Sto dukátů za Juana

Nadprůměrné muzikálové dílo budovatelských padesátých let se v době, kdy byl šéfredaktorem tehdejší Hlavní redakce pořadů pro zábavu /hrubá reprodukce názvu/ právě Vladimír Dvořák, jeden z jeho spoluautorů, dočkalo kvalitní televizní adaptace a tím i nadčasové formy zachování. Idylický tón i profesionalita obou autorů také dnes naznačují jejich odstup od doby pochmurného veselí a optimismu "na příkaz". Teplé lidství, náznaky humoru i nápaditý děj nemohou nevést k závěru, že máme co do činění se skutečnou profesionalitou a opravdovým kumštem. Co hřeje u srdce. (08.08.2010)

“Co to kecáte za nesmysle? - Řekl jste náramně případně nesmysle, seňore. Ovšem nesmysle nelze podceňovat. A vůbec ne už chápat smyslně. Slovo „nesmysl“ je samo podstatou svou nesmysl. Ovšem ve svém prapůvodním nesmyslném slova smyslu.“ Vladimír Dvořák byl neobyčejným mistrem slova, uvědomila jsem si u této inscenace. Ne, že by scénky, kterými zásoboval léta letoucí, mezi diváctvem oblíbené, Televarieté, nebyly vtipné, ale byly to jen skeče. Napsat celou divadelní hru, aby byla vtipná a nenudila ani na okamžik, a to dokonce ani po letech, to už chce, aby autor navíc ovládal dostatečně svou mateřštinu a ještě měl talent. Když se ústřední komická dvojice (mimochodem, vcelku netradiční a originální – Lubomír Lipský a Josef Bek byli ovšem, jak jinak, vynikající :o) začala častovat nadávkami, měla jsem asociaci téměř čapkovskou. Posuďte sami: „Ty stíne vypasená – kostelníku pálená – figuro jedna chlípná – zpupná soldatesko – hrdý vojíne – válečný důchodče – bimbale…“. Nádhera! A nakonec, nedá mi to, musím zmínit také skvostného záporně-komického hrdinu Vladimíra Brabce. Marně přemýšlím, zda major Zeman dostal ještě někde jinde podobnou hereckou příležitost. Tak tedy, nápaditý scénář, plný hlášek, příjemné melodie, z nichž některé mají dnes již zaslouženě status evergreenu, herecké výkony na nejvyšší úrovni, podtrženo, sečteno, tahle hříčka si rozhodně zaslouží plný počet a nebýt zapomenuta. „Kdo vládne jazykem, dostane se do Říma!" (17.05.2015)

"... stejně voní žluté květy šafránu..."; Zdeněk Petr a Vladimír Dvořák stvořili v padesátých letech náš první muzikál a byl to skutečný počin. Dnešní generace si nedovede představit, jak se našim otcům a maminkám tenhle příběh líbil. I když jde o prostý příběh vycházející z Cervantesových povídek, svého času poutal do divadelních hledišť i k televizním obrazovkám masy diváků. Krásné melodie příběh, který by jako činohra asi zapadl, ohromně oživily a ze dvou či tří z nich se staly skutečné evergreeny. Nemohu jinak než dát čtyři hvězdičky, i pro skvělé herce. Kateřina Frýbová dělávala jeden čas i televizní hlasatelku, úplně jsem ji vypustil z paměti. Byla to krásná holčina. (11.05.2015)

Sto dukátů za Juana vzniklo původně v roce 1951 jako rozhlasová hra tenkrát netradičního žánru: hudební komedie, kterou spolu se skladatelem Zdeňkem Petrem napsal šéfredaktor tehdejší Hlavní redakce pořadů pro zábavu a slavný konferenciér, textař mnoha populárních písní, Vladimír Dvořák. Mnohé písně z něho se staly komerčně úspěšnými šlágry, dočkay se různých coververzí a Píseň pro Kristýnku (originálním interpretem byl herec Vladimír Salač) patřila k nejprodávanějším písním své doby. Nevídaný úspěch způsobil, že byla hra brzy po rozhlasové premiéře přenesena i na divadelní jeviště a v různých úpravách se hrála po celé republice a byla inscenována i v zahraničí (např. v Drážďanech). Hra se stala vlastně prvou vlašťovkou českého muzikálu, kterého větší rozvoj nastal v 60.letech v Hudebním divadle Karlíně a pak samozřejmě v 90.letech a novém století, kdy se divadelní muzikály začly rodit jako houby po dešti. Studiová televizní inscenace Sta dukátů za Juana, připomínající divadelní představení, odehrávající se pouze na jediném jevišti, skvěle dokumentuje začátky tohoto žánru a současně dokazuje nadčasovost tohto díla, které dodnes neztratilo své kouzlo. Má v sobě humor, poetiku, historické i milostní motívy a samozřejmě populární písničky. Nezapomenutelné momenty a skvěle obsazení, ve kterém mezi všemi exceluje v roli šlechtice Roldana nezapomenutelný Vladimír Brabec. Oceňuju, že až na Kateřinu Frýbovou, které propůjčila hlas slavná operní pěvkyně Pavla Břínková, všichni herci nazpívali pěvecké party sami za sebe. 85% (08.02.2017)

Jednoduché a přece působivé. Jde o TV inscenaci, ale nepřečíst si to, přísahal bych, že je to divadelní záznam. Bídná kvalita černobílého obrazu mne zmátla, myslel jsem, že je to tak o 10 let starší, ostatně nejslavnější Píseň pro Kristýnku vznikla o 15 let dříve. Není to hudba mého srdce a na tehdejší mladé, kterým normalizace vzala bigbít ,muselo tohle dílo působit jako rána pěstí mezi oči, včetně totálně inertního tématu (příběh je z doby španělské inkvizice, ale ta nemá žádnou roli). Z tohoto úhlu pohledu by bylo možné tvůrce nazvat režimními přisluhovači. Ale své kvality má a dnes je to příjemné retro na druhou. Potěšilo vidět, že Vladimír Brabec uměl zahrát i něco jiného než mr. Zemana. (22.07.2015)