verbal

Sisu? Nejsu su! Byl jsem su minulý měsíc a dost mě to prudilo, kdo se má furt zašívat a reponovat! Nepřeložitelné slovo „su“ přeneseně znamená vcelku nudného urputného dědka, kterého nezabije ani zmrd. Bidos western a jakože pocta (čti „pohlupavý plagiát“) Drtidomu, nedosahující kvalit či poetiky ani jednoho a působící asi jako nejnudnější film s Bronsnovic Karlíkem nebo nejunylejší sračka od Kventýna. Nesmrtelné Laponsko personifikované do železného senila, potírajícího uprostřed monotónní tundry četu úchylných dementů Wehrmachtu. Nic víc, nic míň. Půlka hrací doby je spíše otravný turistický průvodce, jako hezká krajinka, ale na dokument Národní geografie jsem se fuckt netřásl, k tomu trocha poměrně retardované akce a několik málo roztomilých fatalit, kvůli nímž zdejší kohorta omezených kečupových frotérů zase brutálně přebušila procenta. Tři s hodně odřeným Helanderem.

I když se Gej zcela oprostí od svých skvostných hravých ričovinek a originálního kulometného střihu, je pořád schopen uplácat mimo jiné také velmi solidní dvojku Zkrocené nory. Prkenná ropucha Jakub Gdyhlenhrál tentokráte propadne, jak jinak než chlapsky a mačisticky, drsnému šarmu uhrančivého testosteronového Paštuna, ten, jak jinak než maskulinně a šovinisticky, jeho city vřele opětuje a naštěstí mají hošššy celou dobu tolik práce s Talibánem, že na prcání v honáckém stanu už nedošlo. Je z toho parádní svižný a odsejpající válečný napínač, jako obvykle prvoplánově nehonící nad hvězdotřpytným praporem a téměř nepatetický, o latentně homoseksuálním vztahu dvou v manželství trpících chlupáčů, kompenzujících si svůj mindrák sveřepým bojem za svobodu, čest, spravedlnost a jahodový lubrikant pro všechny. Napínač, po němž dostane i nejeden zarputilý heterák chuť nasucho si oškrábat třídenní strniště bojovým nožem, nonšalantně přiříznout fešácký východoněmecký pornoknírek, přeleštit lauf a velkoryse pocákán nejnovějším Gucciho bitevním parfémem Mudjahidin’s goat se bezhlavě vrhnout do té nejteplejší vřavy. Ale dost bylo seriózní filmové kritiky! Byly to opravdu mimořádně zábavné, mile minimalistické, přímočaré, skoro nekýčovité a ideologicky nezkurvené dvě hodiny, připomínající ty nejlepší žánrové kousky 70. a 80. let, v nichž i ten slizce ochrnutý Jakub sem tam působil jako sympaťák. Naprosté vinné potěšení.

Hang-Low (nebýt silikonu) je prostě Dobrá máma! No, Dobrá máma, ono to spíš vypadá, jako by se nějaký starý zfetovaný Portorikánec žlukle vyprcal do kelímku od jogurtu a v nestřeženém okamžiku ho propašoval do regálu ve vietnamské večerce. Chudák konzument! Bába Lopézová, prototyp to vcelku neumětelské (ať už zpěvačsky, tak herecky) pozérské instapičinky vděčící za svůj věhlas nikoliv svému podprůměrné talentu, nýbrž tomu, že s nezatuchlou makrelou a ještě bez konzervantů bývala vcelku píchatelná, měla kulantní prdel a věděla, na koho ji použít, evidentně ukecala pásového výrobce mongoloidních prefabrikátů na popkulturní propagační videjko. A tak jako megadrsná skorodůchodkyně a bývalá členka Barbie force v bundičce od Vuitona, s nalakovanými nehty, v každém políčku famózně nakadeřená a bezchybně pomalovaná krutohustě loví na Aljašce vlky a v přitroublé laktační psychóze prkenně mlátí a anihiluje celé pluky speciálních jednotkářů, přičemž účes neustále drží svůj tvar a ta tuna mejkapu, umně kryjící povislou kožku a stařecké sqrny, se prostě nerozmaže, ani když ji nedopatřením nějaká ta gorila trefí přímo na botox. Ale jakmile začne „hrát“ tu mámu, urputně pomáhá žvížátkům, zachraňuje lozkokošňoučká štěňátka, drhá závěsy na květináče, vzdychá u aromatických svíček, ňuňá na své antikoncepční selhání, jež sveřepě cvičí na přežití v Mumulendu, a pouze sem tam vyrobí zápalnou bombu o síle dvou kilotun jen z obsahu koupelnové kosmetické skříňky, tedy z řasenky, hydratačního krému proti nekompromisní starobě a dětského zásypu na opruzeniny. Možná, kdyby místo jejího teplého stylisty najali k realizaci nějakého opravdového scénáristu a dramaturga, mohlo se to s trochou gerontofilie a kolíkem na nose dát usedět. Ovšem takhle je to jen přitroublá a kýčovitá umělohmotná kokotina, kde to strnulé pózování v milosrdných kamerových úhlech a přes filtry působí místy až ultratrapně. Malému Fínesovi s Bernálem asi došly prostředky na splácení jejich chatrčí v Malibu, jinak si nedokážu vysvětlit, proč zaklapávají své kariérní raqe účastí v takovém ubohém pičím defilé pro pohlupavé instapsychotiky.

