Tsuki

Seriály takové velkoprodukce se vskutku v Japonsku často nevidí (zatímco běžně se náklady na jeden díl nějakého seriálu v hlavním vysílacím čase pohybují mezi 30-40 miliony jenů, u tohoto seriálu bylo údajně na díl vynaloženo asi 100 milionů jenů), takže už proto je to trochu jiný zážitek, který se od běžné produkce odlišuje. Nejde sice vysloveně o koprodukci s Mongolskem, ale rozhodně to tak působí, jelikož velká část seriálu se natáčela v Mongolsku a objevují se zde mongolští herci (především herec, který hraje Čingise). Jazyk, který slyšíme (krom samotné japonštiny) je taktéž většinou mongolština. Nicméně, prostředí Mongolska v seriálu vystupuje jako smyšlená země Balka, umístěna na pomezí Kazachstánu a Mongolska. Zřejmě se Japonci chtěli pro jistotu vyhnout potenciálním konfliktům na mezinárodní úrovni, a tak příběh zasadili do smyšlené země. Přiznám se, že první dva díly jsem si ještě nebyla jistá, jak seriál hodnotit. Hned od začátku nás to hodí do šílené akce, rázem se z japonského kancelářského prostředí přemístíme do nebezpečně působící Střední Asie a do pouště… Hlavní postava Nogi (Sakai Masato), který zkraje působí jako uťáplý „sararíman“, volá z čista jasna kámošovi do CIA a divák se nestačí divit, co to všechno má znamenat. Jednoduše, na první dobrou to všechno působí jaksi přitaženě za vlasy. Jenže! Vtip je v tom, že s postupem času všechno začne velmi hladce zapadat do sebe, až jsem se sama divila. Divákovi dojde, že ve skutečnosti má všechno v seriálu své místo, nic není omylem nebo jen tak z plezíru. Připomnělo mi to dramatický princip zvaný „Čechovova zbraň“ – tedy že každá maličkost má svou důležitost, se kterou se v příběhu dále pracuje, rozhodně tam není jen tak náhodou. Příkladem může být schopnost hlavní postavy odhadnout váhu předmětu s přesností na pár gramů. Tahle schopnost je v seriálu představena hned na začátku, ale její důležitost se ukáže až později. Podobných věcí je v seriálu více a ve výsledku jsem měla radost, jak dobře se tvůrcům daří příběhově vše provázat tak, aby to dávalo smysl. Dalším kladem seriálu je jeho nepředvídatelnost. Je to vlastně takový seriál „chameleón“ – byla jsem až překvapená, jak seriál průběžně mění tvář a zaměření. V základu je to poutavý příběh plný akce a špionské tématiky, ale později se míchá s lidským příběhem orientovaným na rodinu, což může být trochu zvláštní kontrast, ale funguje to. Navíc se děj střídá mezi Balkou a Japonskem, přičemž se chvílemi soustředí na tu onu postavu a situaci a hned záhy na někoho nebo něco zcela jiného. Jak říkám - seriál chameleón, od kterého nevíte, co čekat. S ambiciózní velkoprodukcí jde ruku v ruce zářné obsazení – tím myslím především trojici Sakai Masato, Abe Hiroši a Jakušo Kódži. To je určitě z hereckého hlediska velké plus seriálu, přestože je škoda, že Sakai a Abe více nezapracovali na své anglické výslovnosti (oba sem tam v seriálu mluví anglicky, ale jejich výslovnost je bohužel na hranici srozumitelnosti – holt věčný problém Japonců, pro které je angličtina často příliš obtížná). To je ale naštěstí jen drobný škraloup, snad to vyvažuje skutečnost, že jejich mongolská výslovnost je prý v seriálu velmi dobrá… Každopádně, role Sakaie Masata je v tomto seriálu obzvlášť zajímavá – protagonista Nogi sice není tak úplně jako rázný Hanzawa Naoki, avšak jeho druhá osobnost (kterou v seriálu poznáme hned na začátku) má k Hanzawovi blízko. Jinak je však Nogi ve své přirozenosti takovým jednoduchým prosťáčkem, čímž ale o to víc v seriálu překvapí. Kontrast dvou osobností tvoří zajímavou dynamiku a právě to se do značné míry podílí na oné nepředvídatelnosti děje, zatímco divák díl za dílem