Tsuki

U Miyazakiho filmů musím vždycky chtě nechtě pochválit jeho užití nevyhraněnosti dobra a zla, což dokáže udělat z obyčejné „pohádky“ pohádku neobyčejnou a více realistickou. Samozřejmě tohle platí i u Cesty do fantazie. Tento film je navíc plný magické atmosféry tvořené japonskými tradicemi a japonským myšlením, což je podle mého pro západního diváka nezvyklé a tudíž zajímavé. Jenom je trošku škoda, že pro tak originální film Češi nezvolili také originálnější název než „Cesta do fantazie“, ale to na mém kladném hodnocení filmu už nic nezmění. ~(5,0★)~

Nechtěla jsem, aby tenhle můj komentář byl jen výkřikem superlativů, ale zřejmě se tomu úplně nevyhnu. Byla jsem na tomhle filmu v kině už dvakrát - napoprvé mě zanechal v naprostém úžasu a se slzami v očích, napodruhé to bylo obdobné, jen jsem si ještě o to víc všímala všech těch úžasných detailů, kterými je film prodchnutý. Všechno to dokonale funguje a od první sekundy je na to radost pohledět. Nadchla mě už jenom ta první scéna, která je přes svou komplikovanost celá natočená na jeden záběr (což, jak jsem si později všimla, se ve filmu opakuje několikrát). Samotná technická stránka je vypilovaná k dokonalosti - skvělá režie, kamera, choreografie... To, jakým způsobem se Damien Chazelle rozhodl tento příběh vyprávět (syžet je hezky vystavěný)... Našla bych spousty a spousty věcí, které bych ráda na La La Landu pochválila, a naopak mě nenapadá ani jediný nedostatek, což je podle mě u filmu naprosto výjimečná skutečnost. Kromě technické stránky byly pro mě určující především příběh, téma a atmosféra filmu. Není to vůbec klasicky sladkobolné, ale naopak se před divákem rozprostírá kouzelný svět, který však není tak úplně mimo realitu, a říká nám, že životem můžou vést různé cesty a cesta k lásce a štěstí není jenom jedna jediná. Vše stojí na vlastních volbách. Ryan a Emma byli pro hlavní role jako stvoření - nejen, že mezi nimi fungovala chemie, ale celkově film naplňovali ryzími emocemi. V neposlední řadě pak musím zmínit hudbu, která ony emoce krásně podtrhuje a velkou měrou přispívá k nezapomenutelné atmosféře filmu. Všechno grandiózně a zároveň s jakousi lehkostí a nenuceností spojuje dohromady. A upřímně - jak hlavní hudební téma, tak i všechny jednotlivé písně jsou natolik povedené, že už jsem je po zhlédnutí filmu nedostala z hlavy (abych se přiznala, něco z toho mi utkvělo v hlavě dokonce ještě předtím, po pouhém zhlédnutí traileru). A z hlavy je ani dostat nechci, protože soundtrack je právě jedna z těch mnohých dokonalostí, kterou La La Land oplývá. Triumfální vítězství na Zlatých glóbech si rozhodně zasloužil. A stejně tak věřím, že sklidí úspěchy i na předávání Oscarů. ~(5,0★)~

Viděno 28.7.2010 v šibujském kině Toho Cinemas, nedlouho po premiéře. A jsem neuvěřitelně ráda, že jsem na to tehdy šla, protože to byla prostě nádhera. Netuším, jak to popsat - u mnoha filmů bych popsala řádky a řádky vět, ale u Karigurashi no Arrietty nemám slov. Příběh se zdá jednoduchý a něco podobného (o malých lidičcích) jsme už viděli ve více filmech, avšak zpracování Karigurashi no Arrietty pro mě bylo dechberoucí. A uznávám, že na mém dojmu se hodně podílela i hudba. Cécile Corbel se svým keltským stylem hudby byla pro tohle bez přehánění dokonalou volbou. Soundtrack doporučuju. A opět ztrácím slova. Je jen jasné, že pokud bych měla nějaký žebříček Ghibli filmů, Karigurashi no Arrietty by se zařadilo na druhé místo hned po Cestě do fantazie, čímž by předčilo všechny ostatní Ghibli filmy, včetně Princezny Mononoke.... Zahřálo to u srdce jako žádný jiný film už dlouhou dobu. ~(5,0★)~

Lék na duši. Pixar v čele s Petem Docterem opět předvedl neskutečné. Děkuji. ♡ ~(5,0★)~

Kouzelný film, kvůli kterého si budu vždycky Audrey Tautou vybavovat jako tu záhadnou, milou a stydlivou Amélii. (Hudba: Yann Tiersen - nenechte si soundtrack ujít) ~(5,0★)~

Uznávám, že vyjádření citů a herecké výkony by mohly být lepší. Všechno ostatní mě ale okouzlilo natolik, že "Memoirs of a Geisha" se zařadilo mezi mé oblíbené filmy. Tvůrci zvládli totiž dokonale zobrazit atmosféru předválečného Kjóta. A když říkám dokonale, myslím tím opravdu DOKONALE. Krom toho život gejš mě vždycky zajímal a soundtrack (John Williams) je nejlepší, jaký znám. Komu se film líbil, doporučuju ještě stejnojmenou knížku, podle které je film natočen (autor Arthur Golden). A kdo si chce přečíst skutečný příběh (protože příběh pana Goldena je celý smyšlený), tak ať si přečte zpověď skutečné gejši Mineko Iwasaki v knize "Geisha of Gion", z jejíhož příběhu taky Arthur Golden čerpal. ~(5,0★)~

