Tsuki

Vzpomínám si, jak jsem v roce 2010 byla v kině na filmové verzi. Přestože jsem vůbec neznala komiksovou předlohu, film mě mimořádně pobavil a hned si mě získal svou nesvázaností, hravostí a absurdním humorem. Když se tedy po letech objevil na Netflixu tento nový animovaný seriál a navíc sklízel docela dobrá hodnocení, říkala jsem si: „Proč ne, třeba se opět pobavím v šíleném „pilgrimovském“ stylu…“ Jenže chyba lávky. Seriál sice nabízí jiný, nový příběh (totožný s filmem je tuším jen první díl, pak se dějová linka rozchází), ale zpracování a humor jsou tak ZOUFALE špatné! Příběh naprosto postrádá smysl, což by samo o sobě nevadilo (ostatně absurdita ke Scottovi Pilgrimovi patří), jenže to by to musel vyvažovat právě ten humor, který je v případě absurdity nepostradatelný. Jen tak je totiž divák schopný na nesmyslnost přistoupit. Tady bohužel povětšinou zůstává jen ten chabý a nesmyslný příběh a jinak je to jedna velká nuda. Po prvním dílu, kde se recyklovaly některé původní vtipy, jsem ještě měla naději a říkala jsem si, že se od teď příběh rozjede, ale postupně celý seriál spíš jen s každým dalším dílem upadá. Seriál se očividně pokouší být vtipný, ale z nějakého důvodu se to povede jen málokdy. Většina humoru selhává ve správném podání nebo načasování, některé vtipy jsou i v základu dost špatné a ubohé. Výsledek je takový, že jen málokterý vtípek skutečně vyzní a pobaví. Dokonce i ty opětovně použité vtipy (které byly v hraném filmu a fungovaly) naopak v podání tohoto seriálu spíše nefungují. Je to až žalostné… po několika dílech mi bylo jasné, že už to asi lepší nebude. Snažila jsem se v seriálu najít aspoň něco jiného, co by fungovalo, ale pravda je taková, že příběh nefunguje ani po emoční stránce. Vyprávění je to veskrze povrchní a ne moc zajímavé, s množstvím klišé. Obzvlášť závěrečné „prohlédnutí“ Ramony o tom, jak před svými příteli vždy utíkala, je takové klišé, že spíš než aby vás to dojalo, tak se vám jen protočí oči v sloup. Za mě velké zklamání. Nevěřila bych, že se dá u Scotta Pilgrima takhle nudit. Plusové body pouze za chytlavou úvodní písničku a původní hlasy herců z filmu. ~(1,7★)~

Filmy o síle víry, plnění snů, tajemně působících synchronicitách a podobných ezoterií zavánějících tématech asi vždy budou některé cyničtěji založené diváky odpuzovat. Já se za podobné filmy ale ráda postavím, pokud si myslím, že daný film má obsahovou hodnotu a zaslouží si to. Tento film mě mile překvapil. Čekala jsem spíš béčkový snímek, podobně jako má béčkové ztvárnění i jinak výborný dokument podle knihy The Secret, ale dočkala jsem se velmi příjemného, lehce romantického dramatu s poměrně kvalitním scénářem. Ne, film sice může působit trochu „ezo“ a pohádkově, ale béčko to není. Příběh je souvislý a dobře vystavěný, příjemně plyne a konverzace postav působí v rámci tohoto žánru velmi přirozeně. Scénáristicky jsem proto byla spokojená a herecké výkony taky byly vesměs dobré. Snad jen úplný konec filmu byl možná až příliš okatě pohádkový a skoro až kýčovitý (dokonalý happy end včetně poníka!), což může působit trochu přes čáru, ale na druhou stranu, proč ne… Krom cukrkandlového konce za mě působí film docela realisticky a postávám jsem fandila. Rozhodně palec nahoru za postavu Braye Johnsona (Josh Lucas), která ztělesňuje víru v běh života a přirozené načasování bez „tlačení na pilu“. Pokud jste člověk, který ocení pozitivně laděné snímky a dokážete z nich čerpat inspiraci pro život, sílu víry i všeobecné dobro podobně jako já, pak tento film doporučuju. ~(4,0★)~