odhaluje Nogiho minulost. Jak už jsem zmínila, kladným aspektem seriálu je to, že se opravdu nedá čekat, kam a jak se bude vyvíjet, což diváka udržuje v určitém pocitu napětí a zvědavosti. Pokud tedy hledáte seriál, který je na jedné straně klasicky japonský v zaměření na lidské a rodinné hodnoty a vztahy, zatímco na druhé straně je nebývale opepřený velkou dávkou akce, špionáže a tématikou terorismu na mezinárodní úrovni, možná by tohle mohlo být to pravé… Rozhodně je důkazem, že i takové dvě nesourodé stránky lze spojit dohromady. Celkově to sice není stoprocentní, ale oceňuju japonskou snahu vytvořit něco tak nestandardního a zároveň poutavého. Tím spíš, když je scénář opravdu vystavěný tak, aby se okolnosti a motivace postav odhalovaly postupně a zároveň to všechno zapadalo do sebe i přesto, jak doširoka je příběh rozprostřený. To se rozhodně nepovede vždy. Konec i linky postav se podařilo hezky uzavřít a já musím uznale pokývat hlavou – opět se Japoncům něco povedlo. ~(4,3★)~

Jako obvykle báječný Robin Williams v roli, která mu snad byla ušitá na míru – být komikem byla vždy jeho přirozenost a vážnější, ryze lidská poloha mu taktéž sluší. Tento film je skutečně mixem žánrů – humor se zde snoubí s vážnou a napínavou tématikou. Zatímco Williams perlí komickými/satirickými průpovídkami, Laura Linney v roli talentované programátorky, která se stane trnem v oku vedení své firmy, svádí pomalu boj o život a zažije velmi dramatické chvilky… Zkrátka drama s prvky thrilleru i komedie. Romantiku v tom ale moc nehledejte, ta je tam spíš okrajově. S filmem a jeho zajímavým námětem jsem byla celkově spokojená, a to přestože si dokážu představit, že by se konspirační zápletka mohla vyvíjet jinak (to by však musel být dost jiný film s větším zacílením na thriller). Celkově se mezi filmy s Robinem Williamsem sice najdou i hodnotnější kousky, ale i toto je velmi slušný nadprůměr s kvalitním scénářem, který stojí za to vidět. ~(3,9★)~

Oceňuju nápad udělat filmovou adaptaci životopisného muzikálu/divadelního monologu Jonathana Larsona, kde se ve výsledku prolíná filmový životopisný příběh s obrazy toho, jak onen muzikál probíhal na divadelních prknech. Přiznám se, že běžně nejsou muzikály tohoto typu tak úplně můj šálek kávy, ale tady jsem se velmi bavila kreativními texty písní. Hodně tomu přidává fakt, že všechny písničky jsou skutečně původním dílem Larsona, tedy že žádná nebyla vytvořena nově pro účel filmu. Myslím, že to krásně dokresluje, jak nadaným člověkem Larson byl. Pro mě osobně bylo obohacující seznámit se s jeho příběhem, jelikož jsem věděla pouze to, že je autorem muzikálu Rent (který jsem bohužel ani neviděla) a tím to pro mě končilo. Netflix odvedl dobrou práci v adaptování jeho muzikálové autobiografie – film je dobře vystavěný, má zajímavou formu a Andrew Garfield v něm velmi vyniká svým hereckým výkonem (zasloužený Zlatý glób). Je to hezká pocta talentovanému tvůrci, který se bohužel kvůli chybné diagnóze zdravotního problému s aortou dožil pouhých 35 let, přičemž větší úspěchy začalo jeho dílo sklízet až posmrtně. Jsem moc ráda, že jsem tento hořkosladký (místy zábavný, místy bolestný) životopisný příběh mohla vidět. Teď už mě jen mrzí to, že Jonathan Larson očividně úplně chybí v databázi ČSFD – jak budu mít chvilku, zkusím to napravit. ~(3,9★)~

