Adramelech

Trochu slabší, ale pořád ještě koukatelný duchařský film. Z esoterického hlediska je děj velmi naivní, což ještě podtrhují české titulky. Neříká se levoruká cesta, ale stezka levé ruky. Démoni také nesedí v žádných vězeních, odkud je magik či okultista svým zaklínáním dočasně pouští na svobodu, nýbrž bytují ve svých sférách či příbytcích (v neviditelnu). Někdy dá docela fušku je ukecat, aby odtamtud vůbec vylezli a ukázali se. No a tak dále. Pro zajímavost přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o evokaci (v noci z 14. na 15. ledna 2020) - - -     Spolu s Martinem jsme vygenerovali několik subparciálních sil z goetického pracovního modelu. Vyvinuli jsme i evokační postup, který právě testujeme v praxi. Sedíme na židlích u obdélníkového magického oltáře pokrytého bílým ubrusem, takže ve svých černých hábitech připomínáme dvoučlennou soudní porotu. Oltář je obklopen magickým kruhem. Magické nástroje umístěné na oltáři jsou netradiční: jedna černá svíce, krucifix, anglická bible a revolver. Kromě toho máme ještě složku se signaturami a jmény asi tuctu duchů plus evokační formuli vyjetou na počítačové tiskárně. Formule pro volání těchto entit je krátká a pro všechny duchy stejná; mění se pouze jméno ducha. Propouštěcí formule je univerzální.      Martin vezme jednu signaturu, ukáže ji směrem do prostoru před oltářem a pronese evokační formuli. Zjeví se duch vysoký asi půl metru. Vzhledem připomíná karikaturu punkera. Odpoví na několik otázek a pak řekne, že odpovědi na další otázky nezná. Máme prý zavolat jiného ducha. Martin vybere z desek signaturu dle duchových dispozic a vyvolá příslušného ducha. Ten se ukáže v podobě asi metr vysokého zápasníka sumo. Duch opět zodpoví několik otázek a navrhne, abychom vyvolali další entitu.      „Zkus si to taky,“ řekne Martin a přisune ke mně desky se signaturami. Vyhledám signaturu a odříkám formuli. Objeví se asi sto padesát centimetrů vysoká entita ženské polarity. Vypadá jako docela pěkná holka a je oblečená v džínách a přiléhavém svetříku. Holka prohlásí, že aby mohla odpovídat pravdivě, musí nejdřív přísahat na bibli, která leží na magickém oltáři, a žádá, abychom ji pustili do magického kruhu. To pochopitelně odmítnu. Entita začne obcházet kolem magického kruhu a pozorně zkoumá jeho okraj, jestli někde není nějaká vada nebo trhlinka. Říkám Martinovi, že tohle se mi nějak nelíbí. Kromě toho tři duchové na dva magiky působí jako přesilovka, takže si ten congressus cum daemone snad asi odpustíme, ne? „A kdybychom zavolali ještě jednoho, tak určitě bude měřit dva metry. Raději to odpískáme a propustíme je,“ souhlasí Martin. Holka hlasitě protestuje, ale bez ohledu na to pronesu propouštěcí formuli, načež všichni duchové zmizí.      „Myslíš, že kdybychom jí dovolili vstoupit do kruhu, že by sem dokázala vlézt?“ ptá se Martin. „To asi sotva,“ míním já, „ale kdybychom něčím zakryli hebrejská Boží jména na okraji kruhu, tak by mohla. Stačilo by vyndat signatury z desek, prázdné desky položit na okraj kruhu, a byli bychom v háji.“      „Ten revolver není nabitý, že?“ zeptám se. „Samozřejmě, že není, ba dokonce prý ani není funkční. Předpokládám, že naposledy se z něj střílelo někdy v době Buffalo Billa,“ dí Martin. Pak uchopí zbraň do ruky, zamíří na protější zeď a stiskne spoušť. Třeskne rána a ze zdi upadne pořádný kus omítky. Překvapeně se na sebe podíváme. Ale kurva!

