verbal

S exorcismem to máte úplně stejně jako s tranzistorama. Prostě si nějaký labilní, psychicky narušený, hormonálně destabilizovaný či po pozornosti toužící mentál usmyslí, že je v jeho těle někdo jiný, a místo, aby jej nahnali k psychiatrovi, endokrinologovi nebo mu pořádně nařezali, pozvou k němu nějakého zpohádkařeného živnostníka a institucionálního demagoga, který učeně pokývá hlavou, protože z toho má perfektní píárko mezi blahoslavenými nebo sto litrů za kompletní seanci, a zasvěceně řekne: „Hm, hm, moribundus! Ta zlá cizí entita okamžitě musí ven!“. Načež jeden vytáhne krucifix a almanach osvědčených fantasy básniček, druhý skalpel a učebnici destruktivní chirurgie, a hurá, jde se vymítat! Jediný rozdíl je pak v tom, že jeden pacient vypadá jako Marilyn Manson před tím „odborným“ zákrokem, druhý až po něm. No řeknu vám, já se tedy moct celé dny válet, kroutit hlavou o tři sta šedesát, mluvit uhrančivým basem jako jen lehce nachlazený zpěvák kapely Canibal Corpse, libovolně pohazovat lidmi, chcát si do postele, prcat všechno, co se ke mně přiblíží, strašit dementy a vůlí přesouvat nábytek a někdo mě toho zbavit, taxi ho hned po tom zdeformování najdu, rozšmelcuju mu držku a striktně požaduju přišít toho čuráka zpátky! Největším problém vymítacího žánru je to, že hned při svém vzniku nastavil laťku na nepřekonatelnou úroveň naprosté dokonalosti a už prvním filmem totálně vyčerpal veškeré fičury a vyfikundace, které ono pohádkové Rituale Romanum skýtá. Tudíž cokoliv někdo od té doby natočí, je až na světlé výjimky, prostě jen ubohým plagiátem Exorcisty. A tenhle Vymítačův papež, ups, pardon, taxe vlastně bude jmenovat až dvojka, František Černý dozajista potřebuje dalšího štěka, je, jak jinak, naprosto ubohým plagiátem Exorcisty. Prostě se úplně vysrali na scénář, jen vyměnili posednuté pohlaví a bububarák, nesystémově kuchli z Exorcisty akční sekvence a celé to podložili, aby se hajzl tolik neviklal a věřící Tomášové si samým napětím cucali konce krucifixů, jakože skutečně skutečnými trampotami skutečně skutečného a údajně nejslavnějšího demagoga, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct Dänikena První římskokatolické a.s. s parádně příznačným jménem Gabriela (Amon) Amarthová. Je to sice hezky natočené a Rasl i jako Prasl pořád má i na stará kolena solidní charisma a hraje od přirození, ale co naplat, jakmile se zase začalo strojově vymítat, já začal pekelně zívat a znuděně si škrábat tu čerstvě přišitou kundu.

AKA aka „Nejnesympatičtější čuňa francouzské kinematografie konečně našla kulky“ je docela solidní akční polízanice, dokonce i s poměrně stravitelným příběhem, ačkoliv stále nechápu, jak se mohl Albán Lenóra s tímhle odpudivým xichtem stát hercem, notabene hercem relativně kladných postav. Zřejmě v rámci Netflusácké bolševické patoideologie privilegizace postižených a deviantů na úkor většiny. Ale tentokrát nevadí! Ač kapku klišovitě šablonovité, není to úplně vymatlané ani jinak libtardsky závadné, je to slušně natočené, má to docela spád a vcelku pohodově se u toho žvýkají žáby.

