Tsuki

Jedno se Mattu Damonovi a Benu Affleckovi musí nechat – tento námět a scénář se jim v tehdy devadesátkách opravdu povedl. A samozřejmě celý příběh povyšuje právě postava profesora Seana Maguira bravurně ztvárněná Robinem Williamsem (který očividně do svého výkonu vložil i mnoho improvizovaných replik či scén, které se pro film staly typickými a nezapomenutelnými). Nedovedu si představit, že by bylo možné vybrat pro tuto roli lepšího herce. Ostatně, Robin Williams dokázal už ve filmu Společnost mrtvých básníků, že pro inspirativní „vůdčí“ role učitelů či dospělých vzorů se velmi hodí, přestože ho máme zafixovaného především jako komika. Ale svým způsobem s tím jde právě tato „odlehčenost“ ruku v ruce. Shrnula bych to asi takto: pokud hledáte nějaké civilní ale zároveň inspirativní psychologické drama o vypořádání se s vnitřními „démony“ a proměně života, tento film může být to pravé. Hodnotný scénář s vícero podnětnými dialogy a scénami se nevidí každý den a tento si toho Oscara rozhodně zasloužil. ~(4,3★)~

Seriál, který nejenom dostál mým očekáváním, ale dalece je překonal. Svou atmosférou krásně ztělesňuje estetiku a emoce vykreslené zpěvačkou Utadou Hikaru. Kdo by to byl řek, jak výborný nápad bude založit seriál právě na jejích dvou proslulých písních First Love (1999) a Hatsukoi (2018) a vytvořit na jejich základě srdceryvnou lovestory, která se odehrává v průběhu 20 let přesně v „éře“ mezi těmito písněmi. Ale co je důležitější, seriál je především výborně napsaný - jak scénář, tak charaktery postav, které jsou velmi komplexní, různorodé, nečernobílé, ale vesměs sympatické. Divák se takřka okamžitě s postavami a jejich příběhem sžije. A ano, příběh je to hořkosladký a srdcervoucí, ale natolik upřímně a přirozeně napsaný a ztvárněný, že se naštěstí vyhýbá jakékoli kýčovité přepálenosti a hloupým klišé. Přesně tak by měl vypadat romantický seriál na té nejvyšší úrovni – poutavý, lehce tajemný (příběh a jeho střípky se odhalují postupně), vnitřně „čistý“, uvěřitelně ztvárněný a s fůrou scén, které vás skutečně chytnou za srdce (a je jich tam opravdu hodně!). Pokud mám vůbec nějaké výhrady, je pouze jediná a tou je závěr předposledního dílu, kde jde o přelomové rozhodnutí hlavní postavy. Nebudu prozrazovat nic konkrétního, ale v tento okamžik seriálu je velmi obtížné chápat motivaci této postavy k tomuto rozhodnutí, jelikož motivace je dost vágní a nejasná. Z předchozích scén a dialogů se dá trochu něco vyčíst, ale divák musí hodně číst mezi řádky, aby byl schopný si toto rozhodnutí vůbec nějak vysvětlit a ospravedlnit. Osobně jsem nebyla s touto scénáristickou volbou úplně spokojená, tím spíš, že celé předchozí dění seriálu plyne tak přirozeně a „po smyslu“, že je zkrátka laťka scénáře příliš vysoko na to, aby se divák smířil s nějakým tím náhlým lapsem. Přesto, tento ne úplně pochopitelný zvrat v závěru je za mě jedinou skvrnkou na jinak perfektním seriálu. A nakonec jsem samozřejmě velmi ráda za to, jak příběh dopadl. Seriál rozhodně vřele doporučuji i lidem, kterým jinak japonská kinematografie nic moc neříká. Ale samozřejmě si ho užijete ještě o to více, pokud jsou vám japonské reálie blízké, znáte některá japonská místa nebo herecké obsazení, nebo prostě jen pokud máte rádi hudební styl Utady Hikaru (tuto talentovanou zpěvačku/písničkářku určitě znají nejen fanoušci Kingdom Hearts). Pro mě má rozhodně zvláštní místo v srdci i proto, že nám hrála na svatbě. Volba jejích písní pro toto filmové dílo je zcela bezpochyby trefou do černého. ~(4,7★)~

