Lítost

Jan Hrušínský měl v úvodu filmu tak krásně telecí výraz, že jsem si myslela, jestli si náhodou něco nešlehnul. Ten výraz se po celou dobu filmu moc neměnil. Přidal k němu ještě náměsíčnost za bílého dne. Tatínek jiné představy o životě než jeho šestnáctiletý synek. Oba dva ale hledali uplatnění. U nás na základce byla taky jedna povedená partička. Hráli podobnou hru, jen s tím rozdílem, že vbíhali před rozjetá auta. Kdo vběhl blíž byl borec. Až se pak jednou stalo, že auto nestačilo zabrzdit. Byla z toho aféra jako Brno. Bylo moc příjemné v jedné scéně vidět ještě stále fungující restauraci Terasy Barrandov. Dnes už bohužel můžou na svou tehdejší slavu jenom vzpomínat, protože je z nich ruina pro bezdomáče. S věčně svítící žárovkou uvnitř. (05.10.2016)

Asi jen málokdo to nezažil. To rodičovské kázání, mentorování, vnucování a zakazování. Čím lépe míněné, tím více otravnější.Tatínek v podání Rudolfa Hrušínského to tady předvádí tak mistrně, až mě dostal do kolen. A oba s Vlastou Chramostovou skvěle zahráli ten přechod, či spíše přetvářku, z truchlivého rozpoložení k rozjásanému dechovkovému juchání na společném vystoupení. Pozorovat, jak se mění výraz Járy Zárubeckého, který při své exhibici pozoruje naslouchajícího syna a my z něho čteme, co se právě děje, i když nemáme synka právě v zorném poli, to je taky lahůdka. To, že má kluka rád a opravdu mu na něm záleží, je z otcova jednání rozhodně cítit, jen dává tu lásku najevo poněkud nešťastným způsobem. Ale závěr pro mě vyznívá tak, že je lepší snažit se udělat aspoň něco, i když blbě, než mávnout rukou a zůstat lhostejným, jak tomu asi bylo u rodičů ostatních trotlujících kluků. (20.12.2014)

Koncert především (a jak jinak než) Rudolfa Hrušínského, který ale do filmu zaplétá i svoje syny v generačních rolích (taky Vlasta Chramostová si dává repete ze Spalovače). Zpěvák Jaro žije hodně fixován na syna, kterému se snaží ukázat cestu, jak se mít v životě lépe, syn se ale trochu plácá odnikud nikam a snaží se sám najít nějakou hodnotu, kterou definitivně nemá v prospěchu a tak se mezitím (jak se Jaro hned na začátku dozví) schází s partou floutků, co si pouští z recese plyn s tím, že ten kdo ho zavře první je srab. Jaro se snaží syna od všeho chránit a držet dál, i za cenu toho, že mu to zkomplikuje život. Na krátké ploše a v jednoduchém příběhu se opět ukazuje slušně rozvinutý motiv otce umělce a jeho syna, meditace nad hodnotami, líbí se mi i vypjaté momenty, které dávají vyniknout herectví. Film je nenáročný a nenápadný, takže příliš netlačí na pilu. Hrozně rád objevuji tyhle Hrušínského filmečky a pokaždé si říkám, kam to mohl dotáhnout, kdyby jeho přirozený herecký talent měl šanci a prostor hrát v zahraničních velkofilmech. (20.02.2024)

Mladí sa vždy v puberte vymedzujú voči rodičom a ich hodnotám. Tí sa ich snažia v rámci hľadania správnej cesty navnadiť na to, čo považujú pre svojho potomka za najhodnotnejšie. Na niečo, čo dokáže uspokojiť ich vlastné nenaplnené predsavzatia a životné plány. Smutné je, že to často robia prostriedkami a príkladmi, ktoré vyznievajú skôr odpudivo a trápne. Lítost ukazuje jeden z týchto príbehov. Spevák reštauračných a barových kapiel a bývalý čašník zachraňuje syna pred nihilistickou zábavkou. Klan Hrušínských exceluje, Chramostová do toho zapadá, no napriek téme a perfektnému zobrazeniu partičky znudených mladíkov - flákačov, je jej spracovanie veľmi urozprávané, inscenačne monotónne a tým pádom čiastočne vyplnené prebytočnou vatou. Ako televízna jednorazovka ideálne. (16.02.2014)

Jméno Jiří Hubač mě magnetizuje a tak jsem si kousek s jeho scénářem nemohla nechat ujít. Jde tu o příběh otce, který se snaží přivést syna ovlivněného partou, co si z nedostatku jiné zábavy pouští plyn, k rozumu. Argumentuje však neštastně tak, že odezvou mu je jen synovo pohrdání. "Člověk není tím, čím je, ale tím, čím ho vidí být ostatní". Skřípot v komunikaci, nelze však přehlédnout otcovu snahu a lásku. Nádhera i díky týmu Hrušínských. (25.09.2005)