Ore no ie no hanaši

Občas mě Kudó Kakuró dokáže hrozně mile překvapit. Třeba i v tomhle případě se mu to perfektně povedlo. Dostala jsem neuvěřitelně fajnovou podívanou plnou skvělých hereckých výkonů a hlavně neuvěřitelně zajímavých charakterů. Hereckým výkonům, jako ostatně vždy v Kudóových dílech, vévodil Nagase Tomoja – skvělý chlap, skvělý herec a Ore no ie no hanaši byla úžasná pocta právě jeho práci. Kdo by to byl tušil, že příběh, kde hlavní hrdina dělá wrestling i nó, mě bude tolik bavit a tolik mě nakonec dostane. Wrestling ani nó mi nic neříkají, vlastně mi to přijde jako pěkná nuda, ale to bylo naprosto jedno, protože jsem dostala zajímavou, vřelou a vtipnou podívanou. Kudó si velmi dobře poradil v množstvím postav, ani jedna nezůstala plochá s jednou charakteristikou, která by vyčnívala. Pro mě poutavým způsobem jsme byli provedeni rodinnými trably jedné tradiční rodiny. Ošuntěle krásné – tak bych to nazvala. Podobný pocit jsem měla u Kazoku no katači, kde ve vtipnosti vyhrává tento seriál, Kazoku no katači je zase víc mile usedlé. Ano, seriál má nějaké vady na kráse, ale já je za dva dny po zhlédnutí všechny zapomněla a teď už jen s láskou vzpomínám na všechny ty postavy, veselý příběh, roztodivné charaktery, mytí pytlíka, realismus spojený s absurdnem v perfektní kombinaci – prostě tak jak to Kudó umí. Určitě se k nim zase vrátím. (03.04.2021)

Stejně jako kdysi u seriálu Manhattan Love Story (dílo stejného scénáristy Kudó Kankuró) jsem měla trochu problém se začátkem. První díl působí tak nějak hrr, některé postavy zpočátku nepřirozeně a zkrátka se člověk nemůže úplně zbavit dojmu, že je to podivně přitažené za vlasy. Troufám si říct, že „rozpačitý“ začátek je u díla Kudóa častým jevem. Nicméně, podobně jako u Manhattan Love Story, se to docela rychle utřepe, člověk si na postavy zvykne, začne jim rozumět a pak už si může volně užívat Kudóův styl humoru, hloubku jeho vyprávění a rozvoj vztahů mezi postavami. Obzvlášť sympaticky působí především hlavní postava v podání Nagase Tomoji. Sledujeme jeho vnitřní monolog týkající se především vztahu s jeho otcem a potažmo rodinou, ale také rozporu mezi dvěma profesemi, které sleduje (rodinou zděděné povolání herce divadlo nó versus wrestling, který je naopak jeho osobní srdeční záležitostí). Tato postava zároveň přináší velkou dávku humoru, který je Nagasemu vlastní. Jeho komediální výstupy a různé grimasy mi mnohdy připomněly jeho někdejší roli přihlouplého syna z jakuzácké rodiny, kterou sehrál v My Boss My Hero. Na druhé straně, postava ošetřovatelky, kterou hrála Toda Erika, mi bohužel nepřirostla k srdci v podstatě až do konce seriálu. Tato postava sice napraví podivný dojem, který dělá v prvním díle svým podezřelým jednáním, a rozhodně prodělá pozitivní vývoj, ale i tak mi prostě nesedla. Nicméně, v globálu charaktery a vztahy postav fungují dobře a je hezké sledovat především vývoj vztahu mezi synem (hlavní postavou) a otcem, tedy hlavou rodiny. Ke konci se seriálu skrze jejich vztah podaří diváka i dojmout. Celkově jsem myslela, že vím, kam seriál víceméně směřuje, ale musím uznat, že poslední díl pro mě byl šokem. To ale na celkovém vyznění nic neubírá, naopak je to možná zajímavá volba (samozřejmě nebudu nic prozrazovat :)) Celkově jde o lehce humorný seriál ze života, který je veskrze o rodině a rodinných vztazích. ~(3,8★)~ (01.12.2023)