Moc hezky ztvárněná klasika s výjimečnými hereckými výkony (především Susan Sarandon, Christian Bale, Winona Ryder a mladičká Kirsten Dunst). Nicméně pojetí tohoto příběhu je velmi „standardní“, ničím nevybočující. Což mě bije do očí o to víc poté, co jsem viděla novější adaptaci od Grety Gerwig. Ta je svým provedením a nechronologickou výstavbou mnohem odvážnější, zajímavější a místy jako by šla emočně ještě o něco víc do hloubky. Musím říct, že Gretinu novější verzi rozhodně preferuju a je za mě ještě o kus lepší. Přesto, i tato klasičtější adaptace zvládá znamenitě přenést ducha knihy do filmové podoby a má svá hezká místa. Jediné, co se bohužel moc nepovedlo, byla postava Beth. Chudák Beth totiž dostala mnohem méně prostoru než by si (i dle vyprávění v knižní předloze) zasloužila. Navíc, v podání Claire Danes bohužel ani nepůsobila tak dětsky a bezelstně, jak by správně měla. Zkrátka a jednoduše, ze všech čtyř sester byla právě postava Beth nejenom nejhůř obsazená, ale zároveň měla tak žalostně málo prostoru, že působila velmi ploše a jaksi „nemastně neslaně“. Přitom v knižním příběhu jsou to právě kapitoly a části věnující se této postavě, které dokážou dojmout nejvíce. Je to velká škoda. Dokonce i příběh o klavíru zde byl natolik zkrouhnutý, že divákovi skoro ani nedojde, jak moc to pro Beth byla velká věc, když od pana Laurence dostala klavír darem. No, darmo mluvit. Naštěstí postava Beth a její vyobrazení pro mě byly jediným zklamáním na jinak pěkné a kvalitní adaptaci tohoto nesmrtelného příběhu o sestrách Marchových. ~(4,2★)~

Že má Kudó Kankuró v rámci svých seriálových scénářů vždy takové rozpačité začátky, to jsem psala už nedávno u seriálu Ore no ie no hanaši. Bohužel, v případě tohoto seriálu se rozpačitý a nepřirozený rozjezd seriálu natáhl až do jeho poloviny – tedy zhruba prvních pět dílů jsem seriálu nemohla přijít na chuť. Obecně mám sice ráda trhlé komedie a absurdní humor, ale Kudóův styl místy postrádá skutečný vtip a zůstává spíš trapnost a podivná nepřirozenost (obzvlášť v chování postav a vývoji děje). Postavy mi po celou první polovinu seriálu přišly spíš otravné a špatně jsem si k nim hledala cestu. Stejně tak iritující bylo zpracování námětu, přičemž v celé první polovině postavy učitelů až neúměrně řeší milostné vztahy svých studentů a jejich zapojení do zamotaných vztahů žáků a žaček bylo až absurdní bez zjevného smyslu. Z pohledu diváka není jasné, co si o tom všem myslet. Přišlo mi to zkrátka jako takový otravný bizár a ač mám herce Nišikido Rjóa a Micušimu Hikari ráda, jejich postavy si hned tak zkraje moje sympatie nezískaly. Někdy okolo 5.-6. dílu seriál pocitově stagnuje a pak naštěstí nabere druhý dech. Od 7. dílu mě konečně dění seriálu začalo zajímat a bavit. Konečně přišlo taky nějaké zajímavé téma – v sedmém díle se řeší téma upřímnosti a říkání pravdy a hlavní postava tuto tématiku staví na dvou protichůdných japonských příslovích. Určitě jde o námět k zamyšlení, něco, s čím se divák může po tom vleklém bizáru nějak ztotožnit. V dalším díle pak následuje tématika transgender a řeší se vnitřní pocit jedné z postav, která se cítí být opačným pohlavím, než jak se fyzicky narodila. Seriál má sice až do konce určitou míru šílenosti, ale už to není ta „samoúčelná“ šílenost. Nabízí víc přirozených emocí a větší pochopení postav a jejich vztahů. Což mi přijde důležité a jsem ráda, že se k tomu seriál nakonec přece jen dopracoval. Nicméně celková bilance diváckého zážitku není moc dobrá a seriál se mi rozhodně do srdce nevryl. Místy vtipné dílko, ale zprvu povrchní a přitažené za vlasy, přičemž k reálným emocím se dopracuje až s velkým zpožděním. Nakonec tedy průměrný zážitek. Z pera Kudóa Kankuróa se rozhodně najdou lepší díla. ~(3,2★)~