Viděla jsem něco málo z Bernsteinova skvělého hudebního cyklu Young People's Concerts, kde vystupuje nejenom jako samotný dirigent, ale zároveň je průvodcem i tvůrcem tohoto pořadu. Jeho persóna působí na diváky nejenom svým neuvěřitelným hudebním talentem, ale především svým živelným nadšením pro hudbu jako takovou. Přesně toto se povedlo přenést i do filmu Maestro. Ten ukazuje jak jeho zápal pro hudbu a její „předávání“ lidem, tak celkově jeho společenskou fasádu, kterou dává na odiv. Zároveň však v kontrastu s tím film poodkrývá i Bernsteinovu vnitřní rozervanost a stinnější stránku jeho osobnosti a dává tak hlouběji nahlédnout do života této pozoruhodné osobnosti. Nakonec je to však právě hudba a jeho profese, které ho očividně celou dobu drží nad vodou. A oproti tomu, zdá se, že je to spíš jeho žena Felicia Montealegre, kdo byl ve svém životě ztracený a vnitřně nespokojený. Celkově šlo o emotivní a poutavou sondu do osudového vztahu těchto dvou lidí a jejich lásky i rozporů na pozadí Bernsteinova bouřlivého společenského a hudebně profesního života. Bradley Cooper hrál jako o život a ztělesnil Bernstaina takovým způsobem, že je skoro k nerozeznání od toho skutečného. Skvělý výkon. Celkově mě také mile překvapila hloubka vyprávění – film má mnoho zajímavých vhledů a hlubších postřehů vyvěrajících z niterného emocionálního života a vnímání dvou hlavních postav. Nezkoumala jsem sice nakolik přesně to odráží skutečnost, ale rozhodně to něco vypovídá o inteligenci a přemýšlivém založení těchto dvou osobností. Chápu, že některým divákům by spíš něž zahloubané vyprávění plné rozporů (navíc s důrazem na homosexualitu, která i v dnešní době může být někomu trnem v oku) vyhovoval přímočařejší a klasičtější životopisný příběh s jasnějším „obloukem“, ale já jsem vlastně ráda, že se Bradley Cooper rozhodl jít touto odvážnější a poněkud kontroverznější cestou. Je osvěžující vidět i takové životopisné filmy. ~(4,2★)~

Emma Roberts hraje jako obvykle sympatickou hlavní postavu, které se daří získat si diváka na svou stranu. S hereckým partnerem Lukem Braceyem jim navíc chemie docela funguje, což je základ dobré romantické komedie (a naopak něco, co se úplně nepovedlo třeba v Love Hard). Nicméně jinak je to poměrně tuctový film s množstvím klišé a jak to tak bývá také s množstvím postav, které jsou spíš karikatury než nosné a zajímavé postavy. Střídají se docela povedené scény (oslava Silvestra…) s některými podprůměrnými až nevkusnými gagy. Naštěstí jsem ale od filmu nic více nečekala, takže v zásadě jsem byla spokojená. Je to zkrátka jedna z mnoha průměrných „vánočních“ romantických komedií, které stačí vidět jednou. A slovo „vánoční“ je skutečně nutné dát do uvozovek, jelikož film sice začíná a končí o Vánocích, ale jinak pokrývá průběh celého roku a všechny možné svátky, tudíž název filmu v angličtině i češtině je vlastně přesně padnoucí a velmi doslovný. Škoda jen, že film nebyl v rámci scénáře o něco více nápaditý a o něco méně kýč. ~(3,2★)~