Byla jsem až překvapená, jak poutavý druhý díl byl. Zatímco k jedničce jsem měla i nějaké ty výhrady (spíše subjektivní, zkrátka protože nejsem tak úplně cílový divák a neznám knižní předlohu), toto pokračování mě vtáhlo natolik, že už ani nevadilo, že nepobírám všechna ta zvláštní slova a termíny (koneckonců, když se něco provolávalo, tak ať už to bylo Muad'dib, Mahdí nebo Lisán al-Gharib, brzy člověku docvakne, že vše ve výsledku odkazuje na Paula jakožto spasitele, tudíž je to to samé :)). Nicméně bylo určitě dobře, že jsem si těsně před zhlédnutím druhého dílu připomenula právě i jedničku, abych byla víc v obraze. A druhý díl nabízí mnoho, co by se dalo vyzvednout. Zaprvé tedy to, jak skvěle to drží napětí od začátku do konce, včetně toho, že i přes velmi dlouhou stopáž se tam nezdá být nic nadbytečné a nezajímavé. I rod Harkonnenů na mě působil jaksi „zlovolněji“ než v prvním díle – stačila už třeba ta scéna na začátku, ve které prohledávají oblast a hledají Fremeny, přičemž jejich schopnost levitovat velmi přidává na hrůzu vzbuzující atmosféře. Samozřejmě se posléze ukáže, že samotní Fremeni umí vzbuzovat hrůzu ještě více (pozdější scéna, ve které jde Rabban sebejistě a s odhodláním do boje proti Fremenům, ale jak se Fremeni jeden za druhým vynořují a opět ponořují do písečné mlhy jako neslyšní smrtonoši, jeho odvaha ho naprosto opouští…). Podobných silných scén, ve kterých by se napětí dalo krájet, je ve filmu mnoho. Hodně z toho mají na svědomí výborné herecké výkony (z herců mnohdy to napětí přímo sálá). Zatímco Chalamet předvádí velmi uvěřitelný „přerod“ své postavy ze zatím nejistého Paula, který se za každou cenu chce válce vyhnout, v bystrozřivého a sebevědomého vůdce, který jasně vidí nevyhnutelné, ostatní postavy jsou neméně působivé. Zaujala především princezna Irulan (v podání Florence Pugh) a její moudré vhledy, ale také psychotický Feyd-Rautha ztvárněný Austinem Butlerem. Ten opět tímto výkonem, který je velmi odlišný od Elvise, ale přesto stejně zářný, naplno předvedl svůj herecký um. A když už je řeč o Feyd-Rauthovi, celkově mě velmi zaujala naprosto odpudivá estetika světa rodu Harkonnenů. Mám dojem, že ztvárnění některých věcí na filmovém plátně bych možná ještě o to víc docenila, kdybych četla knižní předlohu… Na závěr ještě musím dodat, že stejně jako v jedničce se ve filmu najde pár zajímavých i cenných myšlenek – spoustu z toho vyvěrá z tajemného vědění sesterstva Bene Gesserit, které na pozadí tahá za nitky a tvoří tím příběhově zajímavý protipól jiným postavám, které jednají jen na základě aktuálních okolností, tuh a cílů, aniž by viděli širší obraz. Celkově oceňuji rozličnost postav a „rodů“, které zastávají, jejich rozdílné náhledy a zajímavé dialogy, které jejich střety generují… Ze všech různých úhlů jde o výborný film, navíc ve velkolepém provedení. Přestože je tedy aktuálních 91% možná trochu overkill, hodnocení na pomezí 4 a 5 hvězd si rozhodně zaslouží. ~(4,4★)~

Silný příběh bývalého kriminálníka, který se snaží si proklestit cestu zpátky do společnosti a normálního života, ale minulost a okolnosti, ve kterých vyrůstal, nejdou i přes jeho poctivý záměr snadno setřást. Tento příběh má rozhodně svou váhu v jakékoli společnosti, jelikož s předsudky vůči lidem s poskvrněnou minulostí nebo lidem, kteří jednoduše nezapadají, se setkáváme naprosto kdekoli. Nicméně se nedivím, že vznikl právě v Japonsku, které je společensky ještě víc semknuté a jaksi uzavřené. Na jednu stranu jsou Japonci velmi kolektivně zaměření a nenechají jedince snadno vypadnout ze skupiny, jakmile v ní je (to vidíme v tomto filmu i v rámci samotné jakuzy a toho, jak s otevřenou náručí vítají hlavního hrdinu zpátky), na druhou stranu jsou ale velmi svázaní pravidly a svými nastavenými systémy (někdy i zastaralým viděním vycházející z tradic), které často velmi přísně určují, jak se má řádný občan chovat a žít, co je přípustné a co není, atp. V takové společnosti je proto někdy o to těžší najít si své místo… Tento film celou