POMO

V době po 11. září 2001 získává sledování tohoto drahého béčka nový rozměr. Teroristické útoky v něm jsou natolik přímočaré, hrubé a zákeřné, až vzbuzují odpuzení. Dnes by jako akční zábava absolutně neprošel. I záporáci jsou v něm efektně obsazení a zahraní, z jejich nenávisti vůči USA, potěšení ze zabíjení bezstarostně žijících nevinných a odhodlání položit zemi na kolena, až mrazí. A na scénu vstupuje riflový Chuck, který z toho dělá parodii. Druhá polovina, poskládaná z útoků na civilisty, u kterých se Chuck náhodou objevuje aby civilisty zachránil a teroristy likvidoval (samozřemě v doprovodu vypečených hlášek) odhaluje fatální bezmozkost scénáře. A u vyvrcholení se cítíme až trapně. Trpí u něj i nejselštější rozum. Z expozice, kterou jsem ale pochválil, překvapila scéna s Billy Dragem. A úpřimně rozesmála scéna s červeným Cadillacem.

Toliká estetika v blonďaté ženské kráse, andělsky bílých dámských kostýmech a melancholické poetice, připomínající takřka Polanskiho Hořký měsíc… zazděná tolika prázdnými a nevzrušivými dialogy. A taky nedokreslením charakterů postav, na kterých komorní interakci měl celý film stát, coby psychologický rozbor fascinace násilím, bezmocí a odevzdání se vyšším sílám. Ani nahota zde není využita účelově a dostatečně uspokojivě. Na tvář, účes, šaty a klidný, svůdný hlas Delphine Seyrig coby grófky Elizabeth Báthory ovšem jen tak nezapomenu.

Překvapivě dobrý Troma bizár. Z explotation hororu o sedlákovi, který krmí své prasata lidskými mrtvolami, se vyklube vtahující psychologické drama. Holčina, která se mu ubytuje v baráku s cílem úkrytu a přívydělku v jeho kavárně, sebou nese tajemství, které vnese do příběhu nejedno překvapení. Béčkové vizuální zpracování a zdanlivá prvoplánovost námětu zde unikátně kontrastuje s nepředvídatelností scénáře, ve kterém nakonec všechno, včetně psychologické souhry postav, dává smysl. A přináší výživný, chce se říct až plnohodnotný divácký zážitek s líbivou pachutí trashařiny pro zvané. Sympatickou přidanou hodnotou filmu je fakt, že se jedná o autorský počin (scénář a režie) Marca Lawrencea, který si zároveň na tělo napsal a výborně zahral hlavní postavu chovce prasat Zambriniho. A že do role holky, která se uchýlí na jeho farmu, obsadil vlastní dceru. Právě vztah jejich postav ve filmu - kde ona, trpící traumatem z dětství a hledající svého tátu a on, starý samotář u kterého najde útočiště - je důležitou součástí příběhu.

Hned od začátku to zavání okoukaností, ale potěší aspoň přítomnost hereckých tváří a hezky vykreslená vztahovka mezi nima. Po hororové stránce je to ale naprosto nefunkční. Alespoň nějaké thrillerové napětí se dostaví až ve finální scéně. Neoriginalitu, místama blbý střih a vůbec špatné režijní vedení to ale nezahrání. Nemluvě o hloupostech ve scénáři.

Slušné krimi s temnými antihrdiny - nájemnými vrahy. Ale pořádně mě začalo bavit až v poslední lokalitě. Všechno předtím totiž stojí na chemii mezi Bronsonem a Michaelem-Vincentem, kterých oťukávající dialogy nejsou dostatečně zajímavé. Vincentova postava mladého frajírka je nedokvašená a nedůvěryhodná na to, aby ji profík Bronson vyhodnotil jako slibného rekruita. To už je zajímavější svět podsvětí, kterému Mechanik slouží. Ten je atmosferickým motorem filmu. Tři a půl hvězdy.

Neúměrně dlouhý film na tak jednoduchou dějovou premisu. A na to, že jeho režisér neumí rozkrývat vnitro postav a probouzet emoce. Proto jsme tady jen vzdálenými pozorovateli událostí, kterých je na onu délku, a na to že víme kam směřují, zbytečně moc.

Jediný díl ze série co jsem viděl, a další nechci. Komedie plná vtipů, u které jsem se dvakrát sotva pousmál, a i to jenom “útěšně”, že aspoň něco přehlušilo tu infantilní křeč všeho kolem. Rowan Atkinson hraje blbce, ale je vtipný každým gestem, mimikou, tónem hlasu. Adam Sandler hraje blbce a je vtipnej přiznanou trapností, vědomím, že zas tak vtipnej není. Ale Mike Myers a jeho vtipy vtipné NEJSOU. Nevzbuzujou nic, jen údiv “co to má být?”. Dokonce i rádobyparodické vsuvky ze známých filmů jsou samoučelně použité, bez spojitosti s čímkoliv ve filmu.

Kvalitní řemeslo. Jak film, tak samotný útěk ve filmu. O hluboké myšlenky tady nejde, ale napětí se dá krájet. Silně ho podporuje i temná hudba Jerryho Fieldinga. Eastwoodovi sedla role charismatického kriminálníka s vysokým IQ parádně, i vizáží se podobá na skutečného Franka Morrise.

Svého času velký hollywoodský propadák. Vysokorozpočtová koprodukce Paramountu a Disneyho, s borcem Altmanem na režijní židli. Tvůrcům se obdivuhodně povedlo přetavit vizáž, mluvu i gestikulaci z animovaných postaviček do herců. Ale neudělalo je to sympatickými ani pohádkově hravými. Vizuálně i chováním jsou spíše nelíbiví. Stejně jako muzikálové písně. Možná to chtělo “rodinnějšího” režiséra jako Spielberg, tvůrce s citem pro pohádkové kouzlo a dětské vnímání světa. A možná by to nevylepšil ani on.

Má se ke Statečnému srdci jen o něco hůř než Trója ke Gladiátorovi. Hollywoodský biják, řemeslná špička, ale není tolik dělaný “od srdce” a s rizikem, jestli ho (při tak obrovském rozpočtu) přijmou masy diváků. Patriota masy nemohli nepřijmout, protože obsahuje absolútně všechny klišé válečných, hrdinských a romantických eposů, jaké si z historie kinematografie vybavíte. A míchá je v bohatém scénaří a s kvalitním hereckým obsazením. Akorát tedy Emmerich je přespřílišný kýčař - spousta kompozic je nerealisticky přearanžovaných a přebarvených (dokonce i do modra jenom kvůli Gibsonovym očím!), a patos servíruje v takové míře, až to filmu ubírá na vážnosti, kterou coby historická freska o skutečných událostech tolik potřebuje. Jako “disneyovka” pro deštivé nedělní odpoledne to ale ujde.