verbal

Jakub Zbraňň je snad jedinou svěží vlnkou, opravdovým originálním kreativcem, drsným, vtipným, uvolněným a neomarxisticky nementorujícím pissálkem i režisérem v zahnívajících vodách současného leporelového unidementverzsa. A velmi doufám, že nezkrotnul, nepohltil jej mamon ani kokotporátní pásová dementizace, a i nadále jimi zůstane, protože jeho vánoční kretenciál jediného bezbolestně sledovatelného homixu v galaxii není ničím jiným než rychlokvašnou, kýčovitou, přiteplenou, žinantní a řádně přiblblou komerční pičočalamádou pro retardy, ztrapňující nejen všechny dříve úspěšně zúčastněné včetně animáků, ale také patrně zoufalého Kevču Slaninu, který do toho celkově zapadá a hraje asi jako obrnou traumatizovaný Lenin v Assvendžrech.

Prostě takový další milý dobový rodinný příběh z typicky sluníčkového francouzského sídliště, plného míru- a pořádkumilovných, zákona dbalých, neagresivních, altruistických, tolerantních, sociálně inteligentních, kulturně adaptabilních, vzdělaných a pro rozkvět „své vlasti“, s otevřenou náručí je vítající a poskytující jim kompletní podporu, do úmoru pracujících obyvatel a jejich rozkošných dětí, zářivé to budoucnosti země Galského kokota i Schengenu. Jen jsem byl trochu smutný z nedostatku té tolik kýžené inkluzní diverzity, o niž ti úžasní, skromní a o blaho společnosti pečující lidé z Evropské Utopie ze svých rezidenčních árijských čtvrtí a luksusních sídel kolem Ženevského jezera tak filantropicky usilují. Diverzita hnědé, protknutá výhradně hřejivým, pacifistickým a pokrokovým duchem islámu je rozhodně moc fajn, tudíž se až pohoršeně velmi divím, že se ty zkurvené rasistické bílé huby i xenofobní Asiaté z těch krásných a po všech stránkách vzkvétajících enkláv dobra a míru zjevně odstěhovali a sveřepě se nechtějí integrovat do té úchvatné, pestrohnědé a naprosto civilizované Afriky či Blízkého východu! Zmrdi netolerantní! Předsudečně rasističtí páprdové a dezoláti! S takovým přístupem tu Wakandu nevybudujeme, soudruzi!!! P.S. Severní Marseilles bylo lepší, poučnější a ještě citlivější.

Takzvaná „teorie povýšeneckého pseudoyntelechtuálního pičuse“ říká, že pokud bude nabubřelý, egoistický kokot neustále omílat své trolí zvratky po nekonečně dlouhou dobu, skoro jistě to jednoho dne pořád bude nabubřelý, egoistický kokot. A pravděpodobnost toho, že náhle prozří během doby existence vesmíru, je zcela nepatrná (i když technicky možná až záporná). Čekal bych, že nesčetných fiascích už o tomto samozvaném hororovém exprdovi v souvislosti s ryze brakovým filmovým žánrem, jakož i s jinými, do nichž by se opojen vlastní jasnozřivostí náhodou sebelaskajíc pustil, jakživ neuslyšíme. Bohužel je zřejmé, že máme co do činění se silně narcistickým jedincem, jenž postrádá jakoukoliv sebereflexi. Aplikuji-li tedy na tomto místě nedetermismus kvantové teorie s předpokladem, že jeden ze dvou totožných experimentů byl vyhodnocen povýšeneckým pseudoyntelechtuálním pičusem, shledávám, že je Děsič 2 vcelku roztomilou, úchylnou groteskou, tupou sekerou vyseknutou nostalgickou poklonou klasikám žánru šesté až osmé dekády 20. století a parafilně hravým zhovnabičem s autentickou atmosférou i patinou, jaké může zcela odsoudit jen do sebe zahleděný a yntelechtuálně značně atrofovaný sebeprznič a zcela adorovat jen deviantní jatkový masturbant. Tudíž jakožto zdejší lovec kokotů uděluji tři do krve rozškrábané strupy.