Cíleně jsem se před zhlédnutím filmu nedívala na žádné upoutávky a nic jsem si o filmu nezjišťovala. Zároveň jsem v sobě nebudovala žádná očekávání a šla na film v podstatě jako „nepopsaný list“, připravena se nechat filmem unášet. Tak, jak to ostatně zamýšlel sám Mijazaki. A musím říct, že to fungovalo a rozhodně je u tohoto filmu k dobru nečíst si dopředu názory a recenze, ale vytvořit si vlastní názor na základě osobního dojmu. Ale teď už k věci - film je imaginární cestou „kamikakuši“ podobně jako v Cestě do fantazie. Což je jeden z několika důvodů, proč si mě tento film získal (ze všech Ghibli filmů byla Cesta do fantazie vždy mou srdcovkou č.1). Chlapec a volavka sdílí s Cestou do fantazie některé podobné prvky a bytosti a celkově jde o stylově hodně podobný film. Jak jsem pochopila, někteří diváci vytýkají Mijazakimu, že „vykrádá“ sám sebe a „recykluje“ to, co už bylo v předchozích filmech. Já to ale vidím jinak – pro mě je Chlapec a volavka svébytným filmem, ve kterém dozrávají určité postupy, nápady a tendence, které jsou Mijazakimu vlastní. A tak by to mělo být (stále je to ryzí Mijazaki a jeho rukopis je zcela zřejmý – využívá to, co funguje, a zároveň mnoho z prvků filmu dále tříbí a povyšuje na vyšší úroveň). Jeden z elementů filmu, který musím hned zkraje vyzdvihnout, je výborná a místy inovativní režie. Velmi si mi líbilo využití „zkratek“ – sledování některých částí příběhu zpovzdálí ve zkrácené formě a beze slov. Tyhle zkratky byly hezky zvládnuté (i na malém prostoru vypovídaly vše) a elegantně posouvaly děj o kus dál. V čem se dále ve velkém projevuje Mijazakiho mistrovství, je samozřejmě nevídaný smysl pro detail. I v něm spatřuji další posun k ještě větší preciznosti. Osobně jsem si některé prvky animace a všechny ty detaily ve velkém užívala – propracovanost některých drobných pohybů postav (obzvlášť u hlavní postavy), proměny postav (aosagi/volavka a její skoro až plíživá bizarní proměna v „creepy“ chlapíka)… na to všechno byla radost koukat. Nicméně, hodnota filmu Chlapec a volavka naštěstí není jen ta vizuální a formální. V hloubi jde o niterný příběh malého chlapce jménem Mahito, který se snaží vyrovnat se smrtí matky. Stejně jako Čihiro v Cestě do fantazie, i on podniká jakousi cestu za sebepoznáním, ovšem jeho proměna a vývoj jsou mnohem decentnější než u Čihiro. To je dané především charakterem této postavy, jelikož Mahito je mnohem uzavřenější postavou, která dává nahlédnout do svého nitra spíše jen v náznacích. O to je však zajímavější tuto postavu poznávat. Jak napovídá i původní japonský název (který je opět mnohem kryptičtější než relativně obyčejný anglický a český titul), film se týká života a žití. Obzvlášť mě zaujaly motivy koloběhu života a smrti (a téma přijetí tohoto koloběhu), jimiž je film prodchnutý – vykuchané ryby, kterými se krmí „duše“ warawara, a naopak warawara, kteří posléze slouží jako potrava pro pelikány… Mijazaki zkrátka opět nezklamal svým zaměřením na přírodu a život v jeho syrové podobě. Osobně si této tématiky u něj velmi cením. A v neposlední řadě, ani v tomto filmu nechybí smysl pro humor. Humornými postavami a scénkami se rozhodně nešetří (pobaví vás jak banda zvědavých babiček, tak některé bizarní bytosti v čele s přerostlými andulkami „Alexandry“!) a komika krásně vyrovnává vážnější linku filmu. Po tom všem, co jsem tady napsala, je zřejmé, že film boduje v mnoha ohledech (a to jsem ještě nezmínila Hisaišiho hudbu, která je tentokrát spíše decentní, ale má své velmi silné okamžiky a k filmu krásně pasuje).  