Adramelech

Co to bylo? Porno to nebylo, umění také ne. Kamera, střih, zvukový doprovod - všechno ubohé, vlastně asi experimentální. Poznámka k úvodní sekvenci: Ženskou, která by se takhle zadýchala při provádění orálního sexu, jsem nikdy neviděl - ani ve filmu, ani v reálu.

Film pojednává o tom, jak jsou na tom lidé s partnerskými vztahy. Ukazuje se, že jsou na tom různě, což nepřekvapuje. Film nepřináší nic zásadně nového. Jeho zajímavost je daná zajímavostí tématu, které v běžném životě (vedle debat o vlastnostech, počinech a poklescích našich bližních) patří k nejčastějším námětům hovorů. Probírat vlastní i cizí vztahy lidi snad nikdy neomrzí. Vzpomínám si, jak jeden kamarád vyprávěl v hospodě historku o tom, jak ze své stále patrnerky udělal občasnou milenku a ze své občasné milenky stálou partnerku. Tato zdařilá rošáda žen se stala tématem večera. Takové věci se nedějí každý měsíc! Pro pobavení připojuji jednu vlastní historku. - - - Moudrá žena - - - Svého času jsem udržoval poměr s vdanou ženou. Jednou, když jsme odpočívali po milování, se mě otázala, co řekneme jejímu manželovi, pokud celá věc vyjde najevo. V dané chvíli jsem o tom neměl žádnou konkrétní představu. „Pokud jde o mne,“ pravila žena, „řeknu, že já jsem jenom ležela. A z toho, co jsi dělal ty, se budeš muset zodpovídat ty.“ Sklonil jsem se před její moudrostí. - - - Podnětné recenze: rhol, NinadeL, rivah.

Extrémistická agitka nabádající k terorismu a obhajující protizákonné činy ekoteroristů. Vím, napsal to tady už někdy jiný, ale prostě nemohu jinak, než to zopakovat. Přikládám tematicky korespondující záznam snu. - - - Sen o ministerstvu životního prostředí (v noci z 18. na 19. listopadu 2023) - - -     Volá mi šéf personálního oddělení ministerstva životního prostředí. Nejprve mi připomene, že jsem se někdy v polovině devadesátých ucházel o jakési úřednické místo na MŽP. Tehdy mě nepřijali, ale nyní se jedno místo uvolnilo, konkrétně místo ministra. Neměl bych zájem? Divím se, jak si na mě po tolika letech vzpomněli. Personalista vysvětluje, že ministr náhle zemřel. O uvolněnou pozici projevili zájem někteří politikové. Nejvhodnějšího z uchazečů však tentokrát vybírala umělá inteligence a do databáze byla pro porovnání vložena i data všech osob, které byly v posledních desetiletích ministerstvem odmítnuty. Konkurz jsem s přehledem vyhrál. Měl bych zájem přijít k osobnímu jednání? Usoudím, že ministerský plat by se mi hodil a domluvíme termín schůzky. Personalista slíbí, že pro mě pošle auto s šoférem: „Sídlíme dnes už na jiném místě a trochu špatně se to hledá.“      Sedím v autě. Nejprve jedeme po trase tramvaje č. 7, ale pak šofér zabočí do jedné z příkrých ulic směřujících k Vyšehradu. Po další odbočce vjedeme na silnici, jejíž serpentiny vedou divokou přírodou: rozeklané skály porostlé vesměs listnatými a zjevně prastarými lesy. Pak se dostaneme na cestu lemovanou alejí staletých dubů, která končí u budovy, jež připomíná šlechtické sídlo z 18. století. „Sídlo ministerstva,“ prohodí řidič.      Personalista mi nejdřív ukáže ministerskou kancelář. Je úžasně rozlehlá, tedy hlavně dlouhá, a vyznačuje se obrovským oknem sahajícím od podlahy až ke stropu. Právě k němu mě směruje můj průvodce, abych se pokochal vyhlídkou. Zjišťuji, že budova aspoň tímto svým koncem stojí na srázu propasti. Na její druhé straně je vidět plochý skalní výběžek. Dozvídám se, že ministr tohoto rezortu se těší zvláštní výsadě. Má právo skočit s koněm z okna své kanceláře na onen výběžek. „Kancelář je dostatečně dlouhá, aby se v ní mohl rozběhnout závodní kůň. Pro dobrého jezdce s dobrým koněm to není zas až tak náročný výkon.“ Odpovím, že jsem na koni nikdy neseděl a že mě adrenalinové sporty nelákají. Raději bych vyzkoušel, jestli je ministerské křeslo dostatečně pohodlné: „Tak půl hodiny bych v něm poseděl a popřemýšlel. Pak vám řeknu, jak jsem rozhodl. Zatím ať mi sekretářka přinese kafe a popelník.“      Sedím, piji kávu, pokuřuji a přemýšlím o tom, jaké změny bych zavedl. Ministr, který nezavede žádné změny, je předem odkecaný. Musí mít nějakou vizi. Tak předně bych se vymezil proti Green Dealu. Prosazoval bych auta se spalovacími motory, zrušil bych dotace na fotovoltaiku a zavedl bych dotace kotelen topících tuhými palivy. Kdyby totiž klesla produkce kysličníku uhličitého, mohlo by to mít za následek ochlazování planety a všichni bychom zmrzli. Dále je třeba zatočit s ekoteroristy. Pokud se některý přilepí k silnici apod., musí se odlepit vlastními silami. Neodlepí-li se sám, vyčká se, až dojde k jeho odlepení působením přírodních sil (slunce, deště, větru, lišek, krkavců apod.). Časosběrná videa takových případů by se prezentovala na webu. Stromy, k nimž se připoutají ekologičtí aktivisté, budou pokáceny i s aktivisty. Spolu s nimi budou odvětvené kmeny naloženy na vhodné vozidlo, pak dopraveny na pilu a tam po vyschnutí dřeva zpracovány. K oddělení aktivistů či jejich zbytků dojde až při odkůrování kmenů. K tomu, abych se zviditelnil, by to pro začátek mohlo stačit.      Moji pozornost však pořád přitahuje to okno. Kdybych byl mladší, najal bych si (samozřejmě za peníze daňových poplatníků) učitele, který by mě naučil ovládat závodního koně. Je to přeci jen svého druhu výzva...