Naprosto parádní a do detailu vyňuňaná retrosatira z doby ne tak dávno minulé, která se ovšem zase kvapem blíží a zajíždí zpět do starých osvědčených kolejí. A tak dříve potracení nostalgicky či hořce vzpomínají, později potracení a revisionistickou historií řádně zmanipulovaní rozumbradáčsky rozporují, že takhle to v Mumulendu přeci nikdy nebylo, přičemž kvičí, že je to děsná blbost a nuda, no a šosáčtí pamrdi s pravítky v prdelích se zděšeně křižují, jak je to odporně vulgární, protože tam zaznělo asi tisíckrát „voe“, čtyřikrát „kurva“ a jednou „pičo vyjebaná“, a takhle se přeci nemluvilo a neprcalo ani za komunistů! Ne, drazí bigotní soudruzi, pirátská mládeži a jiná neomarxistická verbeži, mluvilo, prcalo a mnohé vyobrazené patocharaktery jsou až mrazivě přesné. Vždyť je konečně musíte velice dobře znát ze zrcadla nebo ze svého současného nejbližšího okolí. Na hloupé, pokřivené a bezpáteřní bonzácké zkurvence, popřípadě karieristické či pozornostní kurvy, bedlivě střežící korektnost současných komerčně importovaných patoideologií kolektivního myšlení ve jménu světlých zítřků, by měli pomalu začít vydávat živnosťáky, a stará dobrá hysterická společenská ostrakizace či kokotporátně podporovaná ekonomická likvidace těch odporných dezolátních živlů (čti „závadně smýšlejících nepřátel strany, lidu a Evropské Utopie“) pomocí asociálních sítí a majoritních stranických masmédií už zdaleka nestačí! Tudíž se závislé soudnictví pomalu plně podřizuje minoritním, avšak agresivně šířeným „společenským“ doktrínám domněle majoritního proletariátu, té jediné spravedlivé revoluční masy „jižvzhůrupsancůtétozemě“, policie se pozvolna transformuje zpět na státní bezpečnost, jiné názory, byť mnohdy naprosto relevantní a podložené, začínají být kriminalizovány, a mlčící většina jako obvykle zase jen sedí na gaučích ve svých maloměstských obývácích a klopí lahváče s tím, že se to určitě zase jednou přežene. Hlavně se do ničeho nezaplést! Kdepak, pokud se nepoučíte z historie a nevytáhnete si hlavy z prdelí, bude hůř, padesátá léta se pomalu vracejí v plné síle a s až mrazivě naprosto stejným modem operandi, kokoti!  Vymazlený zábavný a mementivní seroš, zobrazující nedávnou společenskou historii i možnou stádovou budoucnost v ironických kulisách všem režimům věrně sloužícího veřejnoprávního bandity. Seroš skvěle napsaný a do posledního kašpara skvostně zahraný, přičemž malý Hádek jede v roli toho vymatlaného, prospěchářského normalizačního zmrdečka naprosté bomby. Klobouček, voe!

Jednička byla ve své době svěžím a poměrně neotřelým závanem v opíchávacím žánru a v nejlepším se mělo přestat. Jenže to soudruzi v Holém údu nemají v agendě, a jakýkoliv úspěšný film musí být ve snaze nažidit co nejvíce mrtvých prezidentů okamžitě opatřován všemi těmi -kvély či -bůty, které se však zarputile drží prvotně úspěšného schématu, jen v nich vždy vymění porážkové lidi a narychlo „domyslí“ pár na hlavu postavených kokotin, aby to jakože nebylo na jedno brdo. Čili většina těchto frančíz jde kvalitativně do prdele už s druhým dílem, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „neuspěje“. Nicméně v tomto „konzumerystycki chitrém svjetě“ a s řádně manipulativním marketingem, při každém pokračováním lživě slibujícím něco nového a úplně jiného, vždycky nějak nachytají na původní název dostatek debilů, kteří jim v kinech alespoň o něco málo přeplatí náklady, tudíž se asi stále vyplatí furt dokola natáčet némlich ty samé, po sté vyluhované pičočalamády na jedno brdo. A tato není výjimkou. Pošesté si ji evidentně vyvřískala vždy obskurně odporná a nyní i nadmíru děsivá bába Kurtna Cocksová, patrně proto, aby se ještě měla kde pochlubit „úspěchy“ americké plastické chirurgie a chemie, po nichž vypadá jako přestárlý transpohlavník politý kyselinou. Jako, do hororu je to dozajista parádní deviza, ale to by musela hrát oživlou mrtvolu, franknštajnovské monstrum nebo lidožravého tranzistora, a nikoliv prachsprostou senzacechtivou hyenu. Nicméně musím přiznat, že mě takto tvůrci dokázali alespoň něčím opravdu řádně vyděsit a celou noc po projekci jsem měl těžkou seksuální můru, v níž mě honila hrůzostrašně zbotoksovaná reportérka časopisu „Ancient babes from the graves“, přičemž se mi neustále snažila narvat do prdele mikrofon. Takový ten obří scénický s chlupatým krytem!