Plusové body za nové pojetí, které nekopíruje známý příběh původního filmového muzikálu ze 70.let ani novější verzi s Johnnym Deppem. Tentokrát nesledujeme příběh malého Karlíka z chudé rodiny a věhlasného výrobce čokolády pana Wonky, který Karlíkovi a jiným dětem umožní poznávat divy jeho tajemné čokoládovny. Ne, vracíme se jakoby roky nazpět a sledujeme mladého Wonku, který zatím nemá ani vindru, ale zato má svůj sen a vizi o tom, jak bude slavným výrobcem čokolády. A je odhodlaný tento sen i přes veškeré potíže uskutečnit. Hotovou továrnu na čokoládu tedy v tomto filmu hledat nemůžeme, ale i tak jde samozřejmě o pohádkový muzikál plný kouzel a nechybí ani uvedení „prvního“ trpaslíka Umpa-lumpy na scénu (vtipně a nečekaně obsazeného Hughem Grantem). Film je sice téměř čistokrevnou pohádkou s pozitivní a optimistickou hlavní postavou, která zápolí s překážkami, jež jí kladou nepoctiví a zkorumpovaní záporáci, takže divák samozřejmě od začátku předvídá, jak film dopadne, a vývoj příběhu ho moc nepřekvapí, ale určitou předvídatelnost plně vyvažuje zábavnost a taky pár dobrých písniček. Film je rozhodně humornější než jsem čekala. Obzvlášť pobavila prohnilá církev „čokoholiků“ v čele s Rowanem Atkinsonem, ale nápaditých a vtipných scén či hlášek se ve filmu najde víc (např. povedená scéna s hlídačem zoo, která je pojatá jako stínové divadlo). Vcelku vzato jde o příjemný muzikál, který svou pohádkovostí a zasazením do zimního období skvěle padne do plejády oblíbených vánočních filmů. ~(4,0★)~

Vzpomínám si, jak jsem v roce 2010 byla v kině na filmové verzi. Přestože jsem vůbec neznala komiksovou předlohu, film mě mimořádně pobavil a hned si mě získal svou nesvázaností, hravostí a absurdním humorem. Když se tedy po letech objevil na Netflixu tento nový animovaný seriál a navíc sklízel docela dobrá hodnocení, říkala jsem si: „Proč ne, třeba se opět pobavím v šíleném „pilgrimovském“ stylu…“ Jenže chyba lávky. Seriál sice nabízí jiný, nový příběh (totožný s filmem je tuším jen první díl, pak se dějová linka rozchází), ale zpracování a humor jsou tak ZOUFALE špatné! Příběh naprosto postrádá smysl, což by samo o sobě nevadilo (ostatně absurdita ke Scottovi Pilgrimovi patří), jenže to by to musel vyvažovat právě ten humor, který je v případě absurdity nepostradatelný. Jen tak je totiž divák schopný na nesmyslnost přistoupit. Tady bohužel povětšinou zůstává jen ten chabý a nesmyslný příběh a jinak je to jedna velká nuda. Po prvním dílu, kde se recyklovaly některé původní vtipy, jsem ještě měla naději a říkala jsem si, že se od teď příběh rozjede, ale postupně celý seriál spíš jen s každým dalším dílem upadá. Seriál se očividně pokouší být vtipný, ale z nějakého důvodu se to povede jen málokdy. Většina humoru selhává ve správném podání nebo načasování, některé vtipy jsou i v základu dost špatné a ubohé. Výsledek je takový, že jen málokterý vtípek skutečně vyzní a pobaví. Dokonce i ty opětovně použité vtipy (které byly v hraném filmu a fungovaly) naopak v podání tohoto seriálu spíše nefungují. Je to až žalostné… po několika dílech mi bylo jasné, že už to asi lepší nebude. Snažila jsem se v seriálu najít aspoň něco jiného, co by fungovalo, ale pravda je taková, že příběh nefunguje ani po emoční stránce. Vyprávění je to veskrze povrchní a ne moc zajímavé, s množstvím klišé. Obzvlášť závěrečné „prohlédnutí“ Ramony o tom, jak před svými příteli vždy utíkala, je takové klišé, že spíš než aby vás to dojalo, tak se vám jen protočí oči v sloup. Za mě velké zklamání. Nevěřila bych, že se dá u Scotta Pilgrima takhle nudit. Plusové body pouze za chytlavou úvodní písničku a původní hlasy herců z filmu. ~(1,7★)~

