Tsuki

Možná to není úplně úroveň Schindlerova seznamu, ale rozhodně jde o film podobného významu a hodnoty. Tím spíš, že jde o reálný životopisný příběh – o Nicholasi Wintonovi jsem sice slyšela, ale mnoho nevěděla, tudíž s povděkem kvituju, že tento film vůbec vznikl. Během sledování mě napadlo, jak neuvěřitelná je vlastně síla médií (v dobrém i špatném smyslu). Nebýt pořadu BBC That’s Life, čin tohoto člověka by se nejspíš vůbec neproslavil, věděla by o něm jen hrstka lidí, se kterými by příběh odhodlání a lidskosti Nicholase Wintona „umřel“, a do důsledku by nepochybně nevznikl ani tento film… Přitom to jsou právě takové činy a příběhy, které stojí za to předávat dál. Dobře, že to i přes skromnost tohoto člověka dopadlo právě takto. Tady musím zmínit, že oba herci (mladá i starší verze Nicholase Wintona) odvedli výborný výkon. Anthony Hopkins jako obvykle naprosto skvělý, ale mile překvapil i mně neznámý Johnny Flynn. Oběma dvěma se podařilo vykreslit skromnou, místy až uzavřenou povahu protagonisty s jeho lidsky ryzím zájmem konat to, co považuje za správné. Je radost sledovat tak „čisté“ a uvěřitelné herecké výkony na filmovém plátně. Velký díl chvály ale přesto náleží především skutečnému Nicholasi Wintonovi, bez kterého by tento příběh plný čirých emocí a lidskosti zkrátka a jednoduše neexistoval. ~(4,3★)~

Jeden velký „experiment“, který může vzbuzovat rozporuplné pocity. Film je to veskrze bizarní (což je zřejmě pro tohoto režiséra příznačné, pro mě je to však první setkání s jeho dílem, takže nemůžu posoudit), místy může dělat až zvrácený dojem – např. minulost a dětství doktora Godwina Baxtera a jeho vztah s otcem, ale i mnoho dalšího. Na druhou stranu film obsahuje mnoho podnětných myšlenek a zajímavých replik, skoro by se až dalo říct „životních pravd“ vzhledem k tomu, že mnoho vyvěrá z nezastřeného „dětského“ vidění, smíšeného s podivnou jiskrnou dávkou intelektu. V jádru jde o film o svobodě a nesvázanosti pravidly či společností, ale úžeji jde o svobodu žen vůči mužům a jakousi ženskou emancipaci. Nicméně obsah nejde ve skutečnosti moc do hloubky a myšlenky, ač zajímavě podané, nejsou nijak převratné ani nové. Co totiž film opravdu odlišuje a dělá speciálním, je jeho forma, nikoli obsah. Vizuál, scénografie, zpracování příběhu a jeho podání jsou rozhodně nevšední, místy až kontroverzní. Bohužel, určité věci jsou v důsledku trochu sporné a na hranicí přijetí a pochopení, z velké části proto, že film dává velký důraz na sexuální scény a je jich doslova plný. Divák se pak může ptát: Pokud je v těle dospělé ženy mentálně dítě, je vůbec v pořádku dávat tak obrovský důraz na jeho pohlavní život? A pokud je film o emancipaci žen a osvobození z majetnického přístupu a sexismu mužů, proč dobrou polovinu stopáže tvoří scény s nahou Emmou Stone a sexem ve všemožných polohách, což (přiznejme si to) do důsledku potěší především mužské osazenstvo diváckého publika? Není v tom určitá míra pokrytectví? Nemohla jsem si pomoct, ale v tomhle ohledu film dělá dojem, že jde o vyobrazení ženské „emancipace“ z pohledu mužů. A pokud si všimneme, že jak předlohu, tak scénář i režii mají na svědomí muži, možná nejsem tak daleko od pravdy… Nicméně, toto je forma, kterou si film zvolil, a rozhodně si neklade za cíl být umírněný a korektní, takže je nutné ho tak taky brát. Když tedy odhlédnu od některých sporných otázek, jde v zásadě o výborný a nekonvenční film, kterému se rozhodně daří podněcovat diskuzi. Téma svobody je mi osobně blízké a v tomto snímku má sex a fyzičnost své zcela důležité místo, jen by mě popravdě zajímalo, jak by film působil, kdyby se zaobíral i jinými aspekty svobody než pouze sexem. Ohledně svobody jde přece o více, no ne? Jak by film asi působil, kdyby byl v tomhle ohledu více vybalancovaný, se už můžeme jenom domnívat… (na závěr ještě samozřejmě dávám palec nahoru za Emmu Stone a její famózní výkon, této role by se rozhodně nedokázala ujmout jen tak ledajaká herečka). ~(4,1★)~