Eichmann byl válečný zločinec první kategorie. Zůstal věrný svým ideálům, nevyměnil kabát a nesypal si popel na hlavu, i když později u soudu vše zapíral. Zvukové záznamy pořízené jeho soukmenovci v Argentině obsahují některé bezděčně humorné momenty. Eichmann hovoří o tom, že když uprchl z amerického zajetí a cestoval přes Německo do Rakouska a pak dál, natrefil v Německu na Židy: „Pořád si stěžují, že jsme je všechny poslali do pecí, a teď aby se s nimi člověk handrkoval.“ No kterého přesvědčeného nacistu by to nenaštvalo? V Argentině se mu nijak valně nedařilo. Živil se, jak se dalo, mimo jiné též chovem králíků. Že by si neulil žádné peníze do nějaké švýcarské banky? Asi ne. Podstatná část filmu zachycuje průběh jeruzalémského procesu s Eichmannem, což je téma poměrně známé, ale to neznamená, že by nemělo být připomínáno.

Co to, proboha, bylo? Sci-fi rozhodně ne! Spíše stupidity než oddity.

Je škoda, že podobné snímky neběžely v kinech za socialismu. Jednak by občanům nenásilnou formou přiblížily, zač je toho v kapitalismu loket, jednak by měly rekordní návštěvnost, neboť tam po velkou část filmu běhala přírodou úplně nahá pěkná ženská. Komunistický režim se však vyznačoval zvláštním puritánstvím a nahotou se ve filmech i jinde v kultuře velmi šetřilo. Není bez zajímavosti, že v roce 1968, kdy u nás probíhal obrodný proces, někdy též nazývaný plíživá kontrarevoluce, bylo jedním z prvních projevů relativní svobody, jež tehdy panovala, povolování striptýzových představení. Říkalo se tomu „krása bez závoje“. Soudruzi z odborů kultury národních výborů striptýzová vystoupení celkem ochotně povolovali, aby ukázali, že nejsou konzervativní, nýbrž že jdou s dobou; jinak by totiž jejich minulé zásluhy, zvláště ty z padesátých let, mohly přestat být zásluhami a stát se něčím úplně jiným. Ostatně leckdy se jich na souhlas ani nikdo neptal. Po zasedání pléna ÚV KSČ v dubnu 1969 se striptýz coby buržoazní přežitek zase zakázal. Když u nás v roce 1989 socialismus skončil, stal se striptýz téměř symbolem nově nabyté svobody. Nadšené amatérky jej předváděly nejen v luxusních barech, ale i zakouřených putykách. Ještě v době předkovidové byla v některých restauracích běžná obsluha nahoře bez, někdy i dole bez. Potom se časy změnily. Nucená lockdownová izolace ruku v ruce s postupující digitalizací vedly k tomu, že se sex zčásti přesunul do virtuálu a začal se praktikovat přes webové kamery. Kromě toho vynalezení celé řady nových pohlaví zkomplikovalo mladé generaci orientaci v sexuální problematice. Dnes, kdy v ČR podle oficiálních statistik tři miliony domácností žijí pod hranicí chudoby a další jeden milion domácností na hranici chudoby, mají lidé jiné starosti než okukovat nahé ženské. – Tohle všechno se mi honilo hlavou při sledování tohoto veskrze zdařilého a až do konce napínavého filmu.

