POMO

Romero to měl zkrátka v malíku. Jinak by film o frustrované paničce s nepřítomným pohledem z předměstí nemohl být tak zajímavý. Tady ale funguje psychologie postav, jiskření mezi nima, pocit marnivosti a svůdné touhy něco ve svém životě konečně změnit, “přejít na druhou stranu” a být něčím výjimečný. A co jiné to pro takovou postavu - otloukánka fackovaného manželem a znuděného každodenní rutinou obrázkové americké rodiny může být, když ne post čarodějnice? Romero to napsal, nasnímal i sestříhal. A i po padesáti letech to těší citem pro kompozici a střih, a je to obsahově srozumitelné. Šikula.

Jakobyste v reálném čase skrytými kamerami nasnímali autojízdu muže, řešícího telefonátama prekérní životní situtaci, která mu může během jediné noci obrátit úspěšný profesní i osobní život vzhůru nohama. Situaci, která ho zkouší jako koně v charakterní rovině, zformované jeho nelehkým dětstvím a zároveň v profesní rovině, v udržení si ctižádosti v odpovědnosti za úspěšnou realizaci významné společenské věci. A jakoby to byl charismatický muž, kterého emocím a dilematům rozumíte a soucítíte s ním. Pak to už jen stačí sestříhat do plynulých 85 minut a máte vtahující biják v podobě povahové studie skvělé zahrané filmové postavy. Ne každý jí bude rozumět, ne každý by se zachoval jako ona, proto je snímek zároveň zajímavým testem divákova žebříčku hodnot. Život umí být pes, ale na výborný film stačí pár šušňů. Když se umí.

Cormanove béčko s obnaženýma prsama a akcí. Rejža Mlčení jehňátek Jonathan Demme se zde jako debutant posnažil o guilty-pleasure zábavu, ale na poměry poctivého grindhouseu, ve kterého intencích to mohlo být zajímavé a který byste od toho i čekali, se příliš držel na uzdě (chybí znásilňování, gore, revenge motiv i snaha jakkoliv šokovat). A na decentní dobrodružný biják, který by šlo brát alespoň trochu vážně, je to trashařsky natočené, s lacinými prolínačkami a ještě lacinějším soundtrackem. I herci v tom komicky přehrávají. Bejkovina.

Vztahově různorodé a komplexní, ve více motivech citlivě sladěné drama o životní lásce, hodnotách, přátelství, důvěře a následcích špatných rozhodnutí, které nás dříve nebo později vždy doženou. S uchopením McConaugheyho postavy možná budou mít někteří diváci problém, ale to ne ona je hlavním aktérem filmu. Je pouze aktérem příběhu, kterého svědkem a součástí se stává čtrnáctiletý kluk, aby na sklonku dospívání zažil dobrodružnou a obohacující životní skušenost. Vynikající scénář a povedená role Tye Sheridana, která ho prošťouchla až do Spielbergova Ready Player One.

O vysokou originalitu se snažící gangsterka s hvězdným obsazením. Její postavy (až na frajerského Brada) jsou ale pošuci, kteří nevzbuzují respekt ani nejsou vtipně cool. A dialogům chybí zábavnost i vypointování (až na poslední Bradovu hlášku). Na filmu je nejzajímavější podkreslení příběhu bandy nicotních kriminálních existencí replikami z televizních příhovorů George W. Bushe či Barracka Obamu o tom, jak je a bude Amerika skvělá. Vizuální hrátky a spomalovačky filmu dodávají punc exkluzivity, ale nejsou novinkou a popravdě, v Avengers jim to sluší více. Kamera upevněna na dveřích auta, kopírující jejich pohyb otevření a zavření už byla u Tarantina (a bůhví kde ji obšlehl on). Hravé výhybky ve vyprávění potěší, ale při ohlédnutí zpátky zavánějí samoúčelností (Gandolfiniho postava a její význam v příběhu) a ve finále stejně směrují k řešení, jaké předpokládáme již při pohledu na plakátu filmu.

Solidní devadesátkový thriller s kvalitním scénářem. Bez šance předem odhalit pointu, s matoucími vsuvkami a postavy hnající do kouta více, než byste čekali. A s koncem, jaký se dnes již (bohužel) moc nenosí. K vyššímu hodnocení chybí “pouze” přidaná hodnota více autorské režie, která by z pouhého kvalitního řemesla udělala osobité dílo s přesahem. Ten melancholický jazzový soundtrack Georga Fentona si o to doslova říká. Třeba o Polanskeho.

Slibný rozjezd plný nevinné teen erotiky, snímané dráždivě chlípnickou optikou. S příslibem zajímavých věcí na usedlosti, na které se dvě naivní sestry dostávají do spárů podivínské party s nekalými úmysly. Samotní členové čarodějnického kroužku jsou zajímavé postavy, na první pohled aristokraticky decentní, uvnitř ale spalováni touhou po zkažení panenské nevinnosti. Mladý nadržený fotograf “modelingových” aktů, udržovaná lezbická panička, důvěru vzbuzující doktor, ze kterého se vyklube… Škoda, že čarodějnické obřady, ke kterým to celé směřuje, se tolik drží na uzdě decentní staroanglické kinematografie, a z vyložených karet mezi postavami film vyklouzává tak lacině a neuspokojivě. Bylo tady předehráno na mnohem větší srandu.

Hezká evropská koprodukce s duchem a krásným vizuálem. Banda dobrodruhů na velkém voru na 3-měsíční plavbě skrz Pacifik. Dojde na náznaky společenské ponorky i na bouři, u kterých ale nemáte pocit že je vidíte postodvacáté. A na střety s velrybou či žraloky, kteří vypadají důvěryhodněji než v hollywodském spektáklu, a které vyvracejí klišé, že žralokovi, jakkoliv hladovému, je tvar lidského těla cizí a neútočí. Film, který není žádnou studiovou zakázkou, ale je povedenou tímovou prací se snahou říct hezký skutečný příběh. Víra v úspěch a pevná vůle oceány přeplouvá.

Docela nevýrazný FILM pro single MILFky na to, jaké jména spojuje. Na Charlize se (opět) sakra dobře kouká a baví i poznávání její postavy, které je - spolu s interakcí s jejím vyvoleným Patrickem Wilsonem - motorem filmu. S postavami ve městečku, do kterého se vrátí z “velkého světa a úspěchu”, se ale v druhé polovině určitě dala rozehrát zajímavější, vícevrstvá vztahovka obohacující hlavní motiv. Nejlepší a vlastně jediná zapamatovatelná scéna filmu (oslava) z něj zároveň udělá příběhovou banalitku, kterou byste od filmu nečekali, “protože v něm přece určitě musí jít o něco více”.

Snad ani samotnej scénárista nevěděl, co jsou jen výjevy mysle hrdinky a co je realita. Nebo alespoň který z výjevů má na realitu vlyv a když, tak jaký vlyv. Stejně tak jako nejspíš nevěděl, co přesně se stalo na konci. Film chce strašit duchařskými vsuvkami po vzoru americké verze The Grudge, dokonce i námět rozzlobených duchů lidí, kteří se zasebevraždili v lese je vypůjčený z původních japonských Ju-on: The Grudge. Ale chybí mu přehlednost a balanc mezi realitou, démonama z dětství a strašidelnými iluzemi v lese, a překvapivě i obrazová rafinovanost kamery a střihu, na kterou jsme zvyklí z kvalitních hororů. Podprůměrná jednohubka mrhající vysokým potenciálem námětu (ten les sebevrahů v Japonsku fakt existuje).