Pokud čekáte náhled do minulosti prostitutky, nejspíš šlápnete vedle, protože o tom tento film nakonec není. Jde spíše o delikátní náhled do lidských vazeb, konkrétně vztahů rodič-dítě, a celkově o hledání porozumění a pochopení u druhého člověka. Jak film však ukazuje, není to vždy lehké, jelikož jsme každý jiný. Ale právě proto je pocit souznění a pevného pouta s někým o to cennější. Film to přirovnává k tomu, jako bychom všichni byli „mimozemšťané“, kteří hledají někoho ze stejné planety. Stejně tak hlavní hrdinka, charakterově spíše uzavřená a nečitelná, se snaží najít nějaký pevný bod, a přestože to tak nemusí nutně působit, přenést se přes svou minulost. Jde o film hloubavý a po japonském způsobu pomalu plynoucí, který nabízí spíš pohled do obyčejného života a lidských vztahů než klasický filmový příběh s nějakou zápletkou. Proto chápu, že diváci, kteří nejsou zvyklí na tento druh japonské kinematografie, můžou být spíše zklamaní. Mně osobně to ale velmi padlo do noty a typické japonské sondy do prchavosti života a prostých lidských zážitků jsou mi blízké, takže mi film svým stylem vyhovoval. Hrdinka v podání Arimury Kasumi byla i přes svou uzavřenou a dumavou povahu pozoruhodnou postavou. Mísila se v ní tajemstvím zastřená minulost a vstřícná, veselá a trochu svérázná persóna, kterou dávala na odiv před ostatními. Ve filmu bylo mnoho hezkých postřehů k zamyšlení (např. diskutování o rozdílných náhledech na život a na lásku), včetně samotného závěru, který malinko poodhaluje, jak moc velkou cenu mělo nejspíše pro hlavní postavu oproštění se od minulosti. Zároveň film, jak je u Japonců zvykem, nepostrádá ani vtipné a úsměvné scény, jelikož i humor je zkrátka součástí života (moc se mi líbily výměny hrdinky s dvojicí školáků, se kterými se spřátelila). Za mě tedy velmi příjemný, podnětný a emočně vyvážený japonský snímek – palec nahoru pro Netflix. ~(4,3★)~

Ze starších romantických komedií rozhodně kvalitní kousek se sympatickou dvojkou Marisa Tomei + Robert Downey Jr. Na jednu stranu se nedá říct, že by to byl nějak převratný film (mezi romantickými filmy z 90. let se najdou určitě větší srdcovky, ke kterým se divák bude spíše chtít vrátit než právě k tomuto), ale premisa o tom, že je hlavní ženská postava od dětství přesvědčená, že se vdá za člověka jménem Damon Bradley a v dospělosti se bezhlavě vrhá na stopu po tomto tajemném muži, je sama o sobě dost zábavná. Navíc v podání kvalitních a okouzlujících herců je zkrátka film příjemnou jízdou. Co se týká námětu pátrání po „tom pravém“ mi film připomněl jiný výborný snímek Lásce na stopě (Serendipity), i když je fakt, že ten je ještě o kus povedenější a osudovější. Přesto, podobnost námětu se tam dá rozhodně vidět. Osobně jsem si Italské námluvy (Only You) moc užila a zpříjemnilo mi to večer. ~(4,1★)~

