Každý den odvahu

„Kdo má moc?“ Schorm s Mášou svou skepsi ohledně společenského vývoje přenesli na postavu posledního velkého idealisty, muže, který ještě věří. Čemu ale vlastně? Hesla, jichž užívá, ztratila svůj obsah. Společnost, k jejímuž vybudování chtěl přispět, se ukázala být nedosažitelnou utopií. Převážila maloměšťácká morálka. Každý si hledí svého. Hlavně, aby bylo co jíst, co pít, a s kým spát. Mladí veškerými ideály nihilisticky pohrdají, je v nich nahromaděná jenom energie negativní, neproduktivní. Životní cíle ještě nemají. Starým chybí k provedení změn vůle a síla. Životní cíle už nemají. Generační paralely jsou zřejmé, nejde o záležitost určitého věku. Společnost ztratila kontakt s autentickým životem (proto působí tak komicky výlet městských intelektuálů na venkov) a utápí se v přízemnosti. Jarda může tomuto vyprchání ideálů a masovému vzdání se zodpovědnosti buď bezmocně přihlížet, nebo se přizpůsobit. Jakkoli se ale rozhodne, nebude tím popírat vlastní individualitu? Protagonistovo střízlivění je pomalé, bolestivé a Schormem pozorované bez zaujatosti. Nahlíží sice do hrdinova soukromí a neopouští jej ani ve chvílích blaženosti nebo naprosté beznaděje (první, uvolněnější herecká poloha podle mne Kačerovi svědčí lépe než druhá, záměrně teatrální), ale činí tak v zájmu větší plasticity překládaného morálního profilu. Nesoudí. Podobně jako v jeho pozdějších filmech, na Schormovu posedlost ústřední myšlenkou, filtrovanou skrze hlavní mužskou postavu, doplácí postavy vedlejší. Zejména Věra, která navzdory dobře odstíněnému výkonu Jany Brejchové zůstává jednorozměrnou figurou utěšovatelky, šířící okolo sebe veskrze pozitivní vlny (černou barvu ke zvýraznění její bělosti do filmu vnáší absolutně marnotratný Bořek Josefa Abrháma). Přes dílčí zjednodušení a formální prostotu jde v jádru o silnou a nadčasovou výpověď o člověku a zničujících důsledcích jeho dialektické vazby na společnost. 75% Zajímavé komentáře: Radko, Hwaelos (06.07.2015)

Náročný snímek. Nepozorný divák s roztěkanou myslí, jakým jsem byla na první pokus já, si na své rozhodně nepřijde. Od začátku jsem nezachytila nitku, celý film jsem tápala, abych se nakonec se protrápila k neuspokojivému finiši. Po zhlédnutí ostatních snímků ze Schormovy režijní filmografie, se k filmu Každý den odvahu hodlám s poněkud odlišným přístupem vrátit. (26.04.2010)

"V poslední době se rádo zapomíná. Na moc věcí se rádo zapomíná."                                                                                  Vidět tenhle film někdy v sedmdesátých letech, byla by to bomba. Pro Ty, kdo nezažily, bude zřejmě nudný a skončí někde v odpadu. Zde nejde o nějakou agitku nebo alibistický film. Je tu sice líčen mladý soudruh, ale především jako člověk se svými vztahy. Reálie šedesátých let jsou pro mne navíc cenné, protože mi ukazují, jak vypadal svět, když jsem se narodila. (16.09.2014)

Překvapeně jsem si uvědomil, že to formální znázornění existencionální ztracenosti skrze bezexpoziční scény nasvícené matoucími ostrými světly a plné zmatených opilých postav již znám odjinud. Schormova tragédie o místním blbovi, který jako jediný ve svém okolí nepochopil, že systém je jenom platforma k zahálce, lze celkem bez problému re-aplikovat na současnost. Skrývá se v něm mnoho potměšilých detailů, například když obsolentní důchodci si doma vymýšlejí praktické zlepšováky, zatímco stranicky uvědomělý úderník, který "již měl všechny funkce" není schopný holce ani opravit zip u sukně. Stejně tak neokázalé vtipy těží často spíš z kontextu námětu (pořadatel přednášky o neokolonialismu hledá během ní použitelný vajgl v popelníku; mimino pohoršeně plakající po tom, co Abrhám zařve "Hovno!"). K takřka nihilistickému vyústění se sice dostane film přes několik zbytečně tezovitých a teatrálních pasáží (trhání košile included), ale jakkoli se nabízí závěr ve stylu "snitches gets no bitches", je vlastně o tolik škodolibější v tom, že protagonista nemá ani komu prášit. Všem je všechno jedno. Vtipný mimochodem je také to, že Kačerův uvědomělý třídní debílek je zahrán prakticky stejně jako postava milovaného úderníka Honzy Zemana. (06.12.2023)

Nadčasové. V koncentračnom tábore žije spoločnosť od dôslednej realizácie osvietenských konceptov neustále, takže vždy je proti čomu rebelovať. Napríklad proti pokryteckému spohodlneniu, žartovným výčinom bez príčiny (ako ich predvádza Pepík Abrhám) alebo celkovej cynickej skepse v štýle uvažovania_ "nič nemá zmysel, nejako to tu doklepeme v tomto kultúrnom marazme". Tak sa vymedzuje hrdina Jarda, zarputilo uľpievajúci na budovateľských frázach a ideáloch 50. rokov. Evald Schorm vystihol perfektne aj celkový otravný modus spoločnosti, ktorý pár tunajším komentárorom znepríjemnil zážitok z filmu samotného, tak i urputnú, nadhľad a vtip postrádajúcu smutnú postavu osamoteného, solitérskeho bojovníka za vyššie pravdy. Poznámka: Dnes sú osamelí buriči rôzneho typu, zväčša usilovne študujú a prahnú po obzvlášť chytrých intelektuálnych pravdách, "ktorým tupá spoločnosť konzumnej stádovitej zábavy" nemôže rozumieť. Spoločným znakom všetkých týchto rebelov proti malomeštiactvu, konzumu, spoločnosti, či rebelov proti rebélii samotnej je strata humoru. Akonáhle dôjde na ich tézy, strácajú nadhľad a urputne s vrhajú do zápasu nielen so spoločnosťou, ale najmä so svojim rozorvaným vnútrom. Partnerské konflikty i rodinné hádky či spory medzi kolegami i kamošmi nenechávajú zvyčajne na seba dlho čakať. V zásade sa teda opakuje schéma tohto Schormovho celovečerného debutu. Preto tá nadčasovosť. (05.09.2013)