Klasická pohádka pojednaná jako hra se zpěvy, která navzdory tomu, že dnes už existují novější filmová zpracování, neztratila svůj půvab. V roli Popelky exceluje tehdy šestnáctiletá Eva Hrušková, při pohledu na niž zjihne srdce každého geronta. Z lidového slovesného umění známe i drastičtější verze této pohádky; tady matka žádné ze zlých sester neřeže patu ani prsty na nohou, aby se holky vešly do střevíčku. Mám dojem, že neredigovaná verze příběhu ze sbírky bratří Grimmů obsahuje tento brutální motiv. Pohádce o Popelce věnovali pozornost i psychoanalytikové. Naštěstí se jí však, aspoň pokud je mi známo, vyhnul režisér Zdeněk Troška a dokonce jsem se nedávno na webu dočetl, že prý už nebude nic točit, takže ji nebude moci pokazit.

Film s rozváčným a nezajímavým dějem. Pokud toto filmové dílo něčím vyniká, tak extrémně mizerným ozvučením. Perfektně to vystihl jeden uživatel: „Drsnou a surovou atmosféru této detektivky mají zřejmě navozovat repliky všech zúčastněných, které jsou zcela bez intonace. Do dokonalosti to dovedl Langmajer, který hraje hrozně špatně, huhňá, neumí položit otázku, aby zněla jako otázka, tváří se zasmušile a prostě nedokáže utáhnout svou hlavní roli. Zvuk jak je už zvykem u současné české televizní tvorby stojí za starou bačkoru a já se musel hodně snažit, abych hercům rozuměl.“ (Godhaj) Langmajer příšerně drmolí, polyká vokály a skoro mu není rozumět. Mohli ho aspoň předabovat, když neumí mluvit. Občas se na stránkách Seznam objeví záznam autentické komunikace skutečných policistů při nějakém zásahu. A ejhle, oni mluví normálně srozumitelně! Horší hlasový projev, než zde předvedl Langmajer, se dá slyšet už jen u některých jůtůberů.

Pustit si českou televizní detektivku vyžaduje větší odvahu než přepadnout a oloupit důchodkyni. Přesto jsem se k tomu odhodlal. (Ke shlédnutí toho filmu, samozřejmě.) Nakonec se to jakžtakž dalo vidět. Zápletka je celkem dobře vymyšlená, ale kdyby tam nenacpali motiv invalidní policistovy dcery, byl by výsledek lepší. Co mě však opravdu vzalo za srdce, byly záběry Václavského náměstí z roku 2001. V té době jsem se tam často pohyboval, protože zde sídlila redakce časopisu, jehož jsem byl kmenovým autorem. Uvědomil jsem si, že jsem na Václaváku nebyl už několik let, zhruba od začátku doby covidové. Nic na práci tam nemám, potraviny a ostatní životní potřeby nakupuji v okolí mého bydliště, antikvariáty tam žádné nejsou a ani na demonstrace nechodím, neb nevydržím dlouho stát, protože mě už bolí nohy. Možná se tam dojdu podívat, abych viděl, co se tam změnilo, tedy pokud na to nezapomenu. Jedna hvězdička za film, jedna za záběry Prahy.

Roztáhnout takové sračkoidní artové nic do tříhodinového filmu je výkon, který by si možná zasloužil trochu uznání. Velkoryse proto hodnotím 5 % a zaokrouhluji dolů.

To snad točili někde v Africe. Tipoval bych, že v Addis Abebě.