Pravdivá poetická sonda do života krásných, duševně zcela nepoškozených, inteligentních, vzdělaných a bezelstně milých lidí, žijících v nádherném městě a ve skvělé době, která nejednomu citlivému snílkovi či beznadějnému romantikovi vyloudí na tváři šťastný úsměv a naplní jej nadějí, že láska, moudrost, kultivovanost a filantropie ještě zcela z té naší hroudy nevymizely. Mimořádně něžné dílo plné citu, porozumění a lidské vzájemnosti, v němž se sqostně snoubí úchvatná estetika s čirým dobrem a po jehož zhlédnutí budete přetékající optimismem mít neodolatelnou chuť žít výhradně dle okřídleného kréda doktora Horatia „Carpe diazepam“. Tak příjemnou zábavu, miláčkové!

Bibimhaf z kurevsky špatně dovařeného psa, který místní řezničtí učňové zase vyhonili do těžce přebušených výšin, protože obsahuje pár roztomile brutálních a naturalistických rozbití hlav a opíchání nožem, u nichž si dozajista lačně mnuli svá přirození. Ale to je tak vše, neboť jinak je to veskrze nudné a otravně sáhodlouhé korejské opičí čurákování se zombí Džaponcem bez jakékoliv invence, v němž se téměř každý chová jako totální kokot a kde po dvaceti minutách někdo zase hodil petardu do výběhu, takže se všichni panicky promíchali, a pokud si neuděláte předem na obrazovku křížky centrofixem, nemáte zakrátko sebemenší ponětí, kdo je Sem-tam Chooy a kdo Per-ma Hnyup. Avšak v případě, že obvykle nemasturbujete nad lebečními frakturami, řeznými ranami, hrudními perforacemi či krvavými cákanci, raději si tu televizi moc neničte, protože to budete mít při závěrečném rozsypaném čaji totálně u hyundaie.

Jak potvrzují známá lidová rčení, „Někdo má rád holky, jiný zase v prdeli kaktus.“ nebo „Tisíc gejů, tisíc chutí.“, i toto veledílo, které moderní filmově teoretická nauka jednoznačně odborně definuje jako „genericky přitroublou mrdku“, si své nadšeně hýkající mentáldiváky, a to nejen mezi majiteli Ajfounů, dozajista najde. První polovina se odvíjí v duchu toho nejžluklejšího poševního šlemu Růžodržky Pilcherové, ano přesně à la „nenadálé citové vzplanutí životem zklamané, ovšem  stále píchatelné vdovy a nesmělého, dvoumetrově vysportovaného švédského jaderného fyzika na uhrančivém pozadí rakouských Alp“ a s kompletní sadou všech těch otylým hospodyňkám rosol i tlející makrelu rozechvívajících atributů, aby to nesnesitelně sáhodlouhé a pičoidně blábolivé chození po městě a ňoumovité, avšak veskrze úúúúděsně romantické!!! misionářské prcání pod prostěradlem ve druhé polovině vyvrcholilo ohňostrojem marnosti strojené akční debility a totální scénáristické plagiátorské retardace. Ke všemu tomu neštěstí těch pár profláklých xichtů, které evidentně měly tuto mentálně atrofovanou ubohost prodat, přehrává zuřivěji než Divadelní klubík při Ústavu pro léčbu neurodegenerativních a genetických poruch v Dementné nad Slintavou, protože režisér na to zjevně jebal. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „nevěnoval se tomu s náležitou péčí řádného hospodáře, patrně proto, že mu ten fekál beztak od počátku protékal mezi prsty“. A „scénáristé“ rozhodně nebyli jedinými příbuznými nebo seksuálními otroky někoho z vedení Eplu. Vrcholem angažované protekce je zde matka hlavního hrdiny, peklotyčně odporná, trapná a totálně prkenná bába, navíc s hlasem, který musí parádně plašit potkany. Inu, zase jednou jsem rád, že jsem se na tom nepodílel, protože mám normální solidní telefon, a nikoliv nekompatibilní předraženou plečku pro snobské instáčové debily, z jejíž nemravných až amorálních zisků pak manipulativní kokotporát oblažuje své slaboduché funoušky takovými sqosty! Nicméně disponuje to i pár klady! Například …………. Ne, teď vážně, pokud nemáte mezi ušima vyloženě totálně nasráno, je to naprosto VY-NI-KA-JÍ-CÍ popkulturní dávidlo a projímadlo, které rychle parádně uvolní nepříjemný tlak na žaludku i nakopne zlenivělou peristaltiku střev.