Nicméně najdou se i nedostatky, které vyvěrají z nedotaženého vztahu mezi reálným a „imaginárním“ světem, především nedořešené úlohy onoho druhého světa. Velká část příběhu se totiž odehrává v této fantastické rovině, v jakési jiné dimenzi, jenže [spoiler!] když se v příběhu objeví postava prastrýce, který tento svět drží v rukou a snaží se zabránit jeho zhroucení, není vlastně jasné, proč je to nutné a k čemu to všechno je. Tím spíš, když nakonec opravdu dojde ke zhroucení oné druhé dimenze, ale neplynou z toho žádné důsledky. Chápu, že film dává důraz na lidský život a skutečný svět (ostatně právě to si ve výsledku hlavní postava volí), ale zaráželo mě, jak osud tohoto fantastického světa film už dále nijak neřeší a jak je v tomhle ohledu děravý. Postava prastrýce zůstává pro diváka nečitelná. O co mu šlo? Jaký byl jeho cíl a záměr s touto dimenzí a proč nakonec nevadí, že se zhroutila? Otázky zůstávají nezodpovězeny… [konec spoileru] S tímto problémem nepochybně souvisí i to, že konec filmu je celkově spíše vlažný, pocitově vyšumí do ztracena a rozhodně se nemůže rovnat se závěrem Cesty do fantazie, který byl mnohem silnější. Když však pominu slabší závěr a určitou nedotaženost ohledně „imaginárního“ světa, není filmu v podstatě co vytknout. Po zhlédnutí filmu mi hlavou běžely veškeré jeho klady, které jsem se zde pokusila shrnout, a celkový zážitek byl natolik příjemný, že mi okamžitě bylo jasné, že se tento film zařadí do mých pomyslných TOP 5 Ghibli filmů. Jsem neuvěřitelně ráda, že se neopakovalo zklamání, které jsem naopak zažila před 10 lety u Zvedá se vítr (Kaze tačinu). Pokud by tento film byl opravdu Mijazakiho poslední, tak si myslím, že to ani nemohl zakončit lépe. ~(4,5★)~

Jako čtenář předlohy jsem vlastně s filmovou adaptací velmi spokojená. Ano, jak to tak bývá, kniha je sice lepší a komplexnější a nabízí toho více, co se do filmu bohužel nedostalo, nicméně přesto, že se celý příběh bezmála 500stránkové knihy musel vměstnat do jediného filmu, ustál to až překvapivě dobře, nic zásadního nechybí, a i na malém prostoru se podařilo dobře vykreslit charakterovou rozpolcenost hlavní postavy, díky které je ostatně tento příběh tak zajímavý (v některých ohledech by se dokonce dalo říct, že mladý Coriolanus Snow je pozoruhodnější a prokreslenější postavou než Katniss Everdeen a její příběhový vývoj). Zde musím zároveň zmínit, že pro mě nový a neokoukaný herec Tom Blyth zvládl tuto roli nebývale dobře. Za mě rozhodně výborně obsazeno. Stejně tak samozřejmě potěšila Rachel Zegler, kterou mám v hledáčku od chvíle, co naprosto uhranula svým výkonem v novém West Side Story. Když se ovšem vrátím k vystavění příběhu ve filmu, tak přestože to jako celek funguje, najde se jedna vada na kráse a tou je poslední třetina. Film je rozdělený stejně jako kniha na tři „části“, přičemž ta poslední se odehrává ve 12. kraji a je velmi odlišná od prvních dvou, kde jde především o samotné „hladové hry“. Jedná se o velký předěl, ve kterém se příběh stočí nečekaným směrem a začne nové vyprávění. A v knize se v této poslední části příběhu odehraje ještě mnoho. Oproti tomu, ve filmu tato poslední část působila uspěchaně a že osekává téměř vše, co není nezbytně nutné. Důležité sice zůstalo, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že pro diváka, který knihu nečetl, může tato závěrečná část působit jaksi neúplně a zkratkovitě. Jedna z věcí, co trochu utrpěla, bylo nejenom další prohloubení vztahu s Lucy Gray, ale především chyběl hlubší náhled do vztahu Coriolana se Sejanusem. Film bohužel dává Sejanovi a jeho přátelskému vztahu s hlavní postavou méně prostoru, než je nutné (v knize např. Coriolanus interaguje také se Sejanovou rodinou a dobře se s ní zná). Filmu by rozhodně prospělo, kdyby dal poslední třetině příběhu o něco více ze své stopáže a některé prvky a události v ději lépe rozvinul. Vůbec bych se