tuto tématiku hezky pokrývá a zároveň vychází z reálného příběhu, který sepsal spisovatel Saki Rjúzó na základě výpovědí skutečného bývalého kriminálníka, který opravdu stejně jako hlavní postava filmu strávil velký kus života ve vězení a obrátil se pak na onoho spisovatele, aby sepsal jeho příběh. Ve filmu proto vidíme do velké míry příběh, jak se v základu odehrál. Sám spisovatel Saki Rjúzó je zde v podstatě ztělesněn jako mladý televizní tvůrce Cunoda, na kterého se právě hlavní hrdina Mikami obrátí, aby zdokumentoval jeho život a předá mu své spisy z vězení. Doufá, že skrze uveřejnění svého příběhu v televizi se mu podaří dohledat svou biologickou matku. Na konci filmu Cunoda, stejně jako skutečný autor předlohy, slibuje, že Mikamiho příběh sepíše knižně…  Celý film navíc krom hodnotné tématiky a kvalitního scénáře pozvedává Jakušo Kódži v hlavní roli (samozřejmě jako vždy výborný, podávající velmi přirozený výkon) a také různorodé postavy a jejich přístupy. Zaujala třeba postava vedoucího potravin, ale také dravá reportérka ztvárněná Masami Nagasawou. Střety postav a jejich rozdílné úhly pohledu někdy generují zajímavé momenty. Utkví například otázka „útěku“ od něčeho – zatímco někdo může zastávat hledisko, že utéct znamená být zbabělý, v případě scény s jakuzou se ukazuje, že dát od něčeho ruce pryč a utéct ze situace může být do důsledku správnou volbou. Po zhlédnutí filmu jsem rozhodně byla naplněna dojmy a odcházela jsem z kina s pocitem, že šlo o hodnotný filmový zážitek. To jediné, co mě trochu mrzí, je závěrečné vyústění - sama za sebe bych preferovala jiný konec. (Viděno v rámci festivalu Eigasai 2024.) ~(4,3★)~

Studentské časy, nostalgický feeling a pevná přátelská pouta… tedy pár určujících prvků tohoto seriálu. Nicméně nečekejte odlehčenou zábavu, ale spíš lidské, vztahové drama se špetkou romantiky. Hlavním tématem je vstup do dospělosti a s tím související zásadní životní rozhodnutí, která někdy nejsou lehká. Děj se točí okolo party přátel v posledním ročníku vysoké školy a středobodem je nadaná houslistka Sae – dívka, která bohužel přišla o sluch a bojuje s vnitřní frustrací a pocitem nespravedlnosti. Na tomto životním rozcestí, kde si sama se sebou neví rady, potkává studenta Kaie, který sám řeší svou profesní cestu, ale rozhodne se zároveň této dívce pomoct… Zajímavých a různorodých postav je tady samozřejmě více, každá je trochu jiná a je radost sledovat jejich vztahový vývoj v průběhu jedenácti dílů. Samotná Sae rozhodně není prvoplánově líbivá a milá postava. Naopak je výbušná a sebestředná, což ji ale svým způsobem dělá zajímavou. Snad jen poslední dva díly bylo její chování trochu přes čáru - chvílemi mě iritovalo, jak je sama k sobě neupřímná a chová se vůči okolí naprosto sobecky, především vůči Kaiovi. V globálu ale chválím tuto volbu vytvořit komplexní a nedokonalou hlavní postavu, která rozhodně není stereotypem, jaký bychom si u handicapované postavy představili. Vcelku vzato jde o velmi příjemný vztahový seriál o hledání vlastní cesty životem, což je tématika, která naštěstí nikdy nezestárne. Ještě zmíním, že z malinko podobného soudku je i Yume no California – výborný, ale nepříliš známý japonský seriál, kde taktéž hraje Šibasaki Kó, a kde se téma hledání životní cesty řeší ještě o něco více do hloubky. ~(4,1★)~

