Evald Schorm

Evald Schorm se narodil 15. prosince 1931 v Praze do rodiny statkáře z Elbančic u Mladé Vožice. Vyrůstal v Elbančicích ale kvůli svému statkářskému původu byl vyloučen ze čtvrtého ročníku Vyšší hospodářské školy v Táboře (odmaturoval nakonec v roce 1951). Dva roky se živil jako stavební dělník a traktorista, s rodinou se musel odstěhovat z rodného statku do Zličína u Prahy. Po základní vojenské službě se stal zpěvákem operního souboru Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (1954 až 1956).

Po neúspěšných pokusech dostat se ke studiu herectví na DAMU odešel jako student režie na pražskou FAMU (1956 – 1963). Režijně nejprve začínal ve Studiu dokumentárního filmu (1963 – 1965). Začínal jako mladý dokumentarista a ve spolupráci s kameramanem Janem Špátou vytvořil významné poetické a společensky závažné dokumentární snímky (ŽÍT SVŮJ ŽIVOT, ŽELEZNIČÁŘI, ZRCADLENÍ, PROČ?, ŽALM, ODKAZ, CARMEN NEJEN PODLE BIZETA, ZMATEK).

Po svých studentských filmech z FAMU (BLOK 15, KDO SVÉ NEBE NEUNESE, KOSTELNÍK, JAN KONSTANTIN, TURISTA, STROMY A LIDÉ, HELSINKY, ZEMĚ ZEMI), kde absolvoval u profesora Otakara Vávry s dalšími režiséry tzv. „nové vlny“ 60. let (Schorm byl považován za jejich filozofa), se pomalu dostával i k celovečerní režii. Tak jeho filmy (ke kterým si psal i náměty, literární a technické scénáře) byly poznamenány režisérovými těžkými zážitky, skepsí, beznadějí a vylíčením lidských charakterů v dobách beznaděje a v mezních situacích.

Po práci na postu asistenta režie u komedie Zdeňka Podskalského SPADLA S MĚSÍCE (1961) se vrhnul na přípravu svého prvního celovečerního filmu. Po existencionálním dramatu KAŽDÝ DEN ODVAHU (1964) režíroval barevnou část DŮM RADOSTI z povídkového snímku PERLIČKY NA DNĚ (1965). A po celá 60. léta se opět zaměřil na sondy lidských niter – NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA (1966), PĚT HOLEK NA KRKU (1967), povídka CHLEBOVÉ STŘEVÍČKY z PRAŽSKÝCH NOCÍ (1968), tragikomedie FARÁŘŮV KONEC (1968).

Jako odpověď na sovětskou okupaci vzniklo neobvykle syrové a kruté podobenství DEN SEDMÝ – OSMÁ NOC (1969), které se nesmělo ani uvést a skončilo až do roku 1990 v „trezoru“. Za Vojtěcha Jasného ještě stihl dokončit komedii PSI A LIDÉ (1971). Jako režijní supervizor se podepsal u filmů Allana Elgarta (studentský film ZMĚNY A PROMĚNY) a Jana Kačera (MĚSTO MÉ NADĚJE).

Ojediněle ho přátelé a kolegové obsadili (a jeho smutné oči i melancholickou tvář) též jako herce: manžel (O SLAVNOSTI A HOSTECH), hříšný kaplan (HOTEL PRO CIZINCE), laborant Kostka (ŽERT), divadelní režisér Hugo Jílek (ÚTĚKY DOMŮ) a starý profesor z konzervatoře (KRAJINA S NÁBYTKEM). Za své režie filmu KAŽDÝ DEN ODVAHU (1964) a dokumentu ZRCADLENÍ (1965) získal dvakrát Trilobita FITESU (1965 a 1966) a Peněžitou odměnu Filmového studia Barrandov (1968) za PĚT HOLEK NA KRKU (1967). V letech 1968 – 1982 (od roku 1971 už jen „papírově“) byl zaměstnán jako režisér Filmového studia Barrandov.

V 60. letech hostoval jako režisér na prknech pražského Činoherního klubu („Zločin a trest“ či „Hodinový hoteliér“). Po roce 1971, kdy nesměl pracovat v českém filmu a jeho celá tvorba byla obtěžkána přísnými politickými zákazy, pohostinsky režíroval činohru a operu v Praze (Studio Ypsilon, Divadlo Na zábradlí, Semafor, Národní divadlo, Divadlo na okraji), oblastních divadlech (ústecké Činoherní studio, Olomouc, Brno, Cheb, Zlín, Středočeské kulturní středisko) a v zahraničí (Ženeva, Stuttgart).

Od 1974 spolupracoval s Laternou magikou, kde byl až do své smrti později zaměstnán (1. září 1982 – 14. prosinec 1988). Ve svých režiích se snažil skloubit všechna média (hlavně film) a dosáhl zajímavých výsledků („Odysseus“, „Oresteia“, „Ariadna“, „Fidelio“, „Bratři Karamazovi“, „Noční zkouška“, „Kouzelný cirkus“, „Oedipus Rex“ aj.).

Jako režisér pracoval pro televizi (např. KRÁL A ŽENA, ROZHOVORY, SESTRY, LÍTOST, LEPŠÍ PÁN). Těsně před koncem života se v dobách tání mohl konečně dostat i k filmové režii, když natočil komorní drama s Janou Brejchovou a Terezou Brodskou VLASTNĚ SE NIC NESTALO (1988), jehož premiéry se už nedožil… V počátcích své kariéry působil i jako pedagog katedry režie na FAMU (1964 – 1970). In memoriam získal Řád T. G. Masaryka IV. třídy (1992).

Jeden z nejvýznamnějších filmových režisérů 60. let Evald Schorm předčasně zemřel vyčerpán a uštván po delší cévní nemoci 14. prosince 1988 v Praze, pouhý den před svými sedmapadesátými narozeninami. Jeho životem se zabíraly např. publikace „Filmy Evalda Schorma“ (1992), „Evald Schorm a jeho filmy“ (1994) nebo „Evald Schorm sám sobě nepřítelem“ (1998). Svého času se na MFF Academia film Olomouc udílely Ceny Evalda Schorma.

Jaroslav "krib" Lopour