Filmy o síle víry, plnění snů, tajemně působících synchronicitách a podobných ezoterií zavánějících tématech asi vždy budou některé cyničtěji založené diváky odpuzovat. Já se za podobné filmy ale ráda postavím, pokud si myslím, že daný film má obsahovou hodnotu a zaslouží si to. Tento film mě mile překvapil. Čekala jsem spíš béčkový snímek, podobně jako má béčkové ztvárnění i jinak výborný dokument podle knihy The Secret, ale dočkala jsem se velmi příjemného, lehce romantického dramatu s poměrně kvalitním scénářem. Ne, film sice může působit trochu „ezo“ a pohádkově, ale béčko to není. Příběh je souvislý a dobře vystavěný, příjemně plyne a konverzace postav působí v rámci tohoto žánru velmi přirozeně. Scénáristicky jsem proto byla spokojená a herecké výkony taky byly vesměs dobré. Snad jen úplný konec filmu byl možná až příliš okatě pohádkový a skoro až kýčovitý (dokonalý happy end včetně poníka!), což může působit trochu přes čáru, ale na druhou stranu, proč ne… Krom cukrkandlového konce za mě působí film docela realisticky a postávám jsem fandila. Rozhodně palec nahoru za postavu Braye Johnsona (Josh Lucas), která ztělesňuje víru v běh života a přirozené načasování bez „tlačení na pilu“. Pokud jste člověk, který ocení pozitivně laděné snímky a dokážete z nich čerpat inspiraci pro život, sílu víry i všeobecné dobro podobně jako já, pak tento film doporučuju. ~(4,0★)~

Moc hezky ztvárněná klasika s výjimečnými hereckými výkony (především Susan Sarandon, Christian Bale, Winona Ryder a mladičká Kirsten Dunst). Nicméně pojetí tohoto příběhu je velmi „standardní“, ničím nevybočující. Což mě bije do očí o to víc poté, co jsem viděla novější adaptaci od Grety Gerwig. Ta je svým provedením a nechronologickou výstavbou mnohem odvážnější, zajímavější a místy jako by šla emočně ještě o něco víc do hloubky. Musím říct, že Gretinu novější verzi rozhodně preferuju a je za mě ještě o kus lepší. Přesto, i tato klasičtější adaptace zvládá znamenitě přenést ducha knihy do filmové podoby a má svá hezká místa. Jediné, co se bohužel moc nepovedlo, byla postava Beth. Chudák Beth totiž dostala mnohem méně prostoru než by si (i dle vyprávění v knižní předloze) zasloužila. Navíc, v podání Claire Danes bohužel ani nepůsobila tak dětsky a bezelstně, jak by správně měla. Zkrátka a jednoduše, ze všech čtyř sester byla právě postava Beth nejenom nejhůř obsazená, ale zároveň měla tak žalostně málo prostoru, že působila velmi ploše a jaksi „nemastně neslaně“. Přitom v knižním příběhu jsou to právě kapitoly a části věnující se této postavě, které dokážou dojmout nejvíce. Je to velká škoda. Dokonce i příběh o klavíru zde byl natolik zkrouhnutý, že divákovi skoro ani nedojde, jak moc to pro Beth byla velká věc, když od pana Laurence dostala klavír darem. No, darmo mluvit. Naštěstí postava Beth a její vyobrazení pro mě byly jediným zklamáním na jinak pěkné a kvalitní adaptaci tohoto nesmrtelného příběhu o sestrách Marchových. ~(4,2★)~

Že má Kudó Kankuró v rámci svých seriálových scénářů vždy takové rozpačité začátky, to jsem psala už nedávno u seriálu Ore no ie no hanaši. Bohužel, v případě tohoto seriálu se rozpačitý a nepřirozený rozjezd seriálu natáhl až do jeho poloviny – tedy zhruba prvních pět dílů jsem seriálu nemohla přijít na chuť. Obecně mám sice ráda trhlé komedie a absurdní humor, ale Kudóův styl místy postrádá skutečný vtip a zůstává spíš trapnost a podivná nepřirozenost (obzvlášť v chování postav a vývoji děje). Postavy mi po celou první polovinu seriálu přišly spíš otravné a špatně jsem si k nim hledala cestu. Stejně tak iritující bylo zpracování námětu, přičemž v celé první polovině postavy učitelů až neúměrně řeší milostné vztahy svých studentů a jejich zapojení do zamotaných vztahů žáků a žaček bylo až absurdní bez zjevného smyslu. Z pohledu diváka není jasné, co si o tom všem myslet. Přišlo mi to zkrátka jako takový otravný bizár a ač mám herce Nišikido Rjóa a Micušimu Hikari ráda, jejich postavy si hned tak zkraje moje sympatie nezískaly. Někdy okolo 5.