Kulisně i atmosféricky vytuněný retrovýlet do těch odporných temných dob, kdy tenkrát ještě institucionálně prudce rasistické a otrokářské kokotporáty zjistily, že bílí muži neumějí skákat, a tak prostřednictvím sedmiciferných výplat začaly ještě více zotročovat, ponižovat a zneužívat ubohé negroameričany, aby nechutnou bezskrupulózní komercí na jejich úkor ještě znásobovaly své už tak enormní zisky, lákajíce zkurvené privilegované bílé huby na úděsně pokořující a diskriminační zoo s názvem basketbal. Asi nejtýranější opičkou ve výběhu všech dob se stal pod bitchem otrokáře nesmírně strádající Míša Jordán, odpudivým způsobem zneužitý k prodeji hnusných teploušských bot, které při běžném nošení mimo basketbalové hřiště způsobují akorát tak zborcení klenby, brutální zapaření nohou a následně čile bující meziprstní mykózy. A div se vymatlaný světe, dodnes se najde masivní banda blahoslavených pičusů i mimo rapovou scénu, co jsou schopni za nevkusné, kýčovité a zdravotně závadné cirkusácké škrpály vylepit přes pět litrů, přičemž na ně navíc stojí čtyřiadvacetihodinové fronty, aby byli prvními pičusi, kteří si budou moci zadriblovat se svou dutou hlavou, hrdě se pak cítit mnohem víc gangsta a kůl a budou mít vskutku stylovou obuv na nejbližší cigánskou tancovačku. A tak chudáci černí intelektuálové a obzvlášť Míša, jehož ani trochu vychcaná a nesmírně skromná čokomáma pumpla lačného kýčovitého ševce o doživotní tantiémy z každého prodaného kusu, brutálně strádají dál, a docela se divím, že BLM to safari pro privilegované bílé rasisty ještě kulturisticky nezkancelovalo! A tak si Nike nepokrytě cvakla marketingové a píár videjko v podobě docela přitroublého, klišovitého a řádně zpohádkařeného skutečného obchodování s otroky v osmdesátých letech minulého století, k jehož realizaci si ke všemu tomu neštěstí přizvala dva největší faciální plegiky současného Holého údu, duo DamFlek. Ten Matt alespoň předstírá Stanislavského metodu a neváhal se pro roli řádně vyžrat, aby svůj mimický handicap skryl za vrstvou tuku, ovšem Affleck, ten by měl už konečně dostat doživotní zákaz lezení před kameru, leda by se jednalo o rybůt Pokoje. Jeho gaučová etuda netrpělivě čekajícího ředitele byla viskózním chrchlem do xichtů všem alespoň podprůměrně talentovaným hercům světa, a ač byla seriózně míněna, vyvolala u mě dvacetiminutový hurónský záchvat smíchu, načež jsem si ji ještě dvakrát pustil znovu, abych se ujistil, že mi někde v pozadí skutečně neunikl nějaký klaun, jenž za gaučem žertovně pochoduje v nadměrných Jordankách, troubí na klaxon, prdí si na podpaždí a vyřvává, že je to jen konkurz do Humberta pro retardy. Nasraně druhé musím říct, že oč je Ben děsivější neherec, o to je schopnější režisér, kterému podařilo se mu tu blboučkou dvouhodinovou placenou reklamu vcelku udržet nad hranicí zhnusení a klimbání, osmdesátky z toho doslova dýchají, a jelikož strádající Míša zjevně nesouhlasil s frontálním parodováním, natočit film v podstatě o Jordánovi téměř bez Jordána jen se zátylkem nějakého dvoumetrového ebenového kaskadéra, je taky celkem frajeřina. Takže silné dva strupy, především za tu bezelstně nechtěnou fleckatou komedii.