Představte si, že by někdo natočil film o tak zásadní a mnohdy i brutální události pro každou domácnost, jakou je páteční nákup v supermarketu. A že by se to dalo udělat svižně! Nejdřív jadrné kurvování na parkovišti, že „se ty kundy zase rozhodly všechny naráz nakupovat v pátek v 6 a já musím jak čurák parkovat někde v prdeli kilometr od vchodu“, poté ještě jadrnější kurvování, že „v zásobníku zase není jediný vozík, a tak musím jak kokot čekat, až nějaká ta kunda konečně nakoupí“, následovala by ostrá hádka s bandou cigošů (jedna rodina) u masa, po tunách vyžírajících kuře v akci, plná rakovin, vyjebaných rasystickych gadžů, černých kurev a prediktivních kalkulací, co všechno si lze pořídit za sociální dávky na sedm malých budoucích kriminálníků, bezelstně při nákupu nacházejících volně se povalující peněženky v kapsách ostatních nakupujících, poté ještě vypičování krutě šnekovité otylé pokladní se zjevně nižším než základním vzděláním, co si místo čárových kódů skenuje své tučné prsty, má ultimátní problém na displeji rozpoznat sumy, páč umí jen do čtyř, a tak musí ke každé druhé položce na rok přeplněného cigánského vozíku před vámi (víkendová svačinka, přijedou Deméterovi z Luníku) volat qůli storna „manažerku“, co umí dokonce do desíti a zná někoho, který to zvládne i do padesátia umí i telefonovat!!!, no a jako velké finále jednostranná bitka s vyžraným a infarktově funícím „sekuriťákem“, který před chvíli nechal bez povšimnutí nediskriminačně projít ty skvostně asimilovatelné hnědočechy s přehršlemi zřetelně viditelných boulí na bundách ve tvarech lahví a jiných luksusních poživatin, ale vás se jme s křikem šacovat, jestli jste náhodou nevyčorovali rohlík. Naštěstí jen do chvíle, než si nedopatřením nenastříká do držky vlastní pepřák. Ovšem tvůrci se rozhodnou pohrdnout takto reálnými, skvostně akčními možnostmi námětu a pojmou to jako podrobné dvouhodinové sjíždění regálů ve všech odděleních, polemikami nad nutričními hodnotami, cenotvorbou a prostorovou optimalizaci ukládání položek do vozíku, vrcholící suchým zaplacením a konstatováním, jak jsme ten vzorový spotřebitelský koš efektivně a blahodárně pořídili. A podobně dopadlo zfilmování zásadních a jinak veskrze zajímavých až strhujících událostí v Argentině v roce 1985 (těm gramotným vřele doporučuji Zmizelé od Colina Falconera), na pozadí plných teroru, vyhrožování, únosů, mučení a brutálních vražd. Páprdovitý prokurátor prostě 140 minut precizně shromažďuje a rovná spisy, téměř bez vizualizace mluví o tom, že někdo někde vyslýchá svědky a o tom, jak byla ta chunta bakaná, než v posledních dvaceti minutách začne zkratkovitý, otravný a bezemoční soud, jehož výsledek nám otupěle vypíšou na obrazovku před závěrečnými titulky, protože asi už byl celý štáb znuděný xmrti. A za takový nevyužitý vleklý pomrd by scénárista a dramaturg zasloužili co? Ano, správně, zarazit do prdele kaktus! Na to, že všechno do nejmenšího detailu vypadá jako v Argentině 1985 a herci jsou téměř dvojníci až trojníci reálných účastníku, při vší té prudě opravdu sere patagonská liška.

Malé a bezvýznamné plus lze po omalovánkovém kokotporátu Dyslektický Cigán homix s odporem hodit za to, že se až tolik nesnaží všechny ty vymatlané slabikovače bublin neomarxisticky demagogizovat a převychovávat, nebo alespoň ne až tolik urážlivě okatě, jako jeho konkurenční konglodementrád Mrvel. Ovšem v míře konstantní debilizace blahoslavených povrchními furtdokolovými pičočalamádami si oba mohou potřást leporely, akorát DC zjevně nemá dostatek fondů na slušně vypadající digitální mrdník, a tak to ve většině „akčních“ scén vypadá, že do pozadí někdo prostě mrdnul pár plechovek s pastelovými barvami, které pak při natáčení nějaká partička downů freneticky rozmazávala rukama, a že jim některé „digitální“ bubuanimáky pomáhala slepovat z vaty, sirek a ústřižků tepláků Hermína Týrlová. Patrně ti bystřejší z vás již z intonace úderů mých kláves vytušili, že je Černý Adam zase jen další repetiční, veskrze nudná, plytká, patetická, mimořádně přitroublá a škaredě natočená kokotina, složená z náhodně losovaných vykrádaček všeho možného, již natočeného, kterou navíc brutálně potápí na dno žumpy až děsivé neherecké výkony Dvejna „Ovarovéhokrku“ Steroidsna, zlatého homoptáka Aldise a zlotřilého cigánského krále Tahamsezapytla. Proto absolutně nechápu, co vedlo pana Brosnana nechat se jako sekndhendový Xavier nakrouhat do takového salátu z hoven, navíc plného nehezkých a necharizmatických prken. Tedy až na Sáru. Ta sice performančně taky zrovna dvakrát neoslňuje, ale určitě bych na ni klidně shahl, aniž by musela moc škemrat. Takže jen qůli ní trochu menší odpad.