Po delším časovém odstupu jsem nucena krapet přehodnotit svůj původní názor, protože mi tenhle film od té doby pořád leží v hlavě. Podle mého názoru je trochu nedoceněný. Už podle obalu to může vypadat jako pohádka pro třináctileté holky - a skutečně tam nějaké ty "princeznovské", naivní prvky najdeme v docela hojné míře, ale řekla bych, že tento film působí určitým způsobem vyzráleji než klasické romantické holčičí filmy a má svoje kouzlo. Ta příjemná atmosféra celého filmu mě tehdy zkrátka dostala. A hodně se mi ve svých rolích líbily Leighton Meester a Selena Gomez. Leighton bylo příjmené vidět v něčem jiném než Gossip Girl a u Seleny jsem naopak ocenila její dvojroli, kterou zvládla více než obstojně. Už nějakou dobu mám pocit, že ta holka se na svůj věk nezdá. ~(4,8★)~

Jak jsem se tak dívala na místní určení žánru "Drama/Komedie/Muzikál", usoudila jsem, že to bude něco, čemu se snad i trochu zasměju, a protože jsem na takový druh filmu měla chuť, s radostí jsem si to pustila... Ale za celých 130 minut jsem se nezasmála ani jednou. Abych to upřesnila: Ač je film Kiraware Matsuko no isshô jakkoliv plný kytičkové barevnosti a poměrně optimisticky laděných písniček, je to především drama - Sice muzikálové drama, ale stále drama. Jedná se o poměrně nešťasný životní osud jedné Japonky, která i když má vůli, jistou dávku optimismu a zajímavou představivost ve stylu Amélie z Montmartru, její přílišná obětavost a důvěřivost jí život spíše zkomplikuje a nedopadne to s ní dobře. I když jsem čekala něco úplně jiného, musím uznat, že to byl silný film a udělal na mě obrovský dojem. Při sledování, jak osudy Matsuko odkrývá její synovec, se totiž každý musí s hlavní postavou aspoň do jisté míry sžít a možná mu pro ni i ukápne slza. Takže, přestože jsem se vůbec nezasmála, jak jsem čekala (naopak mi v některých scénách ukáplo těch pár slz), a přestože uznávám, že celému filmu by určitě neuškodilo, kdyby byl o takové čtvrt hodiny kratší, hodnotím sice ne zcela úplnými, ale přesto pěti hvězdami. Kiraware Matsuko no isshô je rozhodně zajímavá a výjimečná záležitost. ~(4,9★)~

I když jsem neměla vysloveně pocit, že by tento film přinášel nějaké velké a skutečně závažné poselství, zanechal dojem jisté "významnosti". Zpočátku pro mě bylo těžké chápat souvislosti, ale v průběhu jsem si film užívala víc a víc, až mi nakonec dokonce ani nepřišlo, že už uběhly ony tři hodiny délky. Některé dějové linie se mi hodně líbily, ať už to byla futuristická linka zasazená v "Neo Soulu" (ano, i Du-na Bae se mi zde líbila, oproti tomu, jaký dojem na mě udělala ve starším filmu Linda Linda Linda (plus musím uznat, že "pokorejštěný" Jim Sturgess byl ve výsledku dost "cool")) nebo vtipný příběh Cavendishe. Obzvlášť mě zaujala struktura, v jaké se jednotlivé příběhy prolínaly a komplexnost celého filmu. A samozřejmě také různé role, ve kterých se jednotliví herci objevili (co všechno dokáže líčení, změna oblečení a účesu! V některých rolích jsem herce ani nepoznala a jen jsem se v závěrečných titulcích divila). No a potěšila také ta jedna z hlavních myšlenek filmu, že naše životy jsou propojené s ostatními a stejně tak minulost a budoucnost tvoří jednotu. Zbývá jen zavolat "bravo"! Nepohltilo mě to sice na sto procent, ale myslím, že to je jeden z výjimečných filmových kousků tohoto roku. Aktualizace 17.2.2013: Po druhém zhlédnutí (opět v kině) zvyšuju své hodnocení a dodávám, že nejenže to byl jeden z výjimečných filmů roku 2012, ale možná nejlepší film, který jsem tak za poslední dva tři roky vůbec viděla. Tohle je přesně ten druh filmu, který stojí za to vidět podruhé za účelem skutečného docenění. Zatímco po prvním zhlédnutí jsem byla od začátku trochu zmatená ze všech dějových linek, při druhém zhlédnutí jsem si už dokázala naplno všímat všech těch báječných a dokonalých detailů, plně ocenit scénář, hudbu, masky, zpracování... Musím podotknout, že je skoro hřích, že Atlas mraků nebyl nominován na žádného Oscara....dokonce ani za masky! Bez váhání můžu tvrdit, že tohle je ten "nejmaskovější" film, jaký jsem za celý život viděla. ~(4,8★)~