-6. dílu seriál pocitově stagnuje a pak naštěstí nabere druhý dech. Od 7. dílu mě konečně dění seriálu začalo zajímat a bavit. Konečně přišlo taky nějaké zajímavé téma – v sedmém díle se řeší téma upřímnosti a říkání pravdy a hlavní postava tuto tématiku staví na dvou protichůdných japonských příslovích. Určitě jde o námět k zamyšlení, něco, s čím se divák může po tom vleklém bizáru nějak ztotožnit. V dalším díle pak následuje tématika transgender a řeší se vnitřní pocit jedné z postav, která se cítí být opačným pohlavím, než jak se fyzicky narodila. Seriál má sice až do konce určitou míru šílenosti, ale už to není ta „samoúčelná“ šílenost. Nabízí víc přirozených emocí a větší pochopení postav a jejich vztahů. Což mi přijde důležité a jsem ráda, že se k tomu seriál nakonec přece jen dopracoval. Nicméně celková bilance diváckého zážitku není moc dobrá a seriál se mi rozhodně do srdce nevryl. Místy vtipné dílko, ale zprvu povrchní a přitažené za vlasy, přičemž k reálným emocím se dopracuje až s velkým zpožděním. Nakonec tedy průměrný zážitek. Z pera Kudóa Kankuróa se rozhodně najdou lepší díla. ~(3,2★)~

Cíleně jsem se před zhlédnutím filmu nedívala na žádné upoutávky a nic jsem si o filmu nezjišťovala. Zároveň jsem v sobě nebudovala žádná očekávání a šla na film v podstatě jako „nepopsaný list“, připravena se nechat filmem unášet. Tak, jak to ostatně zamýšlel sám Mijazaki. A musím říct, že to fungovalo a rozhodně je u tohoto filmu k dobru nečíst si dopředu názory a recenze, ale vytvořit si vlastní názor na základě osobního dojmu. Ale teď už k věci - film je imaginární cestou „kamikakuši“ podobně jako v Cestě do fantazie. Což je jeden z několika důvodů, proč si mě tento film získal (ze všech Ghibli filmů byla Cesta do fantazie vždy mou srdcovkou č.1). Chlapec a volavka sdílí s Cestou do fantazie některé podobné prvky a bytosti a celkově jde o stylově hodně podobný film. Jak jsem pochopila, někteří diváci vytýkají Mijazakimu, že „vykrádá“ sám sebe a „recykluje“ to, co už bylo v předchozích filmech. Já to ale vidím jinak – pro mě je Chlapec a volavka svébytným filmem, ve kterém dozrávají určité postupy, nápady a tendence, které jsou Mijazakimu vlastní. A tak by to mělo být (stále je to ryzí Mijazaki a jeho rukopis je zcela zřejmý – využívá to, co funguje, a zároveň mnoho z prvků filmu dále tříbí a povyšuje na vyšší úroveň). Jeden z elementů filmu, který musím hned zkraje vyzdvihnout, je výborná a místy inovativní režie. Velmi si mi líbilo využití „zkratek“ – sledování některých částí příběhu zpovzdálí ve zkrácené formě a beze slov. Tyhle zkratky byly hezky zvládnuté (i na malém prostoru vypovídaly vše) a elegantně posouvaly děj o kus dál. V čem se dále ve velkém projevuje Mijazakiho mistrovství, je samozřejmě nevídaný smysl pro detail. I v něm spatřuji další posun k ještě větší preciznosti. Osobně jsem si některé prvky animace a všechny ty detaily ve velkém užívala – propracovanost některých