Mravenčák tentokrát v mikrokosmu čistí Kropáčkovi mandle od škaredého negra a musím říct, že první polovina je docela milá, originální a neškodná zemanovsko - verneovská masturbační fantazie, plná rozličných grafických vyfikundací a pičičand. Pak ovšem, zhruba po hodině, opět hrkne v kukačkách a změní se to v obvykle nudný a tisíckrát omletý přitroublý mrvelácký digitální mrdník, připomínající sáhodlouhé až otravné hvězdné války s mikrobama. Nechybí samosebou ani standardní kosmická bubuhlava, ani příliš opálený Tetanus. Jsem docela zvědav, jak dlouho jim ještě ta dementizující repetice vydrží, než kompletně znudí i ty největší debily. Takže půl na půl, čili dva a půl, neboť tentokrát s podivem vynechali veškeré pohlavní deviace i kompulzivní feministky, a ten kvótový mouřenín je tam čiré a nijak relativizované zlo. Půlstrup navíc přihazuji kvůli Katce Alfě za to, že zase jednou pustila dědu Míšu na filmovou gerontovycházku, a za dokonale nabalzamovanou Fajfrku, které by jeden skoro skočil v jejich sto letech na lep, a v domnění, že jde o čtyřicetiletou MILFku, by jí formaldehydem ošálen málem zaútočil na prehistorickou makrelu. Každopádně tu vypadá mladší ženštější než její filmová dcera, dříve prudce jedlá, nyní však ve škaredého starého chlapa zpotvořená Evanželína.

Zaplaťsatan za soudruhy z Netflusu, kteří jako pilné teplé černé transvčelky pečlivě revisionisticky zkoumají anály nejen historické a uvádějí na pravou míru ta tmářská dějepisná dogmata, po několik století odporně zkreslována všemi těmi zkurvenými nekulturními rasisty, homofoby, incely, znásilňovači a dalšími dezoláty! Tetelím se radostí z toho úžasného prozření, protože teď již například vím, že první král sjednoceného Albionu, ten bohabojný fanatický křesťan, byl nade vši pochybnost buzerant, který málem promrdal Anglii s neméně rektálně frivolním vikinským špionem a přeslavným dánským bojovníkem Vyblafem Bukvasonem, uctívaným a privilegovaným tenkrát v celém Kattegatu pro svůj nemilosrdný homoseksualismus. Škoda, že už nezbyl čas na vyjevení dalších nesporných historických fucktů, který by měl znát každý pravověrný, progresivní, probuzněný a řádně pseudoaltruistický světobčan, jako například to, že se král Aethelstan téměř denně xmrti rád převlékal ve svém büdoáru za princeznu, přičemž si s bukovým dildem u huby a lascivně přimhouřenýma očima prozpěvoval tehdejší nejpopulárnější středověký hit Sweet delusion (Slaedké maemení), s nímž také v roce 930 vyhrál nejznámější celobritskou talentovou soutěž Transchester má bukvice, načež byl sucksexkým biskupem Rectolikem, původem jak jinak než z Ugandy, za odměnu vysvěcen na prdeláta. Nebo třeba, že ta tak zvaná „bitva“ u Brunanburhu také zjevně podlehla značnému historickému zkreslení hnusnými a ani trochu žužu mýty nechutně militantních konzervativců o ranně středověkých bodných zbraních, protože to ve skutečné skutečnosti bylo jen obří homoswingerspárty, při kterém se na palouku potkaly dvě desetitisícové partičky celoživotně nemytých hošššanů, na první dobrou podlehly kouzlu müžského pižma, jak bylo tehdy zvykem, odhodily drátěné košile, brutálně se opíchaly a poslední „stojící“ vítěz se pak stal Priscillou, královnou pouště! A taková zcela jasná a objektivně prokázaná fuckta evidentně nebyla známa ani Panu spisovateli Dobroznáči, jenž tenkrát netuše, že se jeho opus magnum dostane do pracek demagogickým bolševickým zkurvencům, velmi neuváženě před lety střelil práva bez možnosti do čehokoliv kafrat. A tak teď jen „nadšeně“ cedí mezi zuby „pochvalná“ vyjádření o audiovizualizaci, jak je „fajn“, že jeho dílo „zmodernizovali“, protože je přeci nad slunce jasnější, že Sasové byli všichni migranti a teplouši. A moc sem mu ani, chudákovi, nedivím, že nechce, aby ho ti tolik „vzdělaní“, prüdce „inteligentní“ a veskrze „kulturní“ pyjonýři a svazáci s naprosto „vlastním názorem“ vykancelovali jako Rohlíkovou. Může být rád, že aspoň negry tentokrát nechali někde za polárním kruhem a že mu ještě nezačali vyškrtávat z jeho skvělých knih nějaká ta fuj fuj slovíčka a nežádoucí kontexty, jako to pilně činí například u Kristovy Agáty, po přečtení kterých by se nějaký se vymatlaný pičus mohl nedejsatan mylně domnívat, ba si z toho brát i špatná ponaučení!!!, že tu po 3000 let vůbec nebyl totální Mumulend a v ranně středověké severní a střední Evropě se ani trochu neproháněly dokonale asimilované majority mouřenínů a bukanýrů. Z čehož by pak dozajista měl noční můry, utrpěl kognitivní zkreslení a mohl by i rušit registrace na asociálních sítích, neomarxistických kanálech a v ešopech! A to samozřejmě NECHCEME! Tudíž asi nejlepší Bernýho kniha z celých Saských kronik, která si rozhodně zasloužila další řadu věrně podaného seroše tak, jak tomu bylo v prvních čtyřech sériích, skončila spolu s pátou jako prosťáčkovsky zkratkovitý, telenovelizovaný a řádně soudružsky revidovaný manipulativní bolševický hajzlpapír pro kulturně zdegenerované zanícené stádové müslitele.