Na komorní snímky s dobrým scénářem je vždycky radost pohledět. Tomuto filmu v podstatě nechybí nic, co bych od takového díla žádala. Je to sevřené drama odehrávající se na jediném místě, s plným zaostřením na trojici postav (plus jedna boční navíc), které buduje napětí skrz jejich dialogy v průběhu komplikované situace, ze které nelze odejít. Hudba navíc ono napětí a sevřenou atmosféru hezky podtrhuje. Se zájmem jsem sledovala, kam to všechno bude směřovat, avšak závěr mě víc než překvapil. Bohužel ne v tom dobrém smyslu. Konečný zvrat filmu je totiž až příliš ostrý a extrémní, na to, co bychom od dané postavy mohli čekat (nebudu samozřejmě prozrazovat, o co a o koho jde). Rozumím záměru vytvořit šokující konec, který bude u diváků podněcovat diskuzi – Jaký byl důvod této postavy pro to, co udělala? Co se jí honilo hlavou? Divák má možnost si na základě drobných indicií v průběhu filmu vytvořit své vlastní vysvětlení. Problém však je, že reálně je ve filmu vodítek tak málo a jsou tak vágní a nezřetelné, že i při soustředěném sledování se divák může maximálně domnívat a domýšlet si, co to tak mohlo znamenat, ale smysl to ve skutečnosti nedává. Brutální rozřešení filmu zkrátka zůstává záhadou a filmu tenhle konec úplně nesluší. Přitom jsem měla dojem, že chybělo jen málo (snad pár nějakých replik nebo vhledů navíc), co by lépe uvedlo na pravou míru finální zvrat, aniž by to působilo tak nepatřičně. Mohlo to mnohem lépe zapadnout dohromady. Takhle je divák na konci spíš zmatený a rozhodně se nakoná žádné závěrečné „secvaknutí“ nebo „aha“ moment, jako je vidět u jiných dobře vystavěných filmů (příkladem zrovna film Sedm stejného scénáristy). Je tedy škoda, že konec kazí jinak dobrý zážitek. Krom této jediné postavy, jejíž jednání v závěru působí bizarně kalkulovaně (přestože do té chvíle tomu nic nenasvědčuje), jsou však všechny ostatní postavy a jejich charaktery dobře vykresleny a napsány. Když tedy pominu ten podivný konec, šlo jinak o velmi dobrý zážitek s patřičnou poutavostí. Nerada bych proto film úplně potopila, protože si myslím, že si rozhodně zaslouží lepší hodnocení než aktuálních 48%. ~(4,0★)~

Jedno se Mattu Damonovi a Benu Affleckovi musí nechat – tento námět a scénář se jim v tehdy devadesátkách opravdu povedl. A samozřejmě celý příběh povyšuje právě postava profesora Seana Maguira bravurně ztvárněná Robinem Williamsem (který očividně do svého výkonu vložil i mnoho improvizovaných replik či scén, které se pro film staly typickými a nezapomenutelnými). Nedovedu si představit, že by bylo možné vybrat pro tuto roli lepšího herce. Ostatně, Robin Williams dokázal už ve filmu Společnost mrtvých básníků, že pro inspirativní „vůdčí“ role učitelů či dospělých vzorů se velmi hodí, přestože ho máme zafixovaného především jako komika. Ale svým způsobem s tím jde právě tato „odlehčenost“ ruku v ruce. Shrnula bych to asi takto: pokud hledáte nějaké civilní ale zároveň inspirativní psychologické drama o vypořádání se s vnitřními „démony“ a proměně života, tento film může být to pravé. Hodnotný scénář s vícero podnětnými dialogy a scénami se nevidí každý den a tento si toho Oscara rozhodně zasloužil. ~(4,3★)~

