Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Horor
  • Komédia
  • Akčný
  • Dráma
  • Krátkometrážny

Recenzie (4 760)

plagát

Prci, prci, prcičky: Nahá míľa (2006) 

Trošku zábavnější, humornější, mnohem více sexuálně otevřenější než předchozí díl. V nabourávání zažitých konzervativních tradic se to přibližuje prvotní trilogii. Páč přesně jak zazní ve filmu: „Je to sex, ne Shakespeare“. A to o jde. 2,5*

plagát

Prci, prci, prcičky v tábore (2005) 

Předchozí prcičkovská trilogie když už ne geniálně, alespoň ucházejícím způsobem kombinovala sex a hezké holky s humorem a komickými scénami. Tento derivát nabídne akorát tak hezké holky, to je všechno. Až nechutná romantika bez jakékoliv šptky humoru. A to ne, že by se film nesnažil být humorný, jenže všechno jste už viděli v předchozích prcičkách, tenhle film se to jen snaží zkopírovat. A ono to nefunguje. Navíx Stiflerův mladší brácha je naprosto tragický. V počátku, kdy má být typicky stiflerovsky arogantní to jeho představitel prostě vůbec nezvládá a je strašně k neuvěření jak přehrává a snaží se pitvořit, po jeho klasické a typické proměně už mu to jde lépe, ale zase to už není ono. V rámci prcičkovské série bych snad šel s hodnocením i níže, ale zase, koukat se na to dá a zas až tak obrovská tragédie to není.

plagát

Diablova hrobka (2009) 

Nedejte na známější jména herců. Devil's Tomb je totiž ukázkou toho, kam až podobná známá a dobrá jména mohou klesnout. Od Henryho Rolinse snad ani nelze očekávat něco lepšího, na druhou stranu, pro tohle ho snad i máme rádi, ale Gooding Jr. a Perlman snad jako by v tomto filmu byli omylem. Nemám rád vojenské jednotky v horrorech, vlastně nemám rád tzv. (naštěstí ne nijak rozjetý) military subžánr horroru a střelné zbraně mě v horrorech fakt prudí. Přesto z počátku Devil's Tomb vypadal na levné horrorové ultrabéčko i docela nadějně. Ta zápletka nevypadala špatně, její projevy nebyly překvapivě úplně hloupé, jenže nakonec celý film sežral sám sebe, skončil jako naprostá hloupá, nelogická a bezobsažná sračka u níž jsem posledních cca 20 minut pospával (přesto jsem přesvědčený, že mi neuniklo nic podstatného). Plusy? Taryn Manning. Stephanie Chaves-Jacobsen (na asiatku opravdu zvláštní jméno), mytologie zápletky, některé její projevy (ten chlápek, do nějž pořád stříleli a on ne a ne zemřít). Mínusy? V podstatě všechno ostatní a toho je mnohem více, včetně dost stupidního závěru (jak já je nesnáším).

plagát

Prci, prci, prcičky 2 (2001) 

Ani horší, ani lepší než první prcičky, v podstatě to samé jen v trochu drsnější, odvážnější, otevřenější a sexuálnější verzi. Prostě klasické pokračování, podle klasického oveřeného mustru. Bylo to už v jedničce, zde se jen trochu více přitlačí na pilu.

plagát

Prci, prci, prcičky (1999) 

Tohle mě ve své době naprosto minulo. Ale pár humorných scén se tomu upřít nedá. Zajímavé je, že nejlepší na celém filmu mi připadaly vedlejší role – Jimův otec, Stifler, Sherminator a samozřejmě a hlavně MCBP.

plagát

Noroi (2005) 

Ty Japonci vážně potěší a občas ještě dost překvapí. Už se skoro stává tradicí, že moderní horror, který mě dokáže vyděsit, zpravidla pochází z Asie. Spousta lidí to asi určitě bude přirovnávat k Blair Witch, ale aby bylo jasno – takhle měla Blair Witch působit, měla, jenže, dobře čistě subjektivně na mně, nepůsobila ani za mák a tomuhle nesahá ani po kolena. Ale Noroi mě rozválcovalo. Skvělá atmosféra, jsem rád, že jsem si to nepouštěl na noční. To bych se asi pokakal. Také je to první film co jsem viděl, kde tzv. hand cam styl snímání (a že ho zrovna nemusím) má své opodstatnění a kde byl uveden v dokonalost. V Noroi vůbec nepůsobí jako rušivý element, naopak, na budování atmosféry se podílí obrovskou měrou. Příběh a zápletka sice „typicky“ asijská, ale ten civilní způsob vyprávění, žádná triková a digitální onanie, tomu dodávají opravdu mrazivou atmosféru. Vyzdvihnout musím ještě hudbu, která v naprostém duchu minimalismu Johna Carpentera válcuje a děsí jako prase. Brrr, ještě teď mám husí kůži.

plagát

Texaský masaker motorovou pílou (2003) 