Kulantní, svižná, promyšlená, mrazivě aktuální a konstrukčně vcelku originální konspirační vyjebávačka, která rozhodně není určena mongololidem a lobotomům, navyklým na bezduché sledování blahoslavených pohyblivých obrázků se svištivými superbukvami nebo těch „tolik komplikovaných“ a kaloricky enormně vydatných degenerativních „dramat“ lopatistických či bolševických kanálů. Ne, plasticky zpotvořený Kefír, jemuž botox a skalpely definitivně odstranili i ty mizivé náznaky mimiky, které při svém minimalistickém neherectví jediné polohy konstantního ledrfejse v jakékoliv roli vždy paradoxně tak úspěšně prodával, tentokrát zahučel za Alenkou, a je u toho rozhodně zapotřebí použít víc než jen ty obvyklé neurovegetativní funkce či kompulzivní cucání palce, protože jinak budete zmateni víc než Spájdrgej v supernoře a umlátíte se o stěny. Kefírův projímavý výkon tu naštěstí živočišně vyuhlí šarmantní a vždy charismatický Karlík Tanec a s tou neuvěřitelně vypadající jednapadesátkou by to nejeden zmatený gerontofil klidně dotáhl až na čtvrtou Metu. Ale jak už to na tomto stále chytřejším a po čím dál tím sofistikovanější zábavě toužícím světě chodí, neproletěl tam ani jeden oelasťákovaný transseksuál v pelerínce, děj byl kapku zašmodrchanější než gangbangová likvidace strašlivé kosmické mluvící bubuhlavy a mluvilo se v tom rozvitými větami, tudíž je vcelku vysoká pravděpodobnost, že se místo druhé řady dočkáme spíše Superkefíra jako záporáka v nějakém tom inkluzním BLMLBTQ grupáči.

Máma, co vypadá už před posednutím jako démon Satanův, a proto ji opustil Evil dad, a její dvě ohyzdné transděti povrchně prolistují Necronomicon a jdou na Věc. Tak nám z Lesního ducha udělali Domácího ducha, a je to spíše na škodu. Ten les tomu totiž dodával devadesát procent hororové atmosféry a roztomilý nadhled Raimiho klasik dávno pomleli do karbošů impotentní řezničtí učňové, převlečení za scénáristy. A tak tu máme děsně vážně se beroucí, vcelku unylou a místy i na hlavu postavenou bytovou kafilérii s několika málo svěžími momenty, v níž se jak démoni, tak porážkoví lidé chovají v nejdementnějších intencích kauzálního kokotismu, přičemž po zhruba padesáti minutách se ta furtdokolová, veskrze neděsivá a nevtipná kečupiáda s amaterskými maskami, gumovými hlavami z půjčovny a zplagiátovaným, škaredě animovaným „rodinným spletencem“, jehož mnohem zdařilejší i děsivější formu anihiloval Kurt už v roce 82, stává až otravnou a narkoleptickou. Navíc se jedná o zcela nesoudružský, nechutně trazistorofobní a ke škaredým lidem krajně necitlivý film, když tito jsou zde zobrazeni jako ztělesněné zlo a vypadají mnohem atraktivněji a méně děsivě až po démonizaci. Fujky! To je totiž stejné nediversitní, -fobní a -istické fopá, jako kdyby v prestižní mezinárodní soutěži o nejzarytější feministku světa byli hlavní cenou sbíječka a čtyřrychlostní vibrátor, v Negrovi roku pytel bavlny, a Miss tranzistor 2023 by vyhrála vasektomii. Ale jak je vidět, každé zboží má svého kupce a celá kohorta zdejších tolik hloubavých a náročných hororových exprdů u toho zase mohutně vyhonila, protože film byl celý červený a pár vrčících „krasavic“ odhalilo orgány.