Seriál, který nejenom dostál mým očekáváním, ale dalece je překonal. Svou atmosférou krásně ztělesňuje estetiku a emoce vykreslené zpěvačkou Utadou Hikaru. Kdo by to byl řek, jak výborný nápad bude založit seriál právě na jejích dvou proslulých písních First Love (1999) a Hatsukoi (2018) a vytvořit na jejich základě srdceryvnou lovestory, která se odehrává v průběhu 20 let přesně v „éře“ mezi těmito písněmi. Ale co je důležitější, seriál je především výborně napsaný - jak scénář, tak charaktery postav, které jsou velmi komplexní, různorodé, nečernobílé, ale vesměs sympatické. Divák se takřka okamžitě s postavami a jejich příběhem sžije. A ano, příběh je to hořkosladký a srdcervoucí, ale natolik upřímně a přirozeně napsaný a ztvárněný, že se naštěstí vyhýbá jakékoli kýčovité přepálenosti a hloupým klišé. Přesně tak by měl vypadat romantický seriál na té nejvyšší úrovni – poutavý, lehce tajemný (příběh a jeho střípky se odhalují postupně), vnitřně „čistý“, uvěřitelně ztvárněný a s fůrou scén, které vás skutečně chytnou za srdce (a je jich tam opravdu hodně!). Pokud mám vůbec nějaké výhrady, je pouze jediná a tou je závěr předposledního dílu, kde jde o přelomové rozhodnutí hlavní postavy. Nebudu prozrazovat nic konkrétního, ale v tento okamžik seriálu je velmi obtížné chápat motivaci této postavy k tomuto rozhodnutí, jelikož motivace je dost vágní a nejasná. Z předchozích scén a dialogů se dá trochu něco vyčíst, ale divák musí hodně číst mezi řádky, aby byl schopný si toto rozhodnutí vůbec nějak vysvětlit a ospravedlnit. Osobně jsem nebyla s touto scénáristickou volbou úplně spokojená, tím spíš, že celé předchozí dění seriálu plyne tak přirozeně a „po smyslu“, že je zkrátka laťka scénáře příliš vysoko na to, aby se divák smířil s nějakým tím náhlým lapsem. Přesto, tento ne úplně pochopitelný zvrat v závěru je za mě jedinou skvrnkou na jinak perfektním seriálu. A nakonec jsem samozřejmě velmi ráda za to, jak příběh dopadl. Seriál rozhodně vřele doporučuji i lidem, kterým jinak japonská kinematografie nic moc neříká. Ale samozřejmě si ho užijete ještě o to více, pokud jsou vám japonské reálie blízké, znáte některá japonská místa nebo herecké obsazení, nebo prostě jen pokud máte rádi hudební styl Utady Hikaru (tuto talentovanou zpěvačku/písničkářku určitě znají nejen fanoušci Kingdom Hearts). Pro mě má rozhodně zvláštní místo v srdci i proto, že nám hrála na svatbě. Volba jejích písní pro toto filmové dílo je zcela bezpochyby trefou do černého. ~(4,7★)~

Viděla jsem něco málo z Bernsteinova skvělého hudebního cyklu Young People's Concerts, kde vystupuje nejenom jako samotný dirigent, ale zároveň je průvodcem i tvůrcem tohoto pořadu. Jeho persóna působí na diváky nejenom svým neuvěřitelným hudebním talentem, ale především svým živelným nadšením pro hudbu jako takovou. Přesně toto se povedlo přenést i do filmu Maestro. Ten ukazuje jak jeho zápal pro hudbu a její „předávání“ lidem, tak celkově jeho společenskou fasádu, kterou dává na odiv. Zároveň však v kontrastu s tím film poodkrývá i Bernsteinovu vnitřní rozervanost a stinnější stránku jeho osobnosti a dává tak hlouběji nahlédnout do života této pozoruhodné osobnosti. Nakonec je to však právě hudba a jeho profese, které ho očividně celou dobu drží nad vodou. A oproti tomu, zdá se, že je to spíš jeho žena Felicia Montealegre, kdo byl ve svém životě ztracený a vnitřně nespokojený. Celkově šlo o emotivní a poutavou sondu do osudového vztahu těchto dvou lidí a jejich lásky i rozporů na pozadí Bernsteinova bouřlivého společenského a hudebně profesního života. Bradley Cooper hrál jako o život a ztělesnil Bernstaina takovým způsobem, že je skoro k nerozeznání od toho skutečného. Skvělý výkon. Celkově mě také mile překvapila hloubka vyprávění – film má mnoho zajímavých vhledů a hlubších postřehů vyvěrajících z niterného emocionálního života a vnímání dvou hlavních postav. Nezkoumala jsem sice nakolik přesně to odráží skutečnost, ale rozhodně to něco vypovídá o inteligenci a přemýšlivém založení těchto dvou osobností. Chápu, že některým divákům by spíš něž zahloubané vyprávění plné rozporů (navíc s důrazem na homosexualitu, která i v dnešní době může být někomu trnem v oku) vyhovoval přímočařejší a klasičtější životopisný příběh s jasnějším „obloukem“, ale já jsem vlastně ráda, že se Bradley Cooper rozhodl jít touto odvážnější a poněkud kontroverznější cestou. Je osvěžující vidět i takové životopisné filmy. ~(4,2★)~

