Adramelech

První díl byl lepší. Tady se - jako v případě tolika jiných pokračování úspěšných filmů - projevil obecně známý efekt nastavované kaše.

Film, který ocení spíše sluníčkářští esoterikové. Nemělo by smysl vykládat, co všechno tu z okultního i medicínského hlediska nesedí. Místo toho přikládám záznam snu, který nabízí jiný pohled na téma reinkarnace. - - - Sen o reinkarnacích (v noci z 26. na 27. února 2024) - - -     S Martinem jsme se zdokonalili v technice sámmasátí (odkrývání paměti), která člověku umožňuje nahlížet do jeho minulých inkarnací. Sedíme v hospodě a vyměňujeme si zkušenosti. Člověk se narodí, žije, umře, znovu se inkarnuje atd. Během svého života přichází do kontaktu prakticky se stejnými osobami jako předtím, samozřejmě rovněž v nových inkarnacích. Konkrétní jedinec má tedy pořád víceméně stejné přátele i nepřátele, stejné manželky, partnerky či milenky apod.      Vzpomínáme, jak jsme chodili na pivo ve starém Sumeru. Když člověk zpětně pohlédne na své životy, zjistí, že se vlastně nic moc nemění včetně politických režimů, které jsou někdy lepší, někdy horší, ale vesměs hnusné. Snad jen kulisy, dané kulturní a technickou vyspělostí momentální civilizace, dodávají dění jiný kolorit. Kromě toho se mění i kvalita a cena piva.      Řeč se stočí na otázku tzv. přivtělených bytostí. Někdy se totiž stane, že člověka krátce po narození obsedne jemnohmotná entita, nejčastěji nějaký živlový duch. Taková bytost potom do určité míry formuje kvality, schopnosti a záliby dotyčného jedince a může disponovat i tzv. vlitým věděním. Martin se zmíní o tom, jak jednou v metru potkal gnóma a věnoval mu menší finanční obnos. Já si vzpomenu, že jsem znal hobita Froda, jehož nejslavnější životní období se líčí v trilogii Pán prstenů. Na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století žil Frodo pod jménem Bartoň v jednom malém českém městečku a byl řidičem autobusu.      Mám však pocit, že to není mé jediné setkání s přivtělenou jemnohmotnou bytostí a doma se pohroužím do meditace. Opona času se protrhne a já zřím. Je osmnácté století, žiji ve Vídni, je mi 28 let a pracuji jako knihovník a archivář. Mám manželku a pětiletou dceru, kterou jsem získal poněkud neobvyklým způsobem. Přišla k nám ve věku čtyř let a prohlásila, že je naše holčička. Manželka ji přijala s nadšením, protože toužila po dítěti, ale nedařilo se jí otěhotnět, já jsem ji přijal vlídně, neboť jsem usoudil, že jedno dítě se v baráku snese. Brzy mi však na holce začalo být ledasco divné. Ve Vídni právě otevřeli zoologickou zahradu, první v Evropě, což umožňuje časovou lokalizaci: píše se rok 1752. Jdu s dcerou do ZOO, protože se chce podívat na zvířátka. Cestou využiji toho, že je celá natěšená a rozrušená a zeptám se jí, jestli náhodou není elfka. Děvčátko zvážní a řekne: „Máš hodné a pěkné dítě, tak proč do toho šťouráš? No dobře, když to chceš vědět. Jsem elfka. Přišla jsem, abych ti později byla nápomocná ve studiu okultismu, jemuž ses začal věnovat krátce před tím, než jsem se u vás objevila.“ Vize se vytrácí. Ještě mě (v tom snu) napadne, že když jsem žil v exilu ve Vídni, nikdy jsem se tam nešel podívat do zoologické zahrady. Přitom jsem se mohl prokázat indexem studenta Uni Wien, takže bych zaplatil jen symbolické vstupné. Ale proč bych tam chodil, když jsem tam byl už dvakrát? Jednou v roce 1752 s dcerou, podruhé v roce 1957 v doprovodu rodičů.