Komedie, která ukazuje, a) že od doby, v níž se děj filmu odehrává, se česká mentalita nijak zvlášť nezměnila, b) že by se tehdejším lidem náramně hodil internetový vyhledávač Google. Literární předlohu jsem nečetl, ale některé scény mi přijdou dost nadsazené a některé vtipy příliš laciné. Jako celek však příjemný, zábavný film.

Film se dotýká jedné z klíčových otázek lidského života, totiž jeho konce. Do krematoria totiž dříve či později dospěje každý. Aleister Crowley v HYMN FOR THE AMERICAN PEOPLE (Independence Day) píše: „Ashes to ashes? Dust to dust? So let it be! In God we trust.“ Poslední větu je třeba číst takto: „With God in trust.“ (Volně česky: „S Bohem ve sdružení/v souručenství,“ ještě volněji: „S Bohem jedna ruka.“) To totiž lépe odpovídá americké mentalitě i chování a Američané by tuto větu na svých platidlech měli v tomto smyslu opravit. – Koukám, že jsem už na začátku odbočil. Chtěl jsem upozornit na to, že již Crowley propagoval pohřeb žehem. Je však důležité, aby člověk předem vydal pokyn, jak s jeho popelem naložit. Za jediný vhodný způsob pokládám rozptýlení popela, třeba na rozptylové loučce. Crowley tohle nedomyslel, takže jeho popel skončil v urně, která byla z Anglie převezena do USA a tam ji někdo ukradl. Nedomyslel to ani muž ve filmu, přestože umíral při poměrně jasném vědomí a mohl o rozptýlení svého popela ve skalách v Novém Mexiku požádat někoho ze svých příbuzných, třeba toho fyzicky zdatného indiána, který by takový úkol zvládnul snáze nežli agorafobická manželka. Film lze doporučit seniorům, aby si ujasnili některé věci a včas se vhodným způsobem zařídili. (Mimochodem, kdybych se trvale přestal přihlašovat na ČSFD, tak to nebude znamenat, že jsem se vykašlal na psaní recenzí, nýbrž to bude znamenat, že jsem se přestěhoval na rozptylovou loučku, kde nemám k dispozici připojení k internetu.)

Vojenský transportér letí z Islandu do Newfoundlandu. Mezi cestujícími jsou hlavně příslušníci armády; armáda má totiž své zájmy všude. Z civilního osazenstva poutá pozornost upovídaná zrzavá kadeřnice, jež cestuje s ušlechtilým cílem přesvědčit eskymačky, aby si začaly barvit řasy. Letadlo omylem přistane v arktické pustině a při drncání po ledových hrbolcích se vznítí a vybuchne. Smůla, shůry ten plácek fakt vypadal jako letiště. Posádka a vojáci se jdou poohlédnout po případných přeživších pasažérech. Mezi prvními najdou tu zrzku, což nepřekvapuje. Zrzky totiž mají oproti jiným smrtelnicím jednoho strážného anděla navíc, pokud to náhodou někdo neví. Trosečníci čekají ve studené pustině neznámého Kadathu na záchranu, jenže s tou to nějak vázne... Film se dá vidět, zvláště pokud jej divák sleduje u počítače v příjemně vyhřátém pokoji.

Logiky to moc nepobralo, ale jinak je to krásně hororovitý horor.