Psi a lidé

Dvě nádherně poetické povídky vystřídala jedna s hnusným koncem. Rejdy Trautenberka jsem Prachařovi odpustila, ale v téhle roli byl tak přesvědčivý parchant, že potkat Prachaře v sedmdesátých letech na ulici, odplivla bych si před ním. Václav Babka si svůj výkon také mohl oprávněně zařadit mezi svůj umělecký vrchol. (28.04.2013)

Nahý v trní: Takový vlažnější pan Hulot. Hry lásky: Nervy drásající. Připomíná Schormovu povídku z Perliček na dně, ale je to oproti ní moc rozvláčné a strojené. Věrnost: Tak nečekaný závěr a hnusný podraz na diváka jsem ještě neviděla. A snad ani vidět neměla... (03.03.2011)

Asi půjdu proti proudu, když odmítnu povídku 1 a 3 (důvody jsou buď zřejmé nebo si je nechám pro sebe) a budu se - byť velice krátce - věnovat povídce č. 2, genezi Hlinomazova obrazu "Zuzana a starci". Myslím si, že jsem podobný snímek dosud neviděl, alespoň velice těžko hledám nějakou paralelu - a budu rád, pokud mi někdo pomůže nebo se alespoň nad tím zamyslí. Naprosto svébytný způsob vyprávění, nezvyklé pojetí herectví, snímání obrazu a barev,... vtiskuje tomuto snímku snovou, nadreálnou, až pohádkovou kvalitu. (08.12.2015)

,,Dívám se Rafíkovi do očí a vždycky vidím, že to je přece jen spíš člověk." Tenhle film přináší pohled na tři různé vztahy mezi člověkem a jeho věrným čtyřnohým přítelem. V první povídce s Václavem Babkou ve stylu němé grotesky sledujeme komicky těžký život tuláka a současně vývoj vztahu s toulavým psem, přecházející z počátečního zápasu a nenávisti až k zalíbení. Druhá nás na vlnách filmové poezie nechá v jedné z dějové linek nést na vlnách vášnivé lásky k malování, ženě i pejskovi, příběh třetí se z komedie mění na smutné drama plné nespravodlivosti. Myslím, že v druhém plánu možno obsah vnímat i jako studii lidských povah a různých mezilidských vztahů. Navzdory žánrové pestrosti drží povídky svou kvalitou, tématem a poetickým laděním pohromadě.                                                                                                                                                       // Komu přijde (jako mne) většina filmů Evalda Schorma náročná a těžko ztrávitelná, zde ho jméno režiséra vůbec nemusí odrazovat. Mnohem větší tvůrčí podíl v rámci tohoto filmu totiž patří Vojtěchovi Jasnému, který k němu před emigrací napsal komplet scénář a připravoval celý snímek k natáčení (byť se jméno tohoto režiséra a scenáristy jako emigranta v titulcích nesmělo objevit). Jeho rukopis v povídkách i po převzetí režijní taktovky Schormem výrazně zůstal. Hodně scén situovaných z větší části do přírody připomene jeho Všechny dobré rodáky a není to zdaleká jen scéna, kde malíř a herec Josef Hlinomaz maluje přítomné obsazenstvo a sekunduje mu k tomu Helena Růžičková. Nebo scéna velkého hledání ztraceného psa až příliš evokuje scénu hledání a volání po dětech v dalším Jasného snímku Až přijde kocour. V celkovém vyznění mi ale tyto momenty Jasného "vykrádání sama sebe" nijak zvlášť nevadily, myšlenka z filmu (jež jsem popsal výše) je zcela jiná a svá... Krásný poetický film. (90%) (28.06.2018)

Hodnotím pouze druhou povídku Hry lásky, kde je velice sympatický Josef Hlinomaz a Helena Růžičková, kterou právě prvně psaný maluje a k tomu ještě skupinu staříků. Má psa , který se mu zaběhne a jde ho hledat k místnímu podívinu Lubomír Kostelka co prý jí psy. Povídka je poměrně dlouhá na tehdejší dobu mě překvapilo, že je to barevné což tomu jen prospělo. Je to úsměvné ,ale zároveň se to jako komedie brát nedá spíš jako podobenství. (04.08.2009)