Shitzam: Hněď bohů je nepřekvapivě jen další masivní, třikrát zatočená, manipulativní a degenerativní smrdutá neobolševická hromada po sté vyluhovaných furtdokolových klišé a parádní demonstrace scénáristické impotence a rychlokvašné komerční tuposti, jakož i naprosté vyčpělosti přitroublých omalovánek pro dyslektiky. Prostě opět sériová pícnina pro hovada a mongoloidy, která všem těm tlustým, krpatým, škaredým či jinak postiženým dětem namísto povzbuzení, že i ony se přeci mohou stát instáčově dokonale sterilními, vyretušovanými pozérskými Supergeji bez bázně a samohany, přivodí následně spíše deprese a sebevražedné tendence, až zjistí, že to tak není. Nehledě na tu demagogicky pičoidní a veskrze utopistickou relativizaci zla, příznačnou v posledních letech pro tyto, jak je velmi výstižně definuje odborná terminologie filmové teorie, povrchní popkulturní zmrdstva, aby zdegenerované a od reality odstřižené děti náhodou nedejsatan špatně nespinkaly! On je totiž homixový záporák de fuckto vlastně jen takový pomýlený dobrák od kostí, jemuž dosud žádný dobroserný mentor blahoslavených po libtardsku řádně nedomluvil a výchovně jej nevytytal, aby mohl jít náležitě do sebe, podrobil se důkladné sebekritice, načež procitnul, prozřel, potlačil svou nevzdělanost, zanedbanou výchovu, animozitu i veškeré sociopatické sklony a hrdě kráčel v jednom šiku s ostatními uvědomělými správňáckými soudruhy vstříc k lepším zítřkům! No chudák to postižené dítě, až bude druhý den, navlečené v pestrobarevných elasťácích a v homopelerince, příkladně přesvědčovat toho vypatlance, co jej ve škole šikanuje, či nějakého pedofilního strýčka, co jej po škole vykrmuje Čupačpsama, že vůbec, ale vůbec není hezké, co dělají, a že by se nad sebou měli ihned zamyslet a okamžitě toho nechat, nebo jinak bude muset říct „Shitzam!“. Takže, (táhlé znechucené říhnutí), bába Mirenová svou kdovíproč účastí v této obskurní dementizaci v mých očích kompletně spláchla své dosavadní skvělé renomé do hajzlu a jsem zvědav, jestli už v příštím dílu, nebo si budeme muset počkat až na čtyřku, ten mimořádně odporný, porážkově vyžraný, poloretardovaný a nyní již také teplý chlapeček ke všemu tomu neštěstí ještě v naprosto nepřirozené a veskrze vnucené scéně před tou svou jednou velkou skvěle fungující multikulturní, diverzitní a dokonale asimilovanou pěstounskou rodinou vyjde ven s tím, že prcá slepice a jiné drobné hospodářské zvířectvo, a všichni na to opět nadšeně: „Pa-rá-da! Jedeš bomby, vole! Hustý! Jsme na tebe tak hrdí! Jen tak dál! Až se stydím, že to taky nedělám! Z tebe by si měli všichni brát příklad! A nechtěl bys na narozky třeba kravičku nebo mrtvé koťátko? A co takhle rovnou tranzistor? Anebo bys radši autobaterii a kabel s klipsnama na bradavky?“.