Náruživost
En Passion
The Passion of Anna
The Passion of Anna
Réžia:
Ingmar BergmanScenár:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrajú:
Max von Sydow, Liv Ullmann, Bibi Andersson, Erland Josephson, Erik Hell, Sigge Fürst, Britta Brunius, Lars-Owe Carlberg, Malin Ek, Barbro Hiort af Ornäs (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
“Umění Ingmara Bergmana dosahuje svého vrcholu” (Life) v působivém portrétu čtyř ztracených duší, které hledají útěchu v sobě navzájem, byť jsou jejich životy rozvráceny klamem, izolací a psychologickým zmatkem. Andreas (Max von Sydow) žije na pustém, větrném ostrově v tichu a klidu. Po nějakém čase se ale zaplete s krásnou a tajemnou vdovou Annou (Liv Ullmann) a párem, který bydlí v sousedství (Bibi Andersson, Erland Josephson) a skrývá své vlastní trápení a sny. Tajemství Andreasovy a Anniny minulosti brzy začnou ohrožovat nejen jejich zoufalé pokusy o lásku, ale také jejich křehký vztah k realitě... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (60)
Přepsáno v únoru 2019. Náruživost v proporcích existenciálně severské ponurosti upřela svůj všetečný pohled do niter lidské osamělosti a touhy jejich zaplnění. Bolest vzpomínek umí vystavět obranné systémy, vnitřní strach, pochybnosti a nejistota hledají záchranu v iluzi skutečnosti, či v jejím ohybu a přesvědčení. Realita se přizpůsobuje tichu mezi otočným zrcadlem a do něj upřeným vystrašeným pohledem z nálezu neschopnosti vzájemného pochopení i přejmutí bez přetvářek a bez předsudků. Obranné zdi jsou tichem, izolací a strachem z osamělosti. Maska je hledáním pevného bodu, nacházíme v ní jistotu a obhajobu představ vlastních nejvyšších hodnot a cílů. Psychoanalytické podvědomí nabízí možnosti méně tradičních postupů, obrazové kompozice mistrně kouzlí k podtržení pocitů odcizení lidské duše. Násilí je neochota nadále věřit v trvanlivost současných iluzí. Hlavní postavou lidské izolovanosti je Andreas Winkelman (pozoruhodný Max von Sydow). Život v osamělosti je bezpečným úkrytem i nepříjemnou vnitřní tísní. Kontakt je nutnou potřebou k přehlušení ticha samoty a pocitem úlevné jistoty. Vzájemná upřímnost je filtrována zkušeností a představou ideálu. Vzájemné přiblížení je deformováno nadějí i potřebou úlevy. Ale kde lze nalézt dlouhodobou úlevu vlastnímu nitru? Hlavním bodem zájmu je Anna Fromm (zajímavá Liv Ullmann), žena po životní tragédii. Upíná se k představě upřímnosti, za kterou se vydává víra ve známé naplnění, zuřivě ji brání i sama před sebou. Trhliny ideálu se v afektu třesou zlostí, samota je prokletým utrpením. Zdání upřímnosti prosí za odpuštění, samota je prázdnotou. Další osamělou postavou je Eva Vergérus (velmi zajímavá Bibi Andersson), Annina kamarádka a Andrasova sousedka. Osamělost je výsledkem přizpůsobení se pragmatickému kroku citové obrany partnerova cynického odstupu. Nedostatek zápalu touží po chvilce hřejivé náruče bez nároku na vlastní štěstí ve vědomí jeho prchavosti. Další pozorovanou postavou je Elis Vergérus (dobrý Erland Josephson), Evin úspěšný manžel. Nihilismus je jeho způsobem ochrany vlastního nitra. Strach před bolestí se bojí projevovat city a cynický odstup musí být zachován za každou cenu. Z dalších rolí: oběť lidské zloby i potřeby označit veřejného obětního beránka k uspokojení vlastních předsudků a strachu a Andreasův osamělý soused Johan Andersson (Erik Hell), Andreasův soused a oběť psychopatického násilníka na zvířatech Verner (Sigge Fürst), ve snu Annou za odpuštění prosící žena (Barbro Hiort af Ornäs), či Andreasova sladká vzpomínka Katarina (Annicka Kronberg). Náruživost nenabízí odpuštění, ani záchranu, pouze zkoumá daný stav. Psychologicky prokreslené i nesourodé ve svém přání klamat a mást. Násilí je výrazem frustrace, krutost je uspokojením vlastní malosti. Izolovanost se prohlubuje. ()