drobných pohybů postav (obzvlášť u hlavní postavy), proměny postav (aosagi/volavka a její skoro až plíživá bizarní proměna v „creepy“ chlapíka)… na to všechno byla radost koukat. Nicméně, hodnota filmu Chlapec a volavka naštěstí není jen ta vizuální a formální. V hloubi jde o niterný příběh malého chlapce jménem Mahito, který se snaží vyrovnat se smrtí matky. Stejně jako Čihiro v Cestě do fantazie, i on podniká jakousi cestu za sebepoznáním, ovšem jeho proměna a vývoj jsou mnohem decentnější než u Čihiro. To je dané především charakterem této postavy, jelikož Mahito je mnohem uzavřenější postavou, která dává nahlédnout do svého nitra spíše jen v náznacích. O to je však zajímavější tuto postavu poznávat. Jak napovídá i původní japonský název (který je opět mnohem kryptičtější než relativně obyčejný anglický a český titul), film se týká života a žití. Obzvlášť mě zaujaly motivy koloběhu života a smrti (a téma přijetí tohoto koloběhu), jimiž je film prodchnutý – vykuchané ryby, kterými se krmí „duše“ warawara, a naopak warawara, kteří posléze slouží jako potrava pro pelikány… Mijazaki zkrátka opět nezklamal svým zaměřením na přírodu a život v jeho syrové podobě. Osobně si této tématiky u něj velmi cením. A v neposlední řadě, ani v tomto filmu nechybí smysl pro humor. Humornými postavami a scénkami se rozhodně nešetří (pobaví vás jak banda zvědavých babiček, tak některé bizarní bytosti v čele s přerostlými andulkami „Alexandry“!) a komika krásně vyrovnává vážnější linku filmu. Po tom všem, co jsem tady napsala, je zřejmé, že film boduje v mnoha ohledech (a to jsem ještě nezmínila Hisaišiho hudbu, která je tentokrát spíše decentní, ale má své velmi silné okamžiky a k filmu krásně pasuje).  Nicméně najdou se i nedostatky, které vyvěrají z nedotaženého vztahu mezi reálným a „imaginárním“ světem, především nedořešené úlohy onoho druhého světa. Velká část příběhu se totiž odehrává v této fantastické rovině, v jakési jiné dimenzi, jenže [spoiler!] když se v příběhu objeví postava prastrýce, který tento svět drží v rukou a snaží se zabránit jeho zhroucení, není vlastně jasné, proč je to nutné a k čemu to všechno je. Tím spíš, když nakonec opravdu dojde ke zhroucení oné druhé dimenze, ale neplynou z toho žádné důsledky. Chápu, že film dává důraz na lidský život a skutečný svět (ostatně právě to si ve výsledku hlavní postava volí), ale zaráželo mě, jak osud tohoto fantastického světa film už dále nijak neřeší a jak je v tomhle ohledu děravý. Postava prastrýce zůstává pro diváka nečitelná. O co mu šlo? Jaký byl jeho cíl a záměr s touto dimenzí a proč nakonec nevadí, že se zhroutila? Otázky zůstávají nezodpovězeny… [konec spoileru] S tímto problémem nepochybně souvisí i to, že konec filmu je celkově spíše vlažný, pocitově vyšumí do ztracena a rozhodně se nemůže rovnat se závěrem Cesty do fantazie, který byl mnohem silnější. Když však pominu slabší závěr a určitou nedotaženost ohledně „imaginárního“ světa, není filmu v podstatě co vytknout. Po zhlédnutí filmu mi hlavou běžely veškeré jeho klady, které jsem se zde pokusila shrnout, a celkový zážitek byl natolik příjemný, že mi okamžitě bylo jasné, že se tento film zařadí do mých pomyslných TOP 5 Ghibli filmů. Jsem neuvěřitelně ráda, že se neopakovalo zklamání, které jsem naopak zažila před 10 lety u Zvedá se vítr (Kaze tačinu). Pokud by tento film byl opravdu Mijazakiho poslední, tak si myslím, že to ani nemohl zakončit lépe. ~(4,5★)~