Vlastně se nic nestalo

Karla rodí. Co mám dělat? Ukliďte sklep! 1) Film na mě působí, jakoby se tvůrci prostě zastavili u okna, pohlédli ven a chvíli setrvali v pozorování ulice a každodeního lidského hemžení. Absenci nosného příběhu nahrazuje vnímavost ke každodennímu životu pozdně socialistické Prahy. Květa je na školení, vrátí se za 14 dní. 2) Vztah hysterické matky (48letá věrohodná Jana Brejchová) a její dcery, která je na matku alergická (20letá Tereza Brodská) je podán lidsky přístupně, vnímavě a s porozuměním. 3) Ve vedlejších postavách to moc slušelo 22letému Janu Potměšilovi (syn), 28letému Marku Vašutovi (horolezec) a 22letému Jiřímu Langmajerovi (nápadník). (20.03.2014)

Docela složitý film, téma, které opravdu člověka optimismem nenaplní. Terezu Brodskou mám rád snad ve všech filmech, kromě tohohle, tady je neskutečně podrážděná a své matce za celý film snad neřekne jedno normální slovo. Stejně tak Brejchová celý film kouká jak když máte jednou za dvě měsíce depresi. Nijak celé situaci nepomáhá ani krásná chata někde na horách nebo postava Jana Kačera, který jako přítel Blanky řeší své neúspěchy a problémy. Vztah Andrlíka a Šárky je vlastně jediné pozitivní co ve filmu najdete. Nejvíc mi bylo líto asi postavy Vojty, který tam lítal jak hadr na holi a nikdo se ho v ničem nezastane. Někdy mi přišlo, že všichni maličko přehrávají. (22.07.2022)

Vlastně se nic nestalo. A vlastně by se vůbec nic nestalo, kdybych si tento snímek odpustil vidět. Tak špatně provedenej a zfušovanej film jsem od Evalda nikdy neviděl. Holt většina režisérů v pokročilejším věku začíná senilnět a vidět svou vlastní zdegenerovanou vizi, jak by měl film vypadat. Byl to jeho poslední režisérský počin a premiéry se ani nedožil. Možná je to způsobeno i tím, že se k režii kvůli komoušům dostal až po sedmnácti letech a takhle to bohužel dopadlo. Naprosto se vytratila aura, která dělala jeho filmy zajímavými a vždy něčím výjimečnými. Vůbec bych ani podle jediného náznaku nepoznal, že by režie odpovídala Evaldově duši. Tohle bylo zdlouhavé tápání, mizerné a hloupé dialogy, velmi špatné herecké projevy všech, i mé milované Janičky Brejchové (její pohledy do kamery, patetické proslovy a moudra ze života, které se prolínaly mezi dějem byly jako pěst na oko). I když Jana Brejchová je i ve skutečnosti matkou Terezy Brodské, zde to působilo, jako by k sobě vůbec nepatřily. Hudba Jana Klusáka jako by ani nevěděla, co a kde má zrovna hrát. Střihy a dramaturgie, nástupy nebo ukončení jednotlivých scén hrůza. Špatně, všechno špatně. Jen z úcty k osobnosti pana Schorma hodnotím za dvě. (17.01.2020)

Divný postavy, divný vztahy mezi nima, divnej příběh, divnej film... Zajímavý je, že Brejchová a Brodská tady hrajou matku a dceru a působí to naprosto nepřirozeně. Brejchová mi navíc připadala jak pod vlivem omamnejch látek. Nad jejim hereckym výkonem jsem chvílema kroutil hlavou. Jinak jsem vůbec nepochopil, co tim chtěl básník říci. Pobavily mě nějaký ty dobový reálie z konce 80. let. Hlavně teda vexlák Pomeje. A pak jsem taky chcípal smíchy z Vašuta, kterej nosil furt pumpky. (30.12.2012)

Poslední film Evalda Schorma je plný nepochopení, arogance, hysterie a strachu. Dramatický příběh matky a dcery, tím spíš, je-li ztvárněn víceméně v autentickém pojetí Jany Brejchové a Terezy Brodské, včetně výchozí situace, která nabízí poměrně slušný základ pro pozdější vývoj událostí, vypovídá v až bolestně intimní rovině o vztazích deformovaných složitými mezigeneračními rozdíly, o pocitech obou žen, o jejich vzájemné lásce i nenávisti, o nenaplněných milostných vztazích dcery, která touží uniknout ze všední každodennosti. Film je v mnoha ohledech nevyrovnaný, takřka bezprizorní, některé motivy (jako např. vstupní monology Brejchové na kameru) mají spíše dekorativní charakter, jsou zbytečné a pro diváka matoucí – bezesporu se na to všem podepsala únava i skepse, s níž Schorm zápasil v podstatě od okamžiku, kdy mu byla znemožňována či výrazně omezována umělecká činnost. Předčasným skonem byl ukončen nejen život tohoto laskavého a citlivého člověka, ale i šance na znovuvzkříšení Schormova mimořádného talentu, jakým udivoval v šedesátých letech nejen na filmovém plátně, ale později, během normalizace, i na jevišti pražského Divadla Na zábradlí. (07.03.2020)