Zmrzačená zvířata, zmrzačené duše. Vina, trest, zodpovědnost. Nykvist jde do detailu, Bergman v dialozích do hloubky. Blízkost hercům, jejich tvářím a pocitům, navozuje dojem tíživé intimity. Režisér nás s nimi zavírá do jednoho stroze zařízeného pokoje. Nic příjemného, lézt někomu do nejniternějšího soukromí, ale stejně si budete přát zůstat vevnitř, než být venku, kde řádí vrah zvířat a nepřívětivé počasí. Ostrovní lokace pocit izolovanosti ještě podtrhují. Jsou to přitom postavy samotné, kdo si ze života dělají překážkovou dráhu. Kamkoli půjdou, vzpomínky je budou následovat. Nemožností úniku Bergman netrýzní jenom diváka, ale i herce – se svými postavami vnitřně spojené, nucené nést jejich hříchy. Herecké vsuvky, kdy herci hrají, že nehrají jsou vlastně varováním autora – nenechte se příliš pohltit. Není to snadné. 80% Zajímavé komentáře: Silas, MIMIC, murakamigirl ()
Ve skrze průměrná „vztahovka“, která sice vybočí sem tam nějakým lepším místem, ale nebýt dobře hrajících herců, neměla by divákovi skoro vůbec co říct. A díky tomu, jak je málo výrazná, se mi jen pár dní po zhlédnutí takřka vypařila z hlavy jako celek, v paměti mně zůstalo jen pár momentů. A psychologie postav mi přišla asi až zbytečně nepřehledná. Promluvy herců o postavách mi přišly mimo, avšak to je možná můj osobní problém. Jde zkrátka o průměrný film, který sice má svou rutinní řemeslnou kvalitu, ale nic navíc nepřidá. ()
Film představuje bergmanovský standard. Standard - měřeno ovšem výhradně bergmanovskýma očima - lehce opotřebovaný. Mnohé z toho, co je tu řečeno, jsme již určitě slyšeli. Způsob, kterým se přechází z flirtu (byl to opravdu jen chvilkový flirt ?) mezi Andreasem a Evou do vleklého Andreova soužití s Annou, je vysvětlen velmi vnějškově (opět s ohledem na Bergmanovu dimenzi). Že se i tak jedná o vrcholné dílo mistra světové kinematografie, zůstává zřejmým. Stejně tak jako skutečnost, že kdesi v pozadí slyšíme plačící či jinak strádající autorovo srdce. Poznání, že Bergmana - právě proto, že je to Bergman - nikdy není dost, rozhodně nezarmoutí. A to i v případě NÁRUŽIVOSTI. ()
Z ostrovnej trilógie (Hodina vlkov, Hanba) je práve posledná Náruživosť najmenej záživnou snímkou, aj keď mu citový prepletenec nijako neuškodil. Bergmann zase vsádza na ženské vnútro a vynára z neho tie najintímnejšie kúsky tvoriaci rámec dokonalej ľudskej bytosti. Ktorými ale hlavní protagonisti z pohľadu kritického okolia rozhodne nie sú. Zaujímavá polemika a koniec koncov, Bergmannove subjektívne teórie sú mnohokrát práve mojou krvnou skupinou. 70% ()
I v Ostrovní trilogii si lze sáhnout na dno. ()
84% - Opět... Opět Bergmanovské moudro, opět výtečná studie postav, opět skvělé výkony čtyř autorových dvorních hereckých hvězd, opět Nykvistovy úžasné záběry, opět absence hudby s výjimkou v pozadí znějícího Bacha, opět opět opět... Kdyby to byl můj první Bergman, asi by plný počet tomuto filmu neunikl. Takto jsem bohužel místy cítil svou vlastní ironii, vždy, když nějaká postava opakovaně pronáší dlouhý a chytrý monolog, jakoby přebírala Nobelovu cenu... Passion je rozhodně skvělý film, ale fanouška Bergmana překvapí pouze interaktivními hereckými zpovědmi a magickými kontrasty v podobě Anniných snů... Když to tak po sobě čtu, je mi fakt líto, že jsem tu pátou hvězdu nedal. Měnit to ale nebudu! ()
Rozhodně nepoustejte lidé v depresi. Tryznivost tohoto snímku je šílená. ()
Mistrně natočené drama o dvou lidech , kteří se setkali v naprosto nevhodný životní okamžik..jistě, opět bergmanovské klišé, ale vždycky neotřele poznáme, že to natočil Ingmar a nikdo jiný!! K tomuto filmu rozhodně patří tradiční střídání barevných a černobílých záběrů, účelové zpomalování a samotné vstupování herců, kteří promlouvají o svých postavách. ()