nezlobila, kdyby byl film třeba o 10-15 min delší (ostatně v dnešní době nejsou filmy, které stopáží atakují tři hodiny, žádnou výjimkou). Napadá mě, že v poslední třetině knižního příběhu je toho vlastně tolik, že by snad dokonce fungovalo i to, kdyby se příběh rozdělil na dva filmy (první o hladových hrách, druhý o životě v kraji). Na druhou stranu, je mi velmi sympatické, že se filmoví tvůrci rozhodli příběh nedělit a všechno odvyprávěli v jednom celovečerním filmu. Jen zkrátka škoda té zkrouhnuté poslední třetiny. Důležité však je, že i přesto film funguje, má silné vyústění a závěrečný dojem z celku je vesměs dobrý. Co taky filmu velmi přidává body jsou některé propracované detaily – vizuální i příběhové. Obzvlášť narážím na přesvědčivě ztvárněný kontrast mezi Kapitolem a Hladovými hrami v původní trilogii a v tomto příběhu, který se odehrává více než 60 let nazpět. Kapitol má sice dobře našlápnuto k lesku a slávě, které vidíme v původní trilogii / původních filmech o Katniss Everdeen, ale je přece jen ještě těsně po válce v dezolátním a trochu dezorganizovaném stavu. Na to poukazuje mnoho hezkých detailů a celkově musím pochválit výpravu. Zároveň se tento kontrast a rozdíl 60 let zábavnou formou odráží také v postavě Caesara Flickermana – zatímco v „současném“ Kapitolu je to moderátorské eso a veleslavný showman, před 60 lety je pouze trapným rádoby kouzelníkem a začínajícím moderátorem, který se očividně živí především jako hlasatel počasí. Je rozhodně zábavné vnímat nejrůznější rozdíly mezi starým a novým Kapitolem a jeho obyvateli. Osobně jsem si to moc užila a i přes výše zmíněnou výhradu si myslím, že jde o povedenou filmovou adaptaci, ke které se ráda vrátím. ~(4,3★)~

K této slavné klasice jsem se sice dostala až teď, ale zato rovnou na velkém plátně v kině, což dojem určitě posilňuje. Musím říct, že Akira je hotové zjevení. Tím spíš, když si člověk uvědomí, v jakém roce tento film vznikl a jak to tehdy na diváky muselo působit. Tehdy šlo rozhodně o nevídaný počin. Film je působivý jak svým tajemným obsahem a temným zasazením s kyberpunkovými prvky, tak celkově svou vizuální propracovaností, do té doby u anime zřejmě bezprecedentní. Navíc diváka naprosto pohltí sugestivní hudba, která tvoří velkou část hutné a místy až hypnotické atmosféry filmu. Škoda jen toho konce, který bohužel vyšumí do ztracena. Vzhledem k tomu, jak je film jinak poutavý a kam má našlápnuto, mě ten vlažný závěr trochu zaskočil. Nakonec, zdá se, film padá na nedotaženém námětu o moci a energii. Všechno je to tak záhadné, silné a vyhrocené, ale nakonec kde nic tu nic. Čekala jsem zkrátka mnohem údernější konec, nějakou silnější tečku, jenže přesně to filmu chybí. Ostatně, když člověk nad filmem přemýšlí zpětně, nedotažených nebo trochu děravých míst je v příběhu více. Odnáším si z toho, že tvůrcům více záleželo na vizuálním dojmu a na efektu než na tom, aby se více dotáhlo a vyprecizovalo vyústění příběhu a jeho sdělení. Na mě osobně to dělalo dojem, že Ótomo možná nevěděl, co s tím dál, a tak nechal celou myšlenku vlastně neuzavřenou. A ten mírný, v podstatě nicneříkající konec tomu úplně nesluší… (Samozřejmě nemluvím o manze jako takové - nejsem si jistá, jestli je příběh a jeho vyústění vůbec shodný s předlohou.) Nicméně, když pominu své zklamání ze závěru filmu, musím říct, že jinak to byla jízda, kterou stojí za to alespoň jednou v životě vidět a udělat si vlastní názor. Rozhodně se nedivím, že jde o kultovní a často diskutovaný snímek. ~(4,1★)~

