POMO

Obstojný thriller z ponurého horského prostředí indiánských teritorií. Vraždy holek lovem jako na divokou zvěř, ambiciózní šerifka a charakterní ochránce rezervace, kterému před lety zmizela dcera... Dostatečně napínavé, dějově se ale držící klasického žánrového schématu s pouze drobnými ozvláštněními. Wind River je v těchto lesích nedostižná.

Výživný belgický gorefest z východoevropské nemocnice, do které si slečna, doprovázená přítelem - mladším Joshem Brolinem - přijde nechat zmenšit prsa. Komicky laděná, občas blbá, občas vtipná, řádně krvavá zábava se svižným rytmem. Postavy průměrné, ale míra zombie matrošu a brutality to kompenzuje. Nadšenecká záležitost, na režijní debut povedená.

S originálem to nemá společné zhola nic. Koncept výletu do post-apo zombie velkoměsta i temné filtry slibují hodně, fajn jsou i postavy a jejich obsazení. Padá to ale na přehnaně digitálních a nereálně zrychlených akčních scénách jako z videohry, na logických nesmyslech a na ultra-sentimentálním závěru jak z telenovely, který rozpačité pocity definitivně srazí na dvě hvězdy. Měli zůstat na lodi a vyhrát si s jejím prostředím, které nabízelo prostor pro další porci nápadů, na kterých stál vlakový Train to Busan.

Attenboroughovo životní poselství v kostce. Podané trochu zjednodušeně, ale právě díky tomu snad již konečně pochopitelné i pro ty, kteří se nad ním musí zamyslet především.

Karanténní videocall jednohubka pro milovníky paranormálního strašení. Nejkratší a nejlepší svého druhu. A nikoliv jen se strašením mimo obraz, ale i pěkně zostra do intenzivního mordování. Hororová mňamka, pro jaké jsem měl vždycky slabost.

Cynické poukázání na hodnoty současné teen společnosti, která staví svůj svět na počtu lajků, pro které udělá cokoliv. Tedy nic nového pod sluncem, akorát ab-absurdum posunuto do vraždění online pro zábavu. Ovšem nikterak zábavně a nápaditě, ale naopak úmorně dlouze, skrze selfie videa kluka, které se dokonce snaží dotknout i rasových problémů Ameriky. Nudné, autorsky bezhodnotné a hlavně stejně povrchní jako subjekt, na který to poukazuje.

Námět amerického sci-fi hororu s pseudo-vetřelcem na výzkumné vojenské stanici v kázachstánské poušti (rok 1983), Rusama pojatý jako lidské drama o parazitem postiženém kosmonautovi a vědkyni, která mu chce pomoct, protože se do něj zamiluje. Ovšem s americkým vizuálem, žánrovými klišé i archetypálními postavami které už známe odjinud (nelidský velící plukovník, nadšenecký vědec se svědomím atd.). Ok produkce a fajn herci, ale divácký zážitek nepřekvapivý a lehce prozívaný.

Psycho babička, dům se skrytými chodbami za zdmi a duchařské scénky i mysteriózní haluze, které chtějí strašit ale nestraší, a které ani po skončení filmu nemají v jeho ději opodstatnění. Citlivý a smutný závěr s filozofií o nevyhnutelnosti stárnutí a rodinných pokoleních se mi ale moc líbil.

Delší expozice s více postavami, ale vyplatí se ji přečkat - černá magie to pak rozjede ve velkém. Digitální stonožky a brouci filmu sice ubírají na vážnosti, ale démonické síly, které dokáží sprchovat vřící vodou anebo přinutit střílet do končetin dítěte spolehlivě probudí vaši pozornost. Hororová divočina po indonésku.

Soustředěně vyprávěné hororové drama s atraktivní výpravou exotického prostředí odlehlé indonéské vesnice a jejího okolí, tajuplnou atmosférou prokletí její komunity obyvatel a nejednou drsnou scénou, jaké si Hollywood nemůže dovolit. Tara Basro v hlavní roli je nejenom hezká, ale důstojný i tahoun celovečeráku. Indonésané mě docela překvapují, umí dějově poutavou, formálně hezkou a na postavy zaměřenou filmařinu. Finále možná v reakcích některých postav přepálené, ale ne natolik, aby shodilo celkový zážitek.