Les

Bohužel jsem se ještě před zhlédnutím dočetl, že scény z lesa Aokigahara nebyly natáčeny na úpatí Fudži, ale kdesi u Bělehradu, což mi pak hodně zkazilo požitek z filmu (moje blbost, před filmem si o něm nemám dopředu nic číst). A možná jsem z Forest trochu zklamaný i proto, že jsem si od něho sliboval něco víc, než jen standardní duchařské béčko. Přitom první polovina je vynikající, má příjemně těžkomyslnou a vážnou atmosféru, příbuznou obdobným japonským horrorům. Zásluhu na tom má především sympatická a herecky brilantní Natalie Dormer, na kterou byla po celou dobu radost se dívat. Ale v půli druhé už se divák dočká převážně jen ukřičených, uběhaných a chaotických nočních scén, které sice taky nejsou špatné, ale jak už jsem řekl - po zajímavém prvním poločasu jsem přeci jen čekal trochu něco jiného, výjimečnějšího, originálnějšího. (29.02.2016)

Výsledkem mohl být dokonalý mindfuck, ale potenciál filmu nebyl využit ani z 1%. Já jsem ještě navíc hodně otrávený z toho, že se točilo v průměrném evropském lese, jehož strašidelnost rozhodně nevykouzlí bafání špatných masek a šero nebo mlha. Mluvím slušně japonsky a u Aokigahary jsem pár dnů přenocoval, tak vím, jak vypadá ve skutečnosti (nijak extra strašidelně, jen je tam všude mech - ale atmosféra tam je). Proč film vůbec parazitoval na Japonsku nechápu. N. Dormer byla celkem OK herecky, zbytek ani náhodou. (21.01.2018)

Někdy člověk prostě ví, že leze do nudné až otravné slaboduché pičoviny plné pomatené ťamanské mykologie a s kokotskou pointou, a přesto mu to nedá. Ale zase pak není až tolik zklamán, když dostane přesně to, co očekával, v tomto případě další unylou Nenávist v lese, kde k dokonalé spokojenosti všech anime otoků (mozku) chyběli už jen Pikaču, Afrosamurai a Goro, bílý pes. Když ťamanovi rupne ze všeho toho stresujícího koptění ve Fudži a nemá doma plyn, žiletky, vercajk na harakiri nebo lustrhák, na kterém by si v klidu hodil mašli, odchází roztrhat kalendář do bubuhvozdu Aokigahara, aby se pak mohl místo reinkarnace v Pandu seknout na Honšú a xmrti tam děsit slabomyslné japonské školačky a uživatele Yošitčuněho. A sem přijíždí slizká Natálie s beznadějným režisérem jménem Záda v zádech, aby zde s americkou hysterií a urputností tupě pátrala po svém pičím dvojčeti, jež se vydalo do lesa patrně pro pár hub šitake na polívku a nakonec si tu kulajdu omylem vylepšilo lysohlávkami. Halušky pak při tom lesním kempování pak mají úplně všichni a jsou vskutku strašlivé! Dvakrát za film na ně ukrutně bafne škaredá tokijská důchodkyně a jednou nasraná Reiko Kitamori, které se sem raději zaběhl kishu, aby ho nesežrala. Jinak jen hrůzostrašně šumí les a všichni se chovají jako úděsní kokoti, aby nakonec dospěli závěru natolik příšernému, že po něm má střízlivý Indoevropan i bez THC v krvi chuť mrdnout o zem ovladačem a zařvat: “Volím tebe, Toširo Mifune!“. (17.02.2016)

Snad ani samotnej scénárista nevěděl, co jsou jen výjevy mysle hrdinky a co je realita. Nebo alespoň který z výjevů má na realitu vlyv a když, tak jaký vlyv. Stejně tak jako nejspíš nevěděl, co přesně se stalo na konci. Film chce strašit duchařskými vsuvkami po vzoru americké verze The Grudge, dokonce i námět rozzlobených duchů lidí, kteří se zasebevraždili v lese je vypůjčený z původních japonských Ju-on: The Grudge. Ale chybí mu přehlednost a balanc mezi realitou, démonama z dětství a strašidelnými iluzemi v lese, a překvapivě i obrazová rafinovanost kamery a střihu, na kterou jsme zvyklí z kvalitních hororů. Podprůměrná jednohubka mrhající vysokým potenciálem námětu (ten les sebevrahů v Japonsku fakt existuje). (14.04.2020)

Nízké hodnocení na internetu mi bylo důrazným varováním, že tohle zřejmě nebude zrovna dvakrát kvalitní podívaná, ale zaujala mě hlavně zmínka o lese Aokigahara. Mrkl jsem jen v rychlosti a obsah filmu, ale komentáře jsem nechal bez povšimnutí. Nerad si dopředu čtu o filmu více, nežli je nezbytně nutné, protože z duše nesnáším spoilery, které mi zkazí náladu ještě před úvodníma titulkama. Jen jsem ve skrytu duše doufal, že nepůjde o stejnou kravinu jako Blair Witch, nebo jemu podobné filmy. Bohužel jsem se prvního znechucení dočkal hned vzápětí a to ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že tvůrci rozhodně netočili tento film v nechvalně proslulém lese, ale v srbském národním parku (jak jsem se posléze dozvěděl). Tudíž jsem si musel druhé „nejoblíbenější“ místo sebevrahů na světě najít na internetu, abych se alespoň podíval na fotky. Američané už mě začínají iritovat neustálými marnými pokusy napodobovat své asijské kolegy, nebo stavěním svých přiblblých scénářů na pověrách či historických faktech jiných národů, o kterých ví starou belu a jejich vyobrazení k obrazu svému. Režisérský zajíček Zada však tentokrát držel v ruce zajímavý námět, jenž mu byl doslova naservírován na stříbrném podnose, mu se však z něj absolutně nepodařilo vymačkat veškerý potenciál, který se mu tady nabízel. Místo toho nám nabídl podivný patos, který měl dost hořkou příchuť. Nejde o vyložený průser, ale určitě se z toho dalo vytěžit mnohem víc. Je mi jasné, že se najde spousta lidí, kteří se mnou nebudou souhlasit, ale tohle vážně nemělo ani na průměrné hodnocení. 40% (26.08.2016)