I na japonské poměry hodně pomalý film, místy skoro až moc, ale lze na to přistoupit. Většinou jde o zachycení nějakého okamžiku, někdy ustrnutí v pocitu bezradnosti… V kostce bych film charakterizovala jako film o pomíjivosti a vyrovnání se se změnami v životě. Což je tematicky fajn, ale je zajímavé si všimnout, že s jistotou lze tuto charakteristiku filmu přisoudit až po plném shlédnutí. Potíž je, že děj nemá moc jasné směřování a film dělá po většinu času dojem bezcílného bloumání a neujasněného sdělení. Co chce film vlastně říct? A jakou úlohu zde hraje množství vedlejších postav? Postav je tady dost, ale bohužel nejsou dobře využité, a tak je dojem z nich často nejen vlažný, ale někdy téměř negativní. Dívka Mio se po přestěhování do Tokia setká s různorodými postavičkami z řad sousedů a místních obyvatel, ale kupodivu většina z nich (včetně jejího strýce) dělá poměrně chladný a nesympatický dojem. Nepodaří se jim plně navázat vztah ani s ní, ani s divákem. A dokonce i jediné dvě dobře rozehrané postavy (Etiopan a kameraman), které projeví k hlavní postavě kousek vřelosti, nakonec vyšumí do ztracena a film jejich slibně rozehranou linku beze všeho utne. Nezbývá než usoudit, že ve skutečnosti nejde o film o budování lokální komunity a vztahů (přestože k tomu film zdánlivě tíhne a možná se mu to jen nedaří předat), nýbrž spíše jde o film o osobním vypořádání se s překážkami a změnami v životě. Tedy že se vlastně snaží přiblížit otázku vnitřního přístupu k životu. Dvě hlavní postavy (Mio a strýc) lze proto vidět kontrastně. Mio, ač je tichá a někdy bezradná a marná, si nakonec umí poradit a najít cestu životem díky svému pozitivnímu náhledu. Oproti tomu, její strýc se utápí v pocitu beznaděje a nevidí cestu ven. Na konci je zcela zřetelné, jak si kdo z nich vede. Je však škoda, že jinak je film paradoxně dost odlidštěný a chladný. Bylo by mnohem snadnější přistoupit na to, že jde o film o osobním přístupu k životu a prokousávání se těžkými změnami, kdyby se do děje klamavě „necpaly“ všechny ty rádoby podstatné postavičky... Nejsem si proto jistá, jestli se filmu podařilo předat to, co chtěl. A špatná práce s vedlejšími postavami mu rozhodně ubírá body. Na druhou stranu, téma se mi líbilo a zaujala mě báseň, která se ve filmu zmiňuje – jedno ze silných míst filmu. Za to ještě těsně hodnotím slabšími 4 hvězdami, ovšem s vědomím toho, že se najde mnoho jiných podobných filmů, pro které jsou 4 hvězdy rozhodně zaslouženější. (Viděno v rámci festivalu Eigasai 2024.) ~(3,6★)~

Žánr Young adult si u knih i filmů docela užívám a vzhledem k poměrně dobrému hodnocení jsem se nakonec rozhodla dát šanci i tomuto filmu. A ano, příjemná oddechovka to byla, hlavní herečka Lana Condor je docela sympatická, a filmu nahrává i fakt, že to není stoprocentně předvídatelná romantika, jako jsou některé jiné filmy tohoto žánru. Přesto, zas tak mě to vlastně nenadchlo. Možná to je tím, že hlavní postava v průběhu filmu ve skutečnosti nepůsobí, že překonává nějaké větší vnitřní překážky, a už od začátku dělá navíc dojem docela velkého sebevědomí. Rozhodně nepůsobí jako nějaký neviditelný lůzr, jak na začátku sama sebe popisuje. V tomto ohledu mi to vlastně nepřišlo moc zajímavé, jelikož jsem necítila, že by postava Lary Jean prodělávala nějaký zásadní vývoj, i když se to takto film snaží podávat. V jádru je to proto za mě opravdu spíš jen romantický příběh, přestože se tvůrci očividně pokoušeli o víc (nevím ovšem, jak si v tomhle ohledu stojí knižní předloha). V podobném žánru a s podobnou tématikou, kdy jedinec hledá své autentické „já“ zatímco zároveň nějakým způsobem manipuluje svým „obrazem“ mezi vrstevníky na škole, se rozhodně najdou lepší filmy s mnohem zajímavějšími hlavními hrdiny. Namátkově např. Love, Simon, nebo třeba i Easy A s Emmou Stone. Lara Jean mi ale bohužel nepřišla jako takto výrazná a psychologicky zajímavá hrdinka… A to ani nemluvě o vedlejších postavách – nejenom že postava „rivalky“ je taky naprosto tuctová a nezajímavá, ale bohužel moc nezaujmou ani ty klučičí postavy. Celkově bych řekla, že film je obecně v rámci charakterů docela plochý... Suma sumárum, slušný teenage film, který je téměř na pomezí 3 a 4 hvězd, ale mezi ohromující zážitky, které dokáží utkvět, se rozhodně nezařadí. ~(3,3★)~