Emma Roberts hraje jako obvykle sympatickou hlavní postavu, které se daří získat si diváka na svou stranu. S hereckým partnerem Lukem Braceyem jim navíc chemie docela funguje, což je základ dobré romantické komedie (a naopak něco, co se úplně nepovedlo třeba v Love Hard). Nicméně jinak je to poměrně tuctový film s množstvím klišé a jak to tak bývá také s množstvím postav, které jsou spíš karikatury než nosné a zajímavé postavy. Střídají se docela povedené scény (oslava Silvestra…) s některými podprůměrnými až nevkusnými gagy. Naštěstí jsem ale od filmu nic více nečekala, takže v zásadě jsem byla spokojená. Je to zkrátka jedna z mnoha průměrných „vánočních“ romantických komedií, které stačí vidět jednou. A slovo „vánoční“ je skutečně nutné dát do uvozovek, jelikož film sice začíná a končí o Vánocích, ale jinak pokrývá průběh celého roku a všechny možné svátky, tudíž název filmu v angličtině i češtině je vlastně přesně padnoucí a velmi doslovný. Škoda jen, že film nebyl v rámci scénáře o něco více nápaditý a o něco méně kýč. ~(3,2★)~

Plusové body za nové pojetí, které nekopíruje známý příběh původního filmového muzikálu ze 70.let ani novější verzi s Johnnym Deppem. Tentokrát nesledujeme příběh malého Karlíka z chudé rodiny a věhlasného výrobce čokolády pana Wonky, který Karlíkovi a jiným dětem umožní poznávat divy jeho tajemné čokoládovny. Ne, vracíme se jakoby roky nazpět a sledujeme mladého Wonku, který zatím nemá ani vindru, ale zato má svůj sen a vizi o tom, jak bude slavným výrobcem čokolády. A je odhodlaný tento sen i přes veškeré potíže uskutečnit. Hotovou továrnu na čokoládu tedy v tomto filmu hledat nemůžeme, ale i tak jde samozřejmě o pohádkový muzikál plný kouzel a nechybí ani uvedení „prvního“ trpaslíka Umpa-lumpy na scénu (vtipně a nečekaně obsazeného Hughem Grantem). Film je sice téměř čistokrevnou pohádkou s pozitivní a optimistickou hlavní postavou, která zápolí s překážkami, jež jí kladou nepoctiví a zkorumpovaní záporáci, takže divák samozřejmě od začátku předvídá, jak film dopadne, a vývoj příběhu ho moc nepřekvapí, ale určitou předvídatelnost plně vyvažuje zábavnost a taky pár dobrých písniček. Film je rozhodně humornější než jsem čekala. Obzvlášť pobavila prohnilá církev „čokoholiků“ v čele s Rowanem Atkinsonem, ale nápaditých a vtipných scén či hlášek se ve filmu najde víc (např. povedená scéna s hlídačem zoo, která je pojatá jako stínové divadlo). Vcelku vzato jde o příjemný muzikál, který svou pohádkovostí a zasazením do zimního období skvěle padne do plejády oblíbených vánočních filmů. ~(4,0★)~