Tento film (jeho originální titul zní Hvězdy pod městem) je především sentimentální jak sviňa s občasnými romantickými přesahy, ale vyniká i v jiných ohledech. Je protižensky orientovaný a líčí ženy jako zdroj zla v životě muže, takže muži by se jich měli pokud možno vyvarovat. Dokládá to třeba postava sekuriťáka, který pracuje pouze na nočních směnách, aby se vyhnul své přítelkyni, jež chodí na denní směny. Přitom se ten chlápek bojí tmy, ale pořád je lepší klepat se strachy ve tmě než být ve společnosti ženy. Kdybych byl konformní se současným režimem a hrál hru na politickou korektnost, asi bych se zhrozil nad scénou (09:43–10:09), kdy holka povalí kluka na zem, obkročmo si na něj sedne a pak jej zřejmě znásilní. Vůbec se ho nezeptala na souhlas, přičemž z toho, že ji odstrkoval rukou, by se dalo usuzovat, že s tím nebyl tak úplně srozuměný. Je tam ještě spousta výjevů, při nichž se divákovi možná budou protáčet panenky, ale nechte se překvapit. Film vlastně není špatný, nýbrž spadá do kategorie tzv. ujetých filmů (existuje pro ně nějaký odborný název?) a musí se takto brát. Připojuji tematicky volně korespondující báseň, kterou jsem napsal pro jednu kamarádku, když se rozváděla: Dana se rozvádí / s mladíky dovádí / soudci jsou neřádi / ti jí to osladí / Prý žena je do pekel brána / zvlášť když je emancipována

Sci-fi natočené podle slavného klišé. Na filmu se však už značně podepsal čas. Akiřané včetně hrdinného Shada vypadají úplně stejně jako lidé, takže se ušetřily peníze za maskování herců. Příslušnící rasy galaktického imperátora Sadora vypadají rovněž jako lidé, jenom mají takovou čmouhu přes ksicht. Vizuál je vůbec dost úsměvný. Erotické motivy byly ovšem roztomilé. Cituji z anotace: „Shad putuje galaxií a potkává řadu prapodivných bytostí a existencí, které se k němu z různých důvodů připojují. Převaha nepřítele v nadcházející bitvě je ale stále drtivá a porazit jej se jeví jako zhola nemožné.“ To mi něco připomnělo, viz přiložený záznam snu. - - - Pesimistický sen (v noci z 20. na 21. září 2014) - - -     Dostal jsem od mimozemšťanů technické zařízení, jehož pomocí se prý dá odstranit kapitalismus. Je to asi pět centimetrů dlouhý předmět dost komplikovaného tvaru, zhotovený z nějakého lesklého kovu. Vypadá jako z něčeho vymontovaná součástka a já vůbec netuším, co dělá nebo co by se s ní mělo dělat. Intuitivně cítím, že zařízení je porouchané. Ufoni mi omylem asi poslali vadný kus.      Přišel jsem na sraz s ostatními odpůrci kapitalismu, kteří mají provést politický převrat. Schůzka se koná v nějaké venkovské chalupě. Dostavilo pár bývalých, patřičně zestárlých druhořadých protikomunistických disidentů, jeden evangelický farář, který se angažuje v charitativní činnosti, a přibelhalo se i několik tělesně postižených osob. Poznávám též jednoho staršího obtloustlého výtvarníka, s nímž jsem jednou mluvil na nějaké vernisáži. Jeho jméno si nevybavuji, protože jsem o něm nikdy předtím ani potom neslyšel. Celkem tak dvacet lidí. No to jsem tedy zvědav, co tahle naše parta dokáže. Začíná porada a někdo říká, že by se měly zamknout dveře. Všímám si, že do nich zvědavě nakukuje M. D.

Vskutku vydatná a plnokrevná ptákovina. Všechno okultní, tajemné, romantické či strašidelné, co klasické vampyrické téma obsahuje, zde bylo úspěšně eliminováno. Korunu tomu nasadilo, že do děje byla zcela nelogicky začleněna postava praprapravnučky hraběnky Báthoryové. To, že Erzsébet Báthory používala krev mladých děvčat jako kosmetický přípravek, z ní ještě nečiní upírku. Tentokrát jste se, Australané, tedy fakt nevytáhli.

Problém, který se v tomto filmu řeší, mě moc nezajímal, ale natočené je to slušně. Nejlepší je úplně první scéna, jak kluk domlouvá Ježíši Kristovi a následně hanobí krucifix.