Seroš, který se moc snaží předstírat, že je chytřejší než ve skutečnosti. Solidně nihilistický a pohodový Stáník Tůči se tu od počátku tváří jako zdivočelý Šerlok, co právě sežral Šalamounovo hovno, až jeden celou hrací dobu s otevřenou lebeční dutinou napjatě čeká, co za genialita se z toho nakonec vysvrbí. Zapínám bojler!!!, taxi na chvíli vypíchněte oči, protože naprudko prozradím, že žádná, a jediné svrbění, které z toho máte, je v pravačce, jíž bytostně toužíte vši silou napálit do xichtu Doly Studnovou. Ta totiž ztělesnila naprosto vše, co lze xmrti nenávidět na zaslouženě osamělých, sebevědomě zfeminizovaných a kulturně i morálně patoukotvených Angličankách za zenitem a vystřihla snad tu nejodpornější, nejafektovanější a nejpřechytřelejší velkobritskou velepiču, jaká kdy brázdila celuloid! Ovšem jinak je Vnitřňák veskrze svižná, zábavná, hravá a originální černotumorná, absurdní psychotaškařice, založená na komunikačních poruchách, kterou bonusově posiluje famózní kreace sympatického dobrosera Davida Nájemníka.

Je to skoro úplně stejné jako nápaditá, svižná, vtipná, hravá a dobře obsazená jednička, akorát bez nápadů, spádu, vtipu, hravosti a bez herců. Zcela bez chuti a bez zápachu. Takže něco, co by kolektivní gastronomie nazvala UHO (Univerzální Hnědá Omáčka) a co moderní filmová teorie odborně přesně definuje jako UPP (Ubohá Parazitická Pičovina).

Sojuzmultfilm zjevně moc chtěl seriózní a konkurenceschopný film o vlastnoručně vypěstovaném seriálovém mordýři, načež bez ohledu na období naházel do mixéru oloupaného Čikatila, přidal dvě hrsti Ivanova, čerstvě nakrouhaného Popkova, celé to dochutil Pičuškinem (Ne, výjimečně mu opravdu poeticky nekurvím příjmení!) a připravenou směs rozšmelcoval do solidně natočeného, místy atmosférického a mile ponurého retroboršče s docela neotřelým až unikátním chuťovým dojezdem. A za to by celý tvůrčí tým zasloužil podrbat za uchem. Ale! Namísto hodiny a půl řízného vývaru si scénárista a režisér satanžel ukájel nejen kuchařské, nýbrž i umělecké ambice, pročež to celé nadstavil naprosto zbytečnou až otravnou třičtvrtěhodinovou vatovou zásmažkou z dekadentních pičovin, lysohlávek, náhodných vnuknutí iracionálního kokotismu, cirhozní studie vodkou degenerované „ruské duše“ a z plesnivé artové řepy. A za to by zasloužil okamžitě zmobilizovat a poslat někam k Doněcku. Výsledný gurmánský dojem – s obtížemi poživatelná, narkolepticky rozplizlá břečka, ve které plave pár opravdu šťavnatých kousků. 2,500000001 myšulínské hvězdy.