Kupodivu minimálně stejně dobré jako jednička, možná dokonce o kousek lepší. Stejně jako první díl jde o nápadité, barvité a vtipné dílko, prošpikované velkým množstvím současných popových písní (zazní dokonce dvě písničky od Taylor Swift, také Billie Eilish a mnoho jiných…) V jádru jde samozřejmě o pohádku s velmi jednoduchým námětem, ale film zkrátka vyniká svým zábavným a dobře fungujícím zpracováním, které je opět v detailech maximálně vyšperkované. Mimo hlavní dějovou linku o vytvoření úspěšného mega-představení, získání celebrity, která odešla do ústraní, a přesvědčení dravého magnáta, že to všechno má smysl, se film věnuje taky drobným jednotlivým linkám některých postav. A v tomhle ohledu je hezky vyvážený a vyvaruje se dokonce jakémukoli „neuzavřenému“ zakončení, jaké je citelné v prvním díle u postavy myšáka. Tady nemám žádnou takovou výhradu. Zkrátka kvalitně provedený, vtipný, živelný a optimisticky laděný animák, na jaký by se člověk klidně podíval i opakovaně. ~(4,3★)~

Na svůj rok výroby jde vizuálně/animačně o nevídané a působivé dílo (dnes samozřejmě již překonané) a i námět samotný rozhodně není k zahození. Ostatně téma záchrany planety a jejích živých organismů (ve filmu podáno trochu víc mysticky, mluví se o zdroji života planety, tzv. Gaia) je vlastně hodně nadčasové a půjde nepochybně i nadále o tématiku, ke které se lidstvo bude opakovaně vracet. Nicméně trochu problémové je samotné zpracování. Scénář místy srší zajímavými dialogy a výměnami mezi postavami v nadupaném hollywoodském stylu („chemie“ mezi hlavním týmem postav funguje), jindy však scénář a celkové převedení na filmové plátno pokulhávají. V globálu je sice příběh pochopitelný a jakž takž drží pohromadě, ale určité díry ve scénáři, nedostatky v režii a nedobře zvládnuté úseky jsou rozhodně znatelné. Například divákovi může uniknout nějaká zásadní informace, protože je zmíněna pouze jedinkrát uprostřed běhu hovoru, jindy zas „předání“ příběhu a okolností působí jaksi nevyváženě. Osobně mi úplně nesedlo to, jak je příběh zcela soustředěný na hrstku hlavních postav v čele s doktorkou Aki Ross a úplně pomíjí všechno ostatní okolo. Vzhledem k tomu, že jde o příběh „globálního“ významu, kde by mělo jít o přežití celé naší planety a lidstva, mi naprosto chyběly náhledy do obecného vnímání lidí a do celkové situace/života v opevněných městech. Nakonec proto může film dělat mylný dojem, že krom toho jediného místa, které je zobrazeno, jinde ani lidi nežijí, a že v závěru na celé planetě přežijí pouze dvě samotinké postavy. Takové vyznění samozřejmě působí zvláštně, jaksi neúplně a ne tak silně, jak by si konec filmu možná zasloužil. Přitom by určitě stačilo, kdyby se film aspoň okrajově dotkl obecného lidského života na naší planetě obsazené mimozemšťany, třeba jen nějakou scénou nebo zmínkou… Bohužel, zároveň jde z filmu cítit, že toto podivné vyznění rozhodně nebylo cílené, a že jde opravdu spíš o jakousi nedotaženost a v určitém smyslu amatérismus. Není to rozhodně snadné, dobře film napsat, vystavět a zrežírovat. A dost možná si Hironobu Sakaguči, pro něhož to byla režisérská prvotina, která ho zároveň potopila, ukousl příliš velké sousto. Nicméně filmu se nedají upřít velké ambice – v některých ohledech je naplňuje, v jiných je bohužel zcela průměrný. Za snahu a zápal, dobrý námět a pokrokovou animaci mu přesto uděluji aspoň slabší 4 hvězdy. ~(3,6★)~