Stejně jako kdysi u seriálu Manhattan Love Story (dílo stejného scénáristy Kudó Kankuró) jsem měla trochu problém se začátkem. První díl působí tak nějak hrr, některé postavy zpočátku nepřirozeně a zkrátka se člověk nemůže úplně zbavit dojmu, že je to podivně přitažené za vlasy. Troufám si říct, že „rozpačitý“ začátek je u díla Kudóa častým jevem. Nicméně, podobně jako u Manhattan Love Story, se to docela rychle utřepe, člověk si na postavy zvykne, začne jim rozumět a pak už si může volně užívat Kudóův styl humoru, hloubku jeho vyprávění a rozvoj vztahů mezi postavami. Obzvlášť sympaticky působí především hlavní postava v podání Nagase Tomoji. Sledujeme jeho vnitřní monolog týkající se především vztahu s jeho otcem a potažmo rodinou, ale také rozporu mezi dvěma profesemi, které sleduje (rodinou zděděné povolání herce divadlo nó versus wrestling, který je naopak jeho osobní srdeční záležitostí). Tato postava zároveň přináší velkou dávku humoru, který je Nagasemu vlastní. Jeho komediální výstupy a různé grimasy mi mnohdy připomněly jeho někdejší roli přihlouplého syna z jakuzácké rodiny, kterou sehrál v My Boss My Hero. Na druhé straně, postava ošetřovatelky, kterou hrála Toda Erika, mi bohužel nepřirostla k srdci v podstatě až do konce seriálu. Tato postava sice napraví podivný dojem, který dělá v prvním díle svým podezřelým jednáním, a rozhodně prodělá pozitivní vývoj, ale i tak mi prostě nesedla. Nicméně, v globálu charaktery a vztahy postav fungují dobře a je hezké sledovat především vývoj vztahu mezi synem (hlavní postavou) a otcem, tedy hlavou rodiny. Ke konci se seriálu skrze jejich vztah podaří diváka i dojmout. Celkově jsem myslela, že vím, kam seriál víceméně směřuje, ale musím uznat, že poslední díl pro mě byl šokem. To ale na celkovém vyznění nic neubírá, naopak je to možná zajímavá volba (samozřejmě nebudu nic prozrazovat :)) Celkově jde o lehce humorný seriál ze života, který je veskrze o rodině a rodinných vztazích. ~(3,8★)~

Ach ty „zdravé“ rodinné vztahy…! Konverzačně nabitý příběh plný komplikovaných postav i složitých vztahů. To by samo o sobě mohlo být skvělé, ale bohužel mě zaráželo to zrůdné množství intrik, falše, lží a pletichaření. Jde sice o příběh z 12. století a člověk chápe, že morální a humanistické hodnoty nebyly zdaleka tam, kde jsou dnes, a že i okolnosti rodinných vztahů mohly být poměrně drsné, nicméně film ukazuje v podstatě všechny postavy jako naprosto zvrácené a pošramocené jedince, kteří se k sobě chovají příšerným způsobem. Po chvíli sledování je jasné, že se nedá žádné z postav věřit – v jednu chvíli někdo něco tvrdí a slibuje, ale o pár vteřin později už vítr vane odjinud. Film je tedy psychologicky zajímavý a skví se úžasnými hereckými výkony (i mladý Anthony Hopkins v jedné ze svých prvních rolí byl už tehdy Pan Herec s velkým P a H), ale jako divák jsem byla z chování postav znechucená. Snad jedinou vnitřně „čistou“ postavou byla Adéla (Alice), ale oproti ní stálo dalších zhruba 6 prohnilých a neupřímných postav, okolo kterých se příběh točil. A divácky mi proto chybělo něco nebo někdo, s čím/kým sympatizovat nebo komu fandit. Nakonec tedy jediné, co na tomto filmu skutečně oceňuji, jsou ty vytříbené a emočně vypjaté herecké výkony. Za to bravo. Ale jako příběh si mě The Lion in Winter nezískal. ~(3,3★)~