I když si myslím, že by dvojice Michael Bay & Marcus Nispel měla dostat soudní zákaz jakkoliv své osoby spojovat s horrorovým žánrem, musím přiznat, že tenhle remake je alespoň koukatelný. A pokud není člověk stižený znalostí původní verze, tak by mohl být považován i za dobrý film. Jenže problém je, že já původní verzi viděl, což kalí jakýkoliv pohled na tento remake. Nedosahuje ani mikroskopických stop po té drtivé a drásající atmosféry druhé půle originálu. Nispelův remake je v jistém ohledu suchý, strašně mi tam vadila ta šedivá jednobarevnost obrazu, kdy ani krev snad není červená, vizualita hnusu je okatě prvoplánovitá a líbivá, což ji hodně ubírá na dosahu, kanibalská (ale opravdu kanibalská? film k tomu moc neodkazuje) rodinka je poměrně sterilní a jaksi „výlohová“, tzn., že se snaží být přesně taková, jakou by jste snad i čekali, prostě v ničem nepřekvapí. Trošku z ní vybočuje akorát ten policajt, ten je nechutnej tak nějak svébytně, existenciálně, jde z něj, na rozdíl od ostatních, cítit nějaká životnost, něco, pro co víte že to dělá proto, že ho to baví a má to rád. Prostě je to předobraz takových těch moderních degenerovaných vyšinutých rodinek (nebo alespoň jedinců v každém druhém filmu), jejichž boom snad pomohl rozjíždět i tento film. Leaetherface mě tedy dost zklamal. Upřít se nedá, na podobně žánrově a divácky zaměřený horror, jistá stopa brutality. Film má jedno „plus“, jeden dobrý tah jinak ubohých tvůrců – vždycky, když mě začal děj nudit (a že tam pár takových pasáží je), prostě jsem se začal soustředit jen na tělo Jessicy Biel. A byl jsem spokojen :-). Prostě, znáte-li Hooperův originál, tohle u vás moc neuspěje, neznáte-li ho, mohlo by to zaujmout.

plagát

Dve diabolské oči (1990) 

Když si tak pročítám komentáře, tak koukám, že na mě ten film působil přesně naopak než na většinu diváků a divaček. Já bych to totiž úplně otočil. Romerova povídka mi přijde hodně povedená, krásně houstnoucí atmosféra, dobrý masky, trochu té krve, mrazivý (povedený) český dabing. Povídku jsem předtím neznal, ale byl jsem mile překvapen. Zato Argentovu povídku jsem poprvé vůbec nedokoukal a teď na podruhé jsem u ní dvakrát usnul. Je to nehorázná nuda. Navíc, Poa jednak moc nemusím, ale hlavně, jeho nejzprofanovanější povídka, právě Černá kočka, která byla zfilmována nesčetněkrát a objeví se v takřka každém výběru Poeových povídek, mi už pěkně leze na nervy. Nechápu, že si podobný status vydobila zrovna tato nijak povedená povídka. Argento svou část pojal naprosto nezáživně, zdlouhavě, nudně, místy až protivně (jestli jestli je hercům v Romerově povídce vytýkán špatný výběr, tady možná není špatný, ale srali mě v té povídce skoro všichni s Keitelem v čele). Vůbec to nezachraňuje ani těch pár dobrých scén a záběru (sekáček na maso, kočka a její koťata). Právě na Argentově povídce se nejlépe zračí největší problém filmu a to je jeho zdlouhavost a zbytečné natahování povídek, kdyby zkrátili jejich stopáž, přibrali dalšího režiséra (Cravena, Hoopera, Carpentera?) a přidali třetí povídku, mohlo to celkově dopadnou mnohem lépe. Takže Romero za 4*, Argento za 2*, film obecně za 3*.

plagát

Obyčajní hrdinovia (2004) 

Souznění, spylnutí, pochopení. Pouze tato tři slova bych použil k zachycení mých pocitů z celého filmu. Weaver a Hirsch, na nichž si film zakládá, jsou bezchybní (a obzvláště Hirsch po Sexbombe od vedle jen upevnil svůj statu nadějného mladého herce), ale to, co předvedl (tolik odlišné od ztřeštěné role v Blbý a blbější) Jeff Daniels, to je až k neuvěření. A Michelle Williams nám od Dawsonova světa po všech stránkách (zdůrazňuji, že po všech, ať už si to přeberete z kterékoliv strany) pěkně vyzrála.

plagát

Prodloužený víkend (1978) 

Sakra. Velmi zvláštní. Hodně oceňuji originální nápad, který je bravurně podán a ten odér sedmdesátých let. Měl jsem husí kůži. Párkrát jsem pod stanem spal, i na ostro pod širákem, teď se mi do toho asi moc nebude chtít. Připouštím, že výběr hlavních předatvitelů možná nebyl dokonalý, ale i přesto mi to do celé koncepce filmu tak nějak sedělo. 3,5*