POMO

Vidět Čelisti v kině a paradoxně z větší dálky od plátna, mi je vybarvilo v jiném světle. Vynikne tím celková kompozice obrazu, která je již v tomto raném Spielbergovi řemeslně mistrovská (což platí vlastně i o jeho dřívějším Duelovi). Čelisti jsou ale čirým filmovým potěšením i vykreslením postav a jejich vztahů, které do filmu s jednovětovou zápletkou vnášejí příběh. Nemluvě o režjně parádním budování napětí. Jdete jako první v historii kinematografie natočit áčkový film o vraždícím žralokovi, na neznámé maloměstské pláži kde nejde čerpat potenciál z lokálních známých atrakcí, máte jednu starou loď a mechanického žraloka, a natočíte takhle kompaktní, každou scénou bavící, hravý a současně děsivý film? Steven to zabil. Ale jednu nadpozemsky požehnanou oporu v tomto soukolí přece jenom měl a díky bohu za ní, pro celou jeho filmografii - Johna Williamse.

Citlivě, jemnohumorně, tematicky vrstevnatě rozebrané dvě odlišně postavy a jejich přátelské zbližování. Mádl umí o lidech všech věkových kategorií vyprávět jako životem ošlehaný filmařský matador. Výborný Švehlík a potěšující absence product placementu na místech, kde mohl být. Jen nečekejte emocionální K.O. závěr, který udělal Pojedme k moři nezapomenutelným filmem. Na střeše divácké očekávání v druhé polovině spíše (úmyslně a umně) dekonstruuje.

Závěr ne úplně smysluplný v kontextu k předchozím motivacím postav, ale po všem tom temném, racionálně nepochopitelném vlčím okultství aljašské divočiny to ani tak nevadí. Hlavně že průběh poměrně dlouhé kostry příběhu je kontinuálně napínavý, podmanivě atmosferický s neustále překvapující dějovými zvraty. Vtahlo mě to, podobně jako Wind River, ve které akorát mělo všechno logické místo a precizně to směrovalo k smysluplnějšímu a myšlenkovitějšímu finále.

Další pokus o hororové sociální drama, sedící v koutě ve stínu Darabontovy Mlhy. To neustálé střídání dvou časových rovin začne být po hodině vypravěčsky monotónní. Jaksi s jeho “vztahovým obsahem” a klišé, ke kterým inklinuje, začne být velmi nepravděpodobné, že film může něčím překvapit, vnést něco nové do námětu, který už tak připomíná některé nedávné žánrovky. Divácky atraktivní premisa s parádním rozjezdem se tak mine potenciálu slušné žánrové události, a z filmu zůstane pouze divácky bezpečné, mainstreamové drama o důležitosti soudržnosti s pár strašidelnými scénami, dětmi v ohrožení a příjemnou Sandrou. Ne že bych to se zájmem nedokoukal. Jen v tom vidím promarněnou velkou šanci.

Mr. Shy si s tím hodně vyhrál. Důsledně pracuje s dramatickým potenciálem všech tří hlavních postav a jejich prohlubující/blížící se interakce uvnitř jednoho baráku, graduje a baví skoumáním a rozkrýváním podstaty brilantního námětu, který stvořil před 19 lety a před 3 na něj navázal (magická myšlenka přítomnosti komiksových hrdinů v realitě), a dělá to pro něj typickou vychutnávkou vizuální kreativity, tematických odkazů a ve finálne i dvěmi pointami. Ale přesto, že to při první pointě do sebe všechno zapadá a stává se správně konspiračním a vůči divákově očekáváním originálním a odvážným, nejsem si úplně jistej, že jsem to tak chtěl. Nemluvě o druhé pointě, která tam prostě neměla být vůbec, protože na ni film absolutně není stavěný.

Odstátý čajíček o páté bez potřebného dramatického drajvu. Zajímavý pouze Eastwoodovou osobností a jeho staříkem s diskutabilním charakterem, který se coby manžel, táta a děda zasnaží vylepšit vztahy v rodině. Tato rovina nepřináší nic silné a už vůbec ne originální, a thrillerová linka s pašováním působí v rámci současných žánrových standardů sice sympaticky starosvětsky, ale nestrhne. Záporáci nejsou dostatečně scary a o našeho “hrdinu” se v ohrožení z jejich strany zas tolik nebojíme. Možná i proto, že by skoro nikomu v jeho příběhu nechyběl.

Akademičtější verze Věci v zeleném pralesu (a na pláži). Prvotně mainstreamový námět s lehce béčkovým rázem ale zajímavými nápady, vygradovaný v dosud neviděné blízké setkání třetího druhu, fascinující dalecesáhlou fantaskností a dráždivou potřebou v úžasu v něm najít co nejvíce odpovědí. Finální scéna je návratem k žánrovým pravidlům, ale funguje mňamkózně. Garland není žádný hitmejkr, je to hard-core sci-fista. Arrival byl o relativitě vnímání času, Annihilation je o relativitě biologických forem života. Naprosto odlišné, v obou případech ale brilantní, obsahově ambiciózní a inovativní sci-fi.

Herecký kánon v překvapivě předvídatelné historce, která - ač počas jejího sledování doufáte že se tak nestane - nakonec ničím nepřekvapí. Emoce touhy po pomstě ale v divákovi fungují, nudit rozhodně nenudí. Akorát bych od příslušného ansámblu čekal širší příběhový/myšlenkový záběr. A Harrelsona jaksi neumím vnímnat coby ultimátního záporák, přestože se hodně snaží. Vždy to pro mě bude bohémskej, zhulenej pohodář.

Závěrečný, ve filmu opakovaný záběr na nejkrásnější horu Himalájí Ama Dablam potvrzuje, že tvůrci filmu chtějí především sklonit obdivnou pokoru horám, majestátným dílům největšího umělce naší planety - matky přírody. Proto je možná škoda, že si k tomu vypůjčujou i známé záběry ze sportovních šlágrů (The Art of Flight) a jiných doku seriálů a snaží se o tematicky restrospektivní souhrn “the best of” (včetně poukázání na všemožné využití hor civilizací), než aby zůstali u klavíru a myšlenkách, vyslovených Dafoem. Z těch by sice některé napsal i kdokoliv z nás diváků, ale některé jiné film naopak zvedají do filozofických výšin, na které ambiciózně cílí.

Nahlédnutí do několika amerických národních parků z rychlíku, s ukázkami sportů, pro které jsou vhodné (lezení suché, cyklo, lezení po ledopádech). Plus hezky pojmuté připomenutí, že výraz “Národní park” vymyslel milovník přírody John Muir a zákonně zavedl jeho kamoš a spřízněná duše, US prezident Roosevelt. Vizuálně krásné - čím větší plátno, tím lepší zážitek.