Bergman se obvykle ve svých filmech zabývá vztahy mezi lidmi, na jejichž základě profiluje osobnosti postav. Zde je tomu naopak. Analyzuje do hloubky charaktery a poté je zanechá vzájemné konfrontaci. Dalo by se říct, že téměř(!) povídkovsky projíždí jednu postavu podruhé, nahlíží do jejího života a zkoumá ji. Zjišťujeme, že všechny žijí alespoň trochu ve lži, před ostatními jsou pokrytečtí a překrucují svoji minulost. Do toho občas prostřihne nerušivé promluvy samotných herců o své roli, motivaci - vcelku věcně ji vykreslují. Bohužel oněch známých silných vztahových momentů je zde pomálu, potěší krátké epizodky jako ta se psem.__Vychutnejte si složení Bergman-Nykvist-Sydow-Josephson-Ullmann-Andersson, nic lepšího se vám v jednom filmu nesejde! ()
Bergman, jak se patří. A kdyby film nebyl prošpikováván vysvětlovacími vsuvkami, přidal bych i pátou hvězdičku ()
Hovorí sa, že ak dvaja robia to isté, nikdy to nie je to isté. Ťažko posúdiť, každopádne ak Bergman točí to isté, nikdy to nie je to isté, rozumej ak opakuje posolstvo, myšlienku, inšpiráciu, dokonca námet, prostredie, situáciu, reakciu, mimiku, gestá (...) nikdy nepôsobí dojmom stokrát videného, pretože vytvoril geniálnu estetiku filmovej komunikácie s divákom pôsobiacu mimoriadne efektívne i v prípade, že sa menej vydarí scenár, čo je zjavne prípad tohto filmu. Vďaka utlmenej obraznosti "Náruživosť" nezapôsobí na diváka tak intenzívne ako iné Bergmanove diela (ktoré sú akoby permanentným make-upom pre dušu), ja však poslušne hlásim, že po dlhšej dobe som mal opäť ten "religiózny" pocit, že som bol svedkom čohosi veľkolepého a teda pod 81% ísť nemôžem. "More katov a more obetí", prehovára Sydow k divákovi, vlastne k niekomu inému ale veľký detail je veľký detail a my teda dobre vieme, že prehovára k nám a panikárime, lebo dobre vieme, že sa nás to týka. PS: Estetikou "filmu o filme" (herci pod vlastným menom uvažujú o svojich postavách) Bergman znepokojivo zbližuje fikciu s realitou a teritoriálne tak rozširuje plamene svojej "Náruživosti". Doteraz som si myslel, že čosi podobné prvýkrát použil Fellini v diele "A loď pláva". Omyl, druhýkrát. ()
Bergman, Ullman a von Sydow po roku opäť na ostrove a opäť vo vojnovom stave, i keď teraz už len obrazne. Boj so svojim vnútrom (a mindrákmi ľudí z Andreasovho okolia) ale nie je o nič ľahší. V Náruživosti mi pripadalo všetko presne na svojom mieste, či už obsahovo alebo po štylistickej stránke a samozrejme aj hereckej. "Dokumentárne" vsuvky sú geniálnym ozvláštnením, za prvé si nespomínam, že by som niečo podobné niekde inde videl a za druhé tak lepšie pochopíte postavám. A vzhľadom na získané informácie môžete ešte lepšie posudzovať aj výkony všetkých štyroch postáv. ()
Budem tu za pravdovravného barbara, ktorý nechápe Bergmanove filmy. A pritom na niektoré z nich mám veľmi dobré spomienky. Nič s tým však nenarobím. Náruživosť som na dvakrát dopozeral a okrem stretnutia so známymi hercami nezanechala vo mne žiadnu stopu. Možno nabudúce. Len neviem, či sa k nejakej repríze odhodlám. ()
„Cítím, že mezi námi vyrůstá zeď. Jsem před tou zdí, odloučil jsem se.“ Nejdřív mě dostalo, že Bergmanův film 60. let je nezvykle barevný! A pak mě dostával celý film a obzvlášť fascinující výkon Maxe von Sydowa, který dokáže plnokrevně dotvořit vnitřní psychologii své postavy v často minimalisticky pojatých scénách i pouhými výrazy tváře. Však mu Bergman naštěstí opět dává velkou příležitost a v mozaice scén dávno po zásadních událostech nám představuje postavu Andrease v různých podobách: coby architekta pracujícího na projektech v kanceláři i v manuálních pracích kolem své domu. Coby muže v pohasínajícím vztahu s manželkou, dočasně intimním sblížení s další příbuznou, poznáváme jeho soucitnost (ve vztahu k pejskovi), ale později i chvíli vyhoření. Jako nenápadný, ale pocitově zásadní vnímám sled scén s vedlejší figurkou fotografa, jehož dialogy s Andreasem směřují od focení „povrchového“ vnějšku s pronikutním do nitra Andrease, jenž se současně snaží naplno utéct z přízraků své minulosti. Buď jsem si už na Bergmanův styl komorních dramat plně zvykl nebo mistr tady trochu povolil, ale až na chvilkové závany tísně jsem se tentokrát necítil přehnaně depresivně, než především obohacen netuctově rozehraným psychologickým dramatem několika postav. Částečně mi nesedly metafilmové vsuvky s herci vyprávějícími o svých postavách, přesněji jejich zařazení v danou chvíli, kdy nevytváří přímou kontinuitu s dalšími scénami (nápad je to sám o sobě zajímavý). Ale není nakonec celý film s často dlouhými dialogy, přehovory postav či psanými útržky takovou menší psychologickou mozaikou? [90%] ()
Psychologicko-nepokojný oduševnený opäť bravúrny Ingmar Bergman+ jeho povestné kvarteto komplikovaných charakterov v zložitom vzťahovom počine,kde vidím niečo nové v netypickom stvárnení,keď Maestro uvádza Film vo Filme,pričom každý z hercov vystúpi pred kameru,aby povedal,čo znamená stvárňovať jeho,jej postavu a Bergman je ešte popritom rozprávač počas prebiehania filmu,a ja taktiež netypicky sledujem udalosti prostredníctvom českého dabingu,a ja uznávam to,že vďaka kvalitnému dabingu výnimočných Bergmanových spolupracovníkov sledujem napäto dej,ktorý zase v ničom nezaostáva v zobrazovaní citovo vydieraných ľudí,ktorí skúšajú rôzne vzťahy,ktoré do kopy im nič nedajú... Je zvláštne,že sú títo herci stále k dispozícii,lebo Ingmar hercov nemení,akoby som videl stále jednu a tú istú rodinu,ktorá prejde každým snímkom jeden úsek života... ()
3,5*/5...En Passion mi príde ako typický Bergman (samozrejme okrem farebnosti) so všetkými ingredienciami, ktoré k nemu neodmysliteľne patria -štandardne dobrý "klasický" herci, fenomenálny Nykvist, prostredie ostrova, hlboké myšlienky a pitvanie sa v temnom psyché postáv, gradácia príbehu a jeho klasicky silné vyústenie. Všetko je na svojom mieste a predsa niečo chýba... Každopádne, keby to bol jeden z mojich prvých Bergmanov asi hodnotím inak, takto mi stále ostávajú v pamäti iné skvosty... ()
Moje druhé setkání s těžko stravitelným Bergmanem dopadlo oproti Sedmé pečeti mnohem lépe. Film stojí zejména na hereckých výkonech a tíživém příběhu krize mezilidských vztahů. Vložený příběh se zmrzačenými zvířaty ještě umocnil dusnou atmosféru snímku. Zkrátka pěkně natočené drama, které nevyprchá hned po závěrečných titulkách. ()
Pro mne nejkontroverznější Bergmanův film, u kterého se nemůžu rozhodnout jestli se mi líbil nebo nelíbil a jestli je opravdu dobrý a funguje jak má nebo je správný pocit, že něco je špatně. Hodně mě překvapil naturalismus obrazu, kdy se Nykvist s Bergmanem často ani nesnažili o nějakou stylizaci či změkčení, což má kromě syrovosti za následek i občas lehce laciný look. Ta rudá tam sice účinkuje dobře (zkrvavený prostor kolem ovcí, šátek Ulmannové v nejvyhrocenější scéně, kabát Bibi, oheň), ale celkově mi barevný Bergman jaksi nesedí, není to ten Bergman, jistý a sebevědomý v každičkém černobílém záběru jako nikdo jiný. Něco tam drhne, je cítit tápání (to ostatně koresponduje s režisérovou tvůrčí krizí), což možná zapříčiňuje i množství zbytečných střihů, prostřihů a sebeuvědomělých vložek, kterými jako by Bergman, ať už chtěně či nechtěně, podlehl módě typické pro introspektivně-esejistickou odrůdu filmů konce 60.let. Ale možná právě takový ten film má být - neklidný, přerývaný a rozrůzněný jako povrch zobrazovaného ostrova a nitro tvůrce. Ve svém osobním žebříčku si jej však zařazuji spíše na spodní příčky. 3,5*. ()
Tretí film v poradí z "ostrovnej ságy" hovorí zrozumiteľnou rečou o vzťahoch medzi štyrmi ľuďmi, s dôrazom na ženskú dušu, ako je to známe u Bergmana. Priznám sa, že motív zabitých zvierat mi akosi unikal. Zaujímavosťou sú civilné vstupy jednotlivých hercov, ktorí rozprávajú o svojich postavách. ()