Totálně amatérský film, naprostý odpad. Co je tam špatně, zde zmínili už jiní uživatelé. Abych neopakoval již řečené, pokusím se na toto filmové dílo pohlédnout z jiného úhlu a najít na něm něco pozitivního. Jedna kamarádka mi pořád doporučuje, že bych to tak měl v životě dělat se vším, tak se o to pokusím. Zaujalo mě, kdo všechno se na vzniku filmu podílel. Režie: Robbie Banfitch, scénář: Robbie Banfitch, kamera: Robbie Banfitch, hrají: Robbie Banfitch  plus dvě další osoby, produkce: Robbie Banfitch, střih: Robbie Banfitch, zvuk: Robbie Banfitch. Nikde jsem nenašel, kdo dělal osvětlovače, ale patrně také Robbie Banfitch, i když tou baterkou se toho moc nasvítit nedalo. Je obdivuhodné, když někdo dokáže uskutečnit svoji vizi bez ohledu na to, jak je jeho idea pitomá, a ještě se umí postarat o propagaci takové krávoviny. Pokud jde jenom o film, nevznikne tím nikomu žádná velká škoda. Horší je, když se tlupa takových Banfitchů sejde v parlamentu.

Film o dívčím dospívání, jehož děj se odehrává v době, která byla lepší, než je ta naše. Vzhledem k tomu, že je příběh situovaný do USA, se tam hodně řeší nábožensví, což se u nás v sedmdesátých letech fakt neřešilo. Velká pozornost je zde věnována růstu prsou a první menstruaci, a to zajisté právem, neboť jde o významné ženské téma. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o menstruační krvi (v noci z 28. na 29. září 2016) - - -     Přišel mi balíček od nějaké mé čtenářky. Rozbalím jej a vidím, že obsahuje pečlivě zalepený papírový sáček plus průvodní dopis. Odesilatelka mi sděluje, že mi posílá svoji vakuově sušenou menstruační krev pro případné magické využití. Dále vyzdvihuje výhody tohoto způsobu preparace krve, o němž jsem se ve svých knihách nikdy nezmínil. V textu se nějak často opakují slova krev, rasa, národ, půda aj. Že by slečna byla neonacistka? Opatrně otevřu sáček, abych se na onen produkt ženy bílé rasy podíval.      Uvnitř je sypký červený prášek. Vypadá skoro jako Lapis philosophorum, ale je výrazně lehčí. Přesypávám jej do skleněné prachovnice. Přitom zjistím, že v něm slečna zapomněla jednu použitou vložku. Nebo snad má tento předmět posloužit pro něco jako živná půda? Zdá se, že někteří lidé mají ještě větší magickou fantazii než já.

Zdá se, že španělské ženy – tedy pokud můžeme věřit filmovým tvůrcům – znají elegantní způsob, jak řešit vypjaté a nebezpečné situace. V takových situacích totiž řeknou „Ojeď mě“ nebo „Zasouložíme si“ a hned se věci začnou ubírat jiným směrem. Film je trochu chaotický, ale obsahuje určité myšlenky, které je však těžké blíže specifikovat. Vzhledem k tomu, že zde do značné míry absentuje logika, je děj v podstatě nepředvídatelný, ale diváci přece nemají rádi, když po shlédnutí několika počátečních scén poznají, podle jakého klišé je film střižený a dokážou hned odhadnout jak dopadne. Též je třeba zmínit, že ve filmu je k vidění spousta nožů, takže divák si může udělat úsudek o úrovni španělského nožířství. Po této stránce jsou na tom Španělé docela dobře, řekl bych.