Těžko říct, co se přihodilo, že snad jediný zfilmovaný homiks světa, na který se nebáli dívat ani vzdělaní a zcela dospělí bílí heretoseksuálové dopadl takovou labutí plísní! Možná je to tím, že si Jakub Zbraňň prostě vystřílel kulky, možná tím, že mávaje Mrvelu na rozloučenou dostal macatou prémii nebo pohrůžku kancelačním zkulturněním, aby tentokrát ignoroval varovnou ceduli „Zákaz kouření a manipulace s otevřeným konečníkem“, a ono to blaflo. Každopádně závěrečnou části spláchnul Jakub do hajzlu veškerou svou sebeúctu, dříve tolik originální invenci i svěží homiksovou rebelii, otočil to k nadšeně očekávajícímu divákovi prdelí a těch ubohých zhruba třicet minut vychlazených scén a solidního cynického tumoru promixoval se dvěma hodinami typicky žluklé mrvelády ze sluníčkářského hnisu, plné smutňouškých dětišek, lozkokošných utlápených žvížátek, rodinných hovnot a smrdutého patosu, přičemž nechybělo ani typicky odporné závěrečné dementfilé všech zúčastněných. Měl jsem holt dát už na červeně řvoucí kontrolky u Vánočního kretenciálu, radši tu přežiděnou dvoustovku spálit, bez těchto Strážců gaylaxie se obejít a nekurvit si příjemný dojem z předchozích dvou dílů. No nic, další dosud solidní série byla umučena libtardím homonevkusem a cílenou společenskou retardací a nezbývá než doufat, že tohle byl jen Jakubův mrvelí fakáč a neotřelou fantasii a vtip si schoval pro Dyslektického Cigána, kde bude svobodně, vkusně a s úchylnou chutí pokračovat ve stylu posledního Sebevražedného oddílu a Pissmejkra.

S exorcismem to máte úplně stejně jako s tranzistorama. Prostě si nějaký labilní, psychicky narušený, hormonálně destabilizovaný či po pozornosti toužící mentál usmyslí, že je v jeho těle někdo jiný, a místo, aby jej nahnali k psychiatrovi, endokrinologovi nebo mu pořádně nařezali, pozvou k němu nějakého zpohádkařeného živnostníka a institucionálního demagoga, který učeně pokývá hlavou, protože z toho má perfektní píárko mezi blahoslavenými nebo sto litrů za kompletní seanci, a zasvěceně řekne: „Hm, hm, moribundus! Ta zlá cizí entita okamžitě musí ven!“. Načež jeden vytáhne krucifix a almanach osvědčených fantasy básniček, druhý skalpel a učebnici destruktivní chirurgie, a hurá, jde se vymítat! Jediný rozdíl je pak v tom, že jeden pacient vypadá jako Marilyn Manson před tím „odborným“ zákrokem, druhý až po něm. No řeknu vám, já se tedy moct celé dny válet, kroutit hlavou o tři sta šedesát, mluvit uhrančivým basem jako jen lehce nachlazený zpěvák kapely Canibal Corpse, libovolně pohazovat lidmi, chcát si do postele, prcat všechno, co se ke mně přiblíží, strašit dementy a vůlí přesouvat nábytek a někdo mě toho zbavit, taxi ho hned po tom zdeformování najdu, rozšmelcuju mu držku a striktně požaduju přišít toho čuráka zpátky! Největším problém vymítacího žánru je to, že hned při svém vzniku nastavil laťku na nepřekonatelnou úroveň naprosté dokonalosti a už prvním filmem totálně vyčerpal veškeré fičury a vyfikundace, které ono pohádkové Rituale Romanum skýtá. Tudíž cokoliv někdo od té doby natočí, je až na světlé výjimky, prostě jen ubohým plagiátem Exorcisty. A tenhle Vymítačův papež, ups, pardon, taxe vlastně bude jmenovat až dvojka, František Černý dozajista potřebuje dalšího štěka, je, jak jinak, naprosto ubohým plagiátem Exorcisty. Prostě se úplně vysrali na scénář, jen vyměnili posednuté pohlaví a bububarák, nesystémově kuchli z Exorcisty akční sekvence a celé to podložili, aby se hajzl tolik neviklal a věřící Tomášové si samým napětím cucali konce krucifixů, jakože skutečně skutečnými trampotami skutečně skutečného a údajně nejslavnějšího demagoga, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct Dänikena První římskokatolické a.s. s parádně příznačným jménem Gabriela (Amon) Amarthová. Je to sice hezky natočené a Rasl i jako Prasl pořád má i na stará kolena solidní charisma a hraje od přirození, ale co naplat, jakmile se zase začalo strojově vymítat, já začal pekelně zívat a znuděně si škrábat tu čerstvě přišitou kundu.

