Sto dukátů za Juana

Sto dukátů za Juana vzniklo původně v roce 1951 jako rozhlasová hra tenkrát netradičního žánru: hudební komedie, kterou spolu se skladatelem Zdeňkem Petrem napsal šéfredaktor tehdejší Hlavní redakce pořadů pro zábavu a slavný konferenciér, textař mnoha populárních písní, Vladimír Dvořák. Mnohé písně z něho se staly komerčně úspěšnými šlágry, dočkay se různých coververzí a Píseň pro Kristýnku (originálním interpretem byl herec Vladimír Salač) patřila k nejprodávanějším písním své doby. Nevídaný úspěch způsobil, že byla hra brzy po rozhlasové premiéře přenesena i na divadelní jeviště a v různých úpravách se hrála po celé republice a byla inscenována i v zahraničí (např. v Drážďanech). Hra se stala vlastně prvou vlašťovkou českého muzikálu, kterého větší rozvoj nastal v 60.letech v Hudebním divadle Karlíně a pak samozřejmě v 90.letech a novém století, kdy se divadelní muzikály začly rodit jako houby po dešti. Studiová televizní inscenace Sta dukátů za Juana, připomínající divadelní představení, odehrávající se pouze na jediném jevišti, skvěle dokumentuje začátky tohoto žánru a současně dokazuje nadčasovost tohto díla, které dodnes neztratilo své kouzlo. Má v sobě humor, poetiku, historické i milostní motívy a samozřejmě populární písničky. Nezapomenutelné momenty a skvěle obsazení, ve kterém mezi všemi exceluje v roli šlechtice Roldana nezapomenutelný Vladimír Brabec. Oceňuju, že až na Kateřinu Frýbovou, které propůjčila hlas slavná operní pěvkyně Pavla Břínková, všichni herci nazpívali pěvecké party sami za sebe. 85% (08.02.2017)

Nadprůměrné muzikálové dílo budovatelských padesátých let se v době, kdy byl šéfredaktorem tehdejší Hlavní redakce pořadů pro zábavu /hrubá reprodukce názvu/ právě Vladimír Dvořák, jeden z jeho spoluautorů, dočkalo kvalitní televizní adaptace a tím i nadčasové formy zachování. Idylický tón i profesionalita obou autorů také dnes naznačují jejich odstup od doby pochmurného veselí a optimismu "na příkaz". Teplé lidství, náznaky humoru i nápaditý děj nemohou nevést k závěru, že máme co do činění se skutečnou profesionalitou a opravdovým kumštem. Co hřeje u srdce. (08.08.2010)

"... stejně voní žluté květy šafránu..."; Zdeněk Petr a Vladimír Dvořák stvořili v padesátých letech náš první muzikál a byl to skutečný počin. Dnešní generace si nedovede představit, jak se našim otcům a maminkám tenhle příběh líbil. I když jde o prostý příběh vycházející z Cervantesových povídek, svého času poutal do divadelních hledišť i k televizním obrazovkám masy diváků. Krásné melodie příběh, který by jako činohra asi zapadl, ohromně oživily a ze dvou či tří z nich se staly skutečné evergreeny. Nemohu jinak než dát čtyři hvězdičky, i pro skvělé herce. Kateřina Frýbová dělávala jeden čas i televizní hlasatelku, úplně jsem ji vypustil z paměti. Byla to krásná holčina. (11.05.2015)

Mygel de Cervantes y Saavedra bol novoveky spanielsky vojak, syn, otec, dedo, stryko, spisovatel, a nepochybne aj svokor, svagor a kmotor. Datovo sa vymedzuje tusim takto : september 1547 - apríl 1616 s jeho najznamejsim dielom Don Kichot de la Manca. Reziser Jaromir Pleskot /Obusku, z pytle ven, Clovek proti Zkaze/ natocil sympaticku normalizacnu komediu, ktora je dokonale oddychova, da sa vyborne odreagovat a pocuvat slusne pesnicky. Nadhera . 87 % (05.09.2017)

Sto dukátů za Juana představuje určitý unikát mezi českými poválečnými operetami. Začátkem 50. let ji napsali začínající autoři Vladimír Dvořák se Zdeňkem Petrem pro amatérský soubor, kterému měli pomoci Oldřich Nový a Miloš Forman. Ale protože se soubor záhy rozpadl, premiéra se odehrála alespoň v rozhlase v roce 1952 a od roku 1954 se hra začala postupně objevovat na scénách regionálních divadel, Praha tuto hru uvedla jen jednou. Televizní inscenace přišla na řadu v roce 1971, v době, kdy hlavní hit Píseň pro Kristinku už patřila mezi písně zlidovělé. Definitivní divadelní verze měla premiéru v Ostravě v roce 1982. Existují domněnky, že kromě televizní inscenace existuje také zkrácený záznam toho ostravského představení, ale informace pochází z Průvodce operetní tvorbou Dalibora Janoty, který je plný nepřesností zejména v oblasti adaptací. Pleskotova inscenace potěší snad jen příznivce Beka s Lipským, protože jinak lze v množství televizních operet najít mnohem zdařilejší kousky. Někteří herci zpívají sami sebe, včetně Filipovského nebo Brabce, hlavní hrdinku ale zpívala tehdy začínající profesionálka Břínková, protože Frýbová nebyla zřejmě tak univerzální. Holišová, Zázvorková, Skořepová, Řanda, Nesvadba nebo Županič jsou zde velmi slabí. (31.12.2021)