Zprávy o vzestupu antisemitismu v Německu, k němuž došlo po napadení Izraele Hamásem, mě inspirovaly k návrhu alternativního scénáře: Narvel Roth není žádný polepšený neonacista a rasista, nýbrž přesvědčený a aktivní neonacista a rasista. Seznámí se nikoli s mulatkou, nýbrž s Palestinkou. Zde by bylo možné rozehrát psychologické drama. Nebyl by sex s čmoudkou hanobením árijské rasy? – dumá německý vlastenec. Palestinka si zase klade otázku, jestli muslimská žena může roztáhnout nohy před nevěřícím psem. Ukáže se však, že oba mladé lidi něco ideologicky spojuje, totiž antisemitismus. Palestinka se kvůli svému přesvědčení i z lásky ke svému německému příteli začne v neonacistické buňce školit na teroristku, aby se, až přijde čas, oba mohli hrdě postavit své budoucnosti plné krve a hněvu. – Nevím, kdo v Německu schvaluje filmové scénáře, ale z takového scénáře by ho asi kleplo.

Pěkný film o holčičce, kterou není radno naštvat. Při sledování mě napadlo, jestli jsem si náhodou nezadělal na podobný problém. Nedávno jsem šel ze schodů v domě, kde bydlím. Na podestě seděl asi dvouletý klouček a příšerně řval. Jeho maminka stála vedle něj a rezignovaně čekala, až se dítě vyvzteká. Protože jsem na kluka nechtěl šlápnout, řekl jsem mu, že sedět na schodech není zdravé, popadl jsem ho a postavil na nožičky. On na mě zarytě hleděl, evidentně naštvaný, že jsem mu pokazil vystoupení. Všimnul jsem si, že nemá v očích slzy, takže ve skutečnosti nebrečel, nýbrž jenom dělal brajgl. Jeho maminka mi poděkovala za pomoc, popadla kluka za ručičku a oba pokračovali v chůzi do schodů. Zaslechl jsem, jak se jí dítě na něco ptá, ale nezachytil jsem, o čem je řeč. Uvědomil jsem si, že ten kluk je na dva roky dost veliký a že z něj jednou bude chlap jak hora. Co když chtěl vědět, jak se jmenuji, aby mě za dvacet let mohl vyhledat a pořešit se mnou, jak jsem ho proti jeho vůli postavil na nožičky?

V anotaci se píše: „Jako všichni teenageři je i Evelina svobodomyslná dívka...“ Omylem jsem místo svobodomyslná četl slabomyslná. To mě přimělo k tomu, abych se zamyslel. Copak jsem už takový morous, že bych odsuzoval mladou generaci jako celek? To přece ne! Jenom jsem byl včera v hospodě s kamarádem, který s sebou přivedl svoji nevlastní dceru a kontakt s touto představitelkou mladé generace ovlivnil mé nevědomí, což se projevilo chybným přečtením výše citovaného textu. Film je o tom, jak se šestnáctiletá spratkyně snaží kecat rodičům do jejich života. Zjistí, že její máma tátovi zahýbá (lokalizace osob pomocí mobilního telefonu je fakt svinstvo) a chce jí to zkazit, protože netuší, že lidé to po x letech manželství někdy takhle mívají. Muž o manželčiných záletech samozřejmě ví, ale moudře se do toho nemontuje. Finské přísloví ostatně říká, že „ten, kdo obdělává mé pole, je můj přítel, protože šetří můj pluh.“ Holku napadne, že by rodičům prospěly společné aktivity, a tak celou rodinu přihlásí do kurzu hry na ukulele. No není to děvče intelektuální gigant? Není, protože se ukáže, že rodiče hra na ukulele nebaví. Víc už nebudu prozrazovat. To rodiče nedokážou svého haranta zpacifikovat? Kdysi jsem byl v kontaktu s jednou rozvedenou ženou, která měla tu vlastnost, že kde se usadila, tam se kolem ní začala spontánně vytvářet jakási sexuální komuna. Také jsem se zapojil. Když jsem k ní poprvé přišel, zeptal se mě jeden z jejích dvou malých synků: „Budes s maminkou spát?“ (Přesně tak to řekl, protože ještě neuměl správně artikulovat.) „Starej se o sebe, hajzlíku,“ odpověděl jsem mu vlídně. S dětmi je prostě třeba umět promluvit a nenechat je, aby se dospělým lidem pletly do života. – Film mě nebavil, sledoval jsem jej pouze s přemáháním. Ta jedna hvězdička je finské za exteriéry.