Zatímco je velkobritský Maršál totálně v prdeli, jeho žabožroutský příjmenovec Oliváč po předchozím drobném zaváhání opět jede bomby a přibastilil si to s další, sice řádně zhnědlou, avšak veskrze kouloidní, drsnou a svižnou až strhující taškařicí o úskalích celních procedur při exportu některých komodit ze Španělska do Galského chalifátu, na něž neprogresivní, zkostnatělá a byrokratická Evropská komise uvalila v sazebníku TARIC řadu ryze diskriminačních opatření, zřetelně odporujících článkům 34 a 35 Smlouvy o fungování Evropských emirátů. Tuto neutěšené poměry zahraničního obchodu pranýřující a až satiricky kritickou, ovšem parádně odsejpající logistickou noční můru navíc pro potěchu oka okořenili opravdu těžce jedlou berberskou štěrbinou, byť kapku iracionálně jednající. Ta si totiž mezi všemi těmi mužnými, elegantními, ledabyle holenými, sluncem ošlehanými a nonšalantně zvrásněnými okvádrovanými elegány zvolila k povinné milostné avantýře totálně ňoumovitého a kapku zbuznělého jelimana, na němž je už na první pohled patrné, že nevlastní ani pořádné stádo velbloudů, ani neumí qalitně zabubnovat na darbuku. Ale co, lásce ani zelené kartě holt neporučíš. Až na tu drobnou behaviorální nelogičnost je tento alžírsko - marocko - syrský film čirým vinným potěšením. A nasraně druhé také děsivě nádherným důkazem té velkorysé žabožroutské diverzity a srdečné multikulturality. Stačí se jen letmo podívat na první výrazný Oliváčův počin z roku 2004, kde se v ansámblu vyskytují výhradně jména jako Gérard, André, Jean – Louis, Philippe, Daniel, Myléne či Catherine, no a o 18 let později se to tu ze sedmdesáti procent hemží jen Amiry, Assaady, Nassimy, Moussy, Samiry a Naïmami. Berme to však sluníčkově a pozitivně, alespoň mají kluci spoustu nových „zajímavých“ pachatelů a o čem točit! Doufám, že se záhy i my necháme inspirovat tím překrásným asimilačním dobrodiním, otevřeme svá srdce i podpory hřejivé náručí islámu a například trojku Anděla Alláhova bude v roce 2030 konečně kulturně pravověrně točit Jussuf Syed a hrát v něm Jasir Dvořák, Isam ibn Trojan, Fatima Čtvrtníčková, Muhammad Liška či Hassan Majer, nebo zase nehrát Abdulláh Dick.

Po zhlédnutí druhého plošného jaderného vybombardování müslí nezletilých neomarxistů a kariérních sufraštětek femipičistickým sqostem Enola Gay 2 – Návrat zdivočelých levotočivých poštěváků jsem se pokrokově rozhodl, že nebudu ani trochu kritický, ani krutý, a naopak budu hledat jen samá sluníčková pozitiva. Takže, jedná se nejen o naprosto fantastický audiovizuální prostředek proti zanášení slepic, ale také úžasný návod k tomu, aby vám vaše figurantka zcela sama, nadšeně, rychle, účinně a dobrovolně vykopala a obbetonovala u nemovitosti dvacetikubíkovou žumpu, vytahala ze země všechny dubové pařezy po poražených stromech, předpisově nařezala a naštípala půl tuny polen na velikost akceptovatelnou krbem, aby v zimě to její nadšení náhodou nevychladlo, nebo přestěhovala třistakilové křídlo z přízemí do salónu ve třetím patře. Stačí jí jen pustit Enolu a vrazit do ruky příslušné nářadí s naléhavou emancipační výzvou: „Na, a vyrovnej se mi, ať máš právo chcát vestoje!“. Náramně yntelygentňy až genitální scénář dozajista nejednu přirozeně donutí filosoficky přemítat, jaký fosfátový prací prášek koupit, aby si příliš nepoleptala ruce či kam až lze dohodit vodním kamenem, usazeným na styčné ploše žehličky. Fantastická originalita a záživnost děje mi ani na chvíli nedovolila odtrhnout zrak od časosběrného dokumentu o zrání sýrů, právě běžícím na vedlejším monitoru, a rovněž jsem se u toho definitivně odhodlal plně podporovat adopce homoseksuálů! Z osiřelé Enoly, de fuckto vychovávané a morálně autorizované přenádherným párečkem v podobě zbuznělého Feminilocka Homolese Jindry Clavina a exemplárně napudrovaného buzipyjonýra Gaylorda z Cullingusu, „ztvárněného“ patrně nějakým obličejově ochrnutým zpěvákem z chlapeckého homoqarteta, totiž vyrostla natolik obří piča, že se z toho nakonec vyklubalo pa-rád-ní celoobrazovkové porno. Vidět Ártý Dojl, jak úchvatně progresivně použili a vytunili jeho životní dílo, dozajista by nejprve nadšeně zaplesal nad černou lesbou doktorem Moriartym, pak samou radostí zkolaboval a po resuscitaci by s hlavou plnou nových pohlavně vyvážených nápadů patrně vykřikoval něco jako: „Shit! Fuck! Shitfuck?“. Mocinky se už těším na trojku! Má se to prý jmenovat Enola Gay a případ nagelované tyče.