Tento seriál mě z nějakého důvodu dlouhé roky míjel, než jsem si k němu našla cestu a dala jsem mu šanci… a nakonec jsem velmi ráda, že jsem to udělala, protože jsem ani netušila, o co přicházím. V toto chvíli mám za sebou přesně čtyři série a s úžasem musím konstatovat, že prozatím nevnímám ani sebemenší pokles v poutavosti, režii, scénáři, výkonech a vůbec celkové kvalitě tohoto seriálu. Je to jeden z mála seriálů, který má tu moc si vás získat od samého začátku a nechat vás fandit postavám, které jsou velmi různorodé, ale všechny do jedné výborně napsané. A to je ve skutečnosti velmi výjimečná věc – postavy mají každá své zvláštnůstky a specifickou charakteristiku, ale všechny si dokážou získat divákovy sympatie a pochopení. Nad tímto scénáristickým uměním smekám klobouk. Scénář rozhodně není „lehký“, ostatně dvě hlavní postavy toho velmi hodně namluví. Ale právě to dělá Gilmorovic děvčata tím, čím jsou. Jiný podobný seriál na této úrovni vlastně ani neznám. Mimo to, je vlastně svým způsobem velmi přirozený a ze života, čímž je o to snadnější se s postavami sžít, sdílet jejich radosti i trápení a někdy v souvislosti s událostmi v seriálu reflektovat nad vlastními vztahy v životě. Koneckonců, v jádru věci jde především o seriál o vztazích. Jak těch funkčních, tak těch nefunkčních. A je radost sledovat, jak se postavy vypořádávají s nejrůznějšími neshodami, problémy v komunikaci a složitými pocity, které s tím souvisejí. V tomhle ohledu jde o velmi komplexní seriál, ze kterého si divák rozhodně může hodně odnést. V neposlední řadě je pak nutné zmínit, že seriál nepostrádá velkou dávku humoru, který příjemně balancuje všechny ty emočně vypjatější nebo vážnější momenty. Zkrátka ideální „feel-good“ mix toho nejlepšího, co bych od seriálu chtěla. Poslední díl 4. série byl opět ukázkou naprosto perfektního dílu – nejen, že jde o  výborné vyvrcholení této série, ale zároveň je to v mnoha ohledech přelomový díl v rámci celého seriálu a vztahů některých postav. Jsem osobně ráda, že mám stále ještě tři série před sebou, a zatím se zdá, že je rozhodně na co se těšit. /// Aktualizace 28.2.2024: I po dosledování všech dílů až do poslední sedmé série si stále stojím za tím, že tento seriál na kvalitě neklesá. Naplňuje vše, co jsem již zmínila výše. V čem lze ovšem spatřovat rozdíl, jsou některé negativní vlastnosti a nedokonalosti dvou protagonistek, které se projevují obzvláště v posledních dvou sériích. Zatímco v průběhu počátečních sérií jen málokdy vidíme nějaký odsouzeníhodný přešlap, kterého by se ty dvě dopustily, a většinou si drží sympatickou image téměř „dokonalých“ žen, poslední 2-3 série dávají prostor některým jejich neduhům, které vybublají na povrch. Rory je tak téměř po celou dobu šesté série nejenom „ztracená“ v životě a zmatená, ale zároveň se bohužel místy dokáže chovat i sobecky a nevděčně, fixována jenom na sebe a svůj problém. V případě Lorelai pak sledujeme v posledních dvou sériích taktéž určitou zmatenost a neupřímnost k sobě samé (potažmo i k okolí), což vyústí v některá špatná rozhodnutí. Nicméně, ve výsledku si nemyslím, že by to byla známka toho, že seriál „upadá“. Naopak mi přišlo zajímavé vidět i některé negativní stránky těch dvou, což jen dokazuje, že jsou taky pouze nedokonalými bytostmi, které narážejí na překážky a plácají se v nějakém problému. Důležité totiž je, že i tyto věci seriál dobře zpracoval a pokaždé je znatelné, proč ona postava k něčemu takovému došla a proč se takto chová, případně jaký je důvod nějaké neshody nebo nedorozumění. Občas pak dojde na určitá prohlédnutí, že si sama postava uvědomí, že udělala chybu a zachovala se špatně… Stejně tak byl zajímavý i vývoj Luka a jeho charakteru, který svou odlišností od Lorelai tvoří v páru s ní zajímavou dynamiku. Jako jsem tvrdila i předtím, opravdu jde až do konce o výborně napsaný seriál, který nabízí škálu zajímavých, ale uvěřitelných charakterů „ze života“, poutavý vývoj vztahů a i některé nečekané události. Skutečně jsem až do konce trnula, jak tohle skončí. Završení nakonec bylo klasicky gilmorovské – ne tak úplně "běžný" happy end, ale příjemný zážitek s troškou té hořké životní reality, a s velkou dávkou nostalgie. Přesně tak to má být. ~(4,9★)~