Čekal bych, že to ta udělaná černoška té hubené bílé blondýně při rvačce pěkně nandá, ale to by pak nevyzněla efektní policejní koncovka. Film není žádné arcidílo, ale jako sonda do poměrů v americkém školství je akceptovatelný. Stejně však ta závěrečná rvačka byla k posrání. Vyzáblá bloncka vzpírá svými tenkými pažemi kus šutru či železa nebo čeho a pracně jej zaměřuje, aby se jím trefila černošce do hlavy a ne sobě do palce u nohy. Černoška, která má zadek jak almara a ramena jak chlap, leží na zemi téměř nezraněná (teče jí tenký pramínek krve z nosu), je při vědomí (má otevřené oči) a místo toho, aby se hleděla aspoň odkulit stranou a podrazit blondýně nohy, pokorně čeká – nevím na co. Asi až jí do lůna sestoupí Duch svatý a oplodní ji, aby později mohla porodit černého mesiáše.

Film o zániku jedné malé izolované civilizace, natočený bez větších ambicí. Protože jsem se při jeho sledování trochu nudil, vymýšlel jsem jinou verzi scénáře: Náčelník největšího klanu svolá náčelníky ostatních klanů a takto k nim zahovoří: „Kolegové! Náš národ tady už celá staletí žije jak prase v žitě. Moudrost starých Atlanťanů však učí, že civilizace nejen vznikají, ale i zanikají. Dostalo se mi božího vnuknutí, že je na čase to zabalit. Atlanťané to udělali tak dokonale, že po nich nezůstal ani prd. Tak efektně to asi nedokážeme, ale proč bychom si neměli zvolit vlastní, jedinečný způsob záhuby? Má někdo nějaké návrhy, jak bychom se mohli zničit?“ Jiný náčelník: „Měli bychom vynalézt peníze a postavit banku ze sopečného kamene, aby si lidé mohli brát hypotéky na stavbu chýší. A když už tu budeme mít finančnictví, zavedeme taky daň z příjmu, daň z nemovitosti, DPH, inflaci a všechno co k tomu patří až po soukromé exekutory. Moc bych se divil, kdyby z toho lidi nevychcípali.“ Další náčelník: „K cíli by to asi vedlo, ale trvalo by to moc dlouho. Daleko lepší by bylo upustit od ekonomiky s nulovým růstem. Když to uděláme, bude z tohohle ostrova za padesát let poušť. Kromě toho lze početní stav populace snížit válkou. Potíž je v tom, že nemáme s kým válčit. Tomu by se však dalo odpomoci umělým rozdělením obyvatelstva do dvou skupin. Jedni budou mít na prdeli jedno tetování a druzí jiné tetování. Pak jednu skupinu zvýhodníme a lidé se mezi sebou už začnou řezat sami." První náčelník: „To zní slibně, jenom to tetování na zadku by kvůli bederním rouškám nebylo praktické. Chtělo by to něco, co by bylo vidět na první pohled, třeba nějaká úprava uší. Kromě toho by bylo zapotřebí vymyslet ještě vhodný megalomanský projekt, který by zruinoval naše hospodářství. Zkusím se zeptat kněze, jestli nemá nějakou ideu. Škoda, že k nám nemigrují žádní migranti, kteří by pomohli destabilizovat naši společnost, ale co se dá dělat, Rapa Nui je pro zbytek světa moc z ruky.“