AKA aka „Nejnesympatičtější čuňa francouzské kinematografie konečně našla kulky“ je docela solidní akční polízanice, dokonce i s poměrně stravitelným příběhem, ačkoliv stále nechápu, jak se mohl Albán Lenóra s tímhle odpudivým xichtem stát hercem, notabene hercem relativně kladných postav. Zřejmě v rámci Netflusácké bolševické patoideologie privilegizace postižených a deviantů na úkor většiny. Ale tentokrát nevadí! Ač kapku klišovitě šablonovité, není to úplně vymatlané ani jinak libtardsky závadné, je to slušně natočené, má to docela spád a vcelku pohodově se u toho žvýkají žáby.

Naprosto parádní a do detailu vyňuňaná retrosatira z doby ne tak dávno minulé, která se ovšem zase kvapem blíží a zajíždí zpět do starých osvědčených kolejí. A tak dříve potracení nostalgicky či hořce vzpomínají, později potracení a revisionistickou historií řádně zmanipulovaní rozumbradáčsky rozporují, že takhle to v Mumulendu přeci nikdy nebylo, přičemž kvičí, že je to děsná blbost a nuda, no a šosáčtí pamrdi s pravítky v prdelích se zděšeně křižují, jak je to odporně vulgární, protože tam zaznělo asi tisíckrát „voe“, čtyřikrát „kurva“ a jednou „pičo vyjebaná“, a takhle se přeci nemluvilo a neprcalo ani za komunistů! Ne, drazí bigotní soudruzi, pirátská mládeži a jiná neomarxistická verbeži, mluvilo, prcalo a mnohé vyobrazené patocharaktery jsou až mrazivě přesné. Vždyť je konečně musíte velice dobře znát ze zrcadla nebo ze svého současného nejbližšího okolí. Na hloupé, pokřivené a bezpáteřní bonzácké zkurvence, popřípadě karieristické či pozornostní kurvy, bedlivě střežící korektnost současných komerčně importovaných patoideologií kolektivního myšlení ve jménu světlých zítřků, by měli pomalu začít vydávat živnosťáky, a stará dobrá hysterická společenská ostrakizace či kokotporátně podporovaná ekonomická likvidace těch odporných dezolátních živlů (čti „závadně smýšlejících nepřátel strany, lidu a Evropské Utopie“) pomocí asociálních sítí a majoritních stranických masmédií už zdaleka nestačí! Tudíž se závislé soudnictví pomalu plně podřizuje minoritním, avšak agresivně šířeným „společenským“ doktrínám domněle majoritního proletariátu, té jediné spravedlivé revoluční masy „jižvzhůrupsancůtétozemě“, policie se pozvolna transformuje zpět na státní bezpečnost, jiné názory, byť mnohdy naprosto relevantní a podložené, začínají být kriminalizovány, a mlčící většina jako obvykle zase jen sedí na gaučích ve svých maloměstských obývácích a klopí lahváče s tím, že se to určitě zase jednou přežene. Hlavně se do ničeho nezaplést! Kdepak, pokud se nepoučíte z historie a nevytáhnete si hlavy z prdelí, bude hůř, padesátá léta se pomalu vracejí v plné síle a s až mrazivě naprosto stejným modem operandi, kokoti!  Vymazlený zábavný a mementivní seroš, zobrazující nedávnou společenskou historii i možnou stádovou budoucnost v ironických kulisách všem režimům věrně sloužícího veřejnoprávního bandity. Seroš skvěle napsaný a do posledního kašpara skvostně zahraný, přičemž malý Hádek jede v roli toho vymatlaného, prospěchářského normalizačního zmrdečka naprosté bomby. Klobouček, voe!