Obsahy(1)
Dramatizaci Dostojevského románu vytvořil filmový a divadelní režisér Evald Schorm na konci 70. let pro Divadlo Na zábradlí. Poté, co po šedesátých letech nuceně skončila jedinečná éra režiséra Jana Grossmana, vzniklo v době nejtužší normalizace další významné období tohoto divadla, které výrazně ovlivnil svým příchodem v roce 1976 právě Evald Schorm. Režisér, kterému bylo znemožněno věnovat se filmu, se z oblastních divadel vrátil do Prahy. Obklopil se tehdy řadou začínajících, mladých, talentovaných, dnes slavných herců a vytvořil řadu nezapomenutelných inscenací. Jednou z nejvýznamnějších jsou Bratři Karamazovi. Režisér si ke spolupráci vybral herce K. Heřmánka (Dimitrij), J. Bartošku (Ivan), P. Zedníčka (Aljoša), L. Mrkvičku (Smerďakov), J. Preissovou (Grušenka), L. Geprtovou (Kateřina). A především – životní roli dostal v tomto představení kabaretní herec, komik Vlastimil Bedrna jako otec Karamazov a ďábel v jednom. Otcovražda je zřejmá, jen není jasné, který ze čtyř bratrů vraždil. Kriminální linie, filosofické myšlenky o životě bez boha a hodnot, o tom, jak si nejbližší ubližují, o jizvách, které zůstávají, o smyslu bytí… vše a ještě víc je v příběhu lásky Míti ke Grušence, nenávisti Míti k otci, lásce Ivana ke Kátě, Aljošově všeobjímajícím pochopení, Smerďakovově frustraci... Klasické dílo geniálního ruského prozaika představuje hlubokou psychologickou sondu, kterou autor sestoupil až na samé dno lidské duše a v divadelním tvaru vzniklo naprosto svébytné, divadelně i filozoficky neobyčejně účinné dílo... Představení mělo premiéru v roce 1979 a Československou televizí bylo zaznamenáno o dva roky později. Stalo se inspirací například pro Dejvické divadlo, které využilo Schormovy dramatizace rozsáhlého románu ve své inscenaci (premiéra v roce 2000). (Česká televize)
(viac)Recenzie (27)
Látka - dramatizace velkého ruského autora jasnozřivě předjímajícího dramata krvavé minulého století, jež muselo opakovaně podstoupit evropské i světové lidstvo, - je režisérem Schormem uchopeno s nevídanou suverenitou a bravurou. Kdo zná jevišťátko Činoherního klubu, nevychází z údivu. Vejde se na něj totiž možné i nemožné. Suverenita představitelů mužských postav nepřekvapí; jsou to lidé, kteří tehdy byli osou souboru a jejich proslulost i prostřednictvím filmové a televizní tvorby byla enormní. Spíše bych proto upozornil na představitelky ženských postav: Janu Preissovou, která se tehdy z naivek právě v tomto představení s úspěchem přehrála do věkově zralejšího reportoáru, a snad ještě více opomíjenou dnes zesnulou Libuši Geprtovou; její výkon v roli zdánlivě uměřené a odtažité Káti je snad ještě o poznání zralejší a propracovanější. Tento Dostojevskij do PEREL ČESKÉHO DIVADLA zkrátka patří plným právem. ()
Genialni dilo Dostojevskeho v ne zcela povedene divadelni inscenaci. Spatne zahrana postava Smerdakova a Ivana Karamazova. Ostatni bych jeste prekousnul, ale tihle 2 byli proste spatne zahrani - Smerdakov byl v originalu tissi, klidnejsi, rozvaznejsi, tajemnejsi. Ivan zas cynictejsi a dustojnejsi. Nicmene se mi pomerne libila postala Fjodora a Dmitrije Karamazova. Jeste filmu vytknu pomerne znatelne prekopani deje a zapletek. ()
Silně expresivní herectví a depresivní scéna podtrhují mravní rozklad rodiny Karamazových a jejich okolí a zvýrazňují démony které si všichni nosí v duších. Jediný skutečně čistý je Aljoša a jenom on je také nositelem naděje. Osobně bych ale uvítal trochu méně přehrávání a ukřičenosti a větší snahu o psychologickou drobnokresbu postav. Představení se rozbíhá zpočátku hodně pozvolně, ale postupně graduje až k patřičnému závěrečnému vyvrcholení. ()
Přiznám se, že ruští autoři jsou pro mě poněkud složití na pochopení. A kromě Any Kareniny, kterou jsem četl, mě nijak zvlášť nikdy nezaujali. Bratři Karamazovi nejsou výjimkou. Přestože skutečně Fjodor Michajlovič Dostojevskij dokázal sejít až do největší hloubky lidkého bytí a duše jako takové a dokázal vystihnout složitost rodinných vztahů, těžkými monology a složitostí pochopení vazeb a myšlenek jeho hrdinů mě prostě nezaujal. To nic nemění ale na tom, že je to světový autor. Co se nelíbí mě, líbí se milionům jiných. V tomto divadelním představení pak excelují herecké hvězdy a zvláště mě potěšil Vlastimil Bedrna, kterého jinak člověk zná jen z filmových komedií, kde měl převážně malé role. ()
Schormovo pojetí se mi vůbec nelíbí, zcela se z ukřičeného a enervujícího představení vytratil Dostojevský. Herci neustále stěhují nábytek, čímž zřejmě má vznikat napětí. Tento podbízivý kolotočářský způsob s díky odmítám. Jediný snesitelný je kultivovaný Mrkvička, který nebyl nucen k hraní si na stěhováka. Bartoška je unylý, Heřmánek přehrává a Bedrna starého Karamazova jen karikuje. ()
Reklama