Adramelech

Moc jsem od toho nečekal a byl jsem příjemně překvapený. Třeba hned úvodní scéna je parádní. Dva chlápkové jedou v autě, rozmlouvají spolu a vedou paranoidní řeči. A ejhle! U jednoho z nich byly obavy zcela opodstatněné. Další scéna: Chlápek doprovází manželku, bývalou Miss, která žádá v bance o půjčku za účelem založení kadeřnické firmy. Ženská je vykulená, vyzubená (keep smiling), již na pokraji odkvětu, ale pořád žádoucí a šukatelná. Zkrátka je ve věku, kdy ženy hledají milence, aby si v životě ještě stihly trochu užít. Nejinak i tato. Manžel, jenž se právě dozvěděl, že ho manželka podvádí, je myšlenkami jinde a svoji polovičku při jednání právě dvakrát nepodporuje. Děj je vtipný, protkaný svěžími dialogy a zápletka je docela důmyslná. Nerad to říkám, ale mnozí současní břídilové z řad českých filmových tvůrců by od Američanů mohli učit.

Film je sotva průměrný, navíc z velké části postižený fenoménem černé obrazovky. Dokonce i v malířském ateliéru tam byla tma jak v pytli. Už mě tyhle tmavé filmy vážně štvou.

Černoši ve tmě.

Nejlepší je tato pasáž z anotace: „Kdysi k nám takové filmy přicházely ze Západu, dnes je už můžeme točit sami. Je to dobře nebo špatně? Když nic jiného, je film České televize, Rána z milosti, jednoznačným důkazem, že Česká republika je součástí Evropy.“ Proto se ten politický převrat přece dělal, ne? K tomu, abychom byli plně součástí Evropy, nám však pořád ještě chybí islámský terorismus. Přitom by se s námi šéfové z Bruselu o muslimské migranty tak rádi podělili.

Z jednoho komentáře jsem se dozvěděl, že rozvláčnému filmu se říká Slow Burner. Pěkný termín, byť anglický. Takže jak film pomalu hořel, neřku-li doutnal, honilo se mi hlavou mimo jiné toto: V posledních dnech jsem na webu četl, že nemovitosti znovu podraží. Kde budou bydlet mladí lidé, kteří se nenarodili do milionářských rodin? Budou si pronajímat karavany. Ti, kteří zatouží po vlastním bydlení, si vezmou hypotéku, aby si mohli koupit karavan, a pak už budou platit jenom parkovné, případně si budou moci koupit karavan i s kouskem pozemku, z nějž potom budou státu platit daň z nemovitosti. Jak s vodou a energiemi, budou-li obyvatelé karavanů něco z toho používat a odebírat, nevím; nikdy jsem v žádném karavanu nebyl. Však ona se toho už nějaká firma chopí a promyslí to, je to perspektivní podnikatelský záměr. – O čem ten film je? K chlápkovi, co bydlí v karavanu, přijde ve dvě hodiny v noci návštěvu nepozvaná žena s bosýma zablácenýma nohama. Vedou spolu řeci. V Bergmanově filmu Scény z manželského života se také převážně jen vedou řeči, ale diváka, tedy aspoň mě, to baví, zatímco tohle mě nebavilo. Asi napsal scénář a dialogy někdo jiný. Zhruba od poloviny děje začne film trochu hororovatět, kteréhožto efektu je docilováno za masivního přispění oblíbeného triku tvůrců hororových fimů, ano, mám na mysli populární fenomén černé obrazovky! Ta se ostatně na diváka tmí prakticky po celou dobu filmu. Takový film moji přízeň ovšem nezíská.

Druhý díl je horší než první díl, jak ostatně bývá pravidlem. Akční to sice je, ale zároveň je to už trochu únavné.

Někteří tvůrci se zřejmě domnívají, že hororový film je tím strašidelnější, čím více je v něm k vidění setmělá nebo vůbec černá obrazovka. Radikální inovace se však zatím nikdo neodvážil. Mám na mysli kompletně tmavý film, v němž by byl divák odkázaný pouze na dialogy a zvukové efekty. Pro oživení by se tam každých dejme tomu deset minut mohlo něco mihnout. Třeba černoška ve tmě jako tady; to je rozhodně krok správným směrem. Výsledkem by byla v podstatě rozhlasová hra, kterou by však diváci neposlouchali v rádiu, nýbrž by ji sledovali v televizi, na počítači, nebo by se na ni chodili dívat do kina. Strašidelný efekt by byl maximální a kromě toho by natáčení hororů vyšlo výrazně levněji, což by filmoví producenti jistě uvítali. Tím by bylo dosaženo spokojenosti na obou stranách.

Vůbec jsem netušil, že tento slovenský filmový klenot z období rané normalizace existuje. Dokonce i trochu cudné erotiky tam ukázali. Dnes by se dívka určitě opalovala nahoře bez. Při čtení komentářů mě zaujal výrok jednoho kolegy, že když čert nemůže do jisté nadmořské výšky, nastrčí tam babu – a to po čertech pěknou. Jde o hezký bonmot, nikoli o tezi z oboru teoretické démonologie pronesenou ex cathedra, ale přesto jsem se na okamžik zarazil, jestli kolega předpokládající nemožnost démonů bytovat ve větších nadmořských výškách náhodou nemá pravdu. Pohanští filosofové o takovém omezení nic neuvádějí, křesťanstští teologové také ne, tedy pokud mi paměť ještě slouží, takže negativní tvrzení v dané věci neexistuje. Naproti tomu existuje důkaz, že démoni mají nadmořskou výšku na háku. Tímto důkazem je bön či bönismus, původní předbuddhistické náboženství Tibetu. Pro tuto starověkou duchovní tradici byly typické animistické a šamanistické prvky, v první řadě kult horských démonů, jakož i magie a přinášení obětí. Bön byl v Tibetu dominantním náboženstvím až do legendárního příchodu Padmasambhavy v 8. století, který zde podle tradice zavedl buddhismus. Ačkoliv je dnes v Tibetu dominantním náboženstvím buddhismus, bön si stále udržuje určitý vliv, i když je částečně asimilován do lámaismu. Dosud se udržuje mezi nomádským obyvatelstvem severního a východního Tibetu. Takže mohou-li démoni bytovat v Himálajích, proč by nemohli bytovat Tatrách? – A pak mi najednou svitlo, o čem ten film vlastně je. Domnívám se, že filmoví tvůrci zde spíše bezděčně než záměrně parafrázovali křesťanský mýtus o pádu člověka. Ta podstatné se odehrává hned na začátku. Vidíme Adama, jak po Evě háže sněhovými koulemi o velikosti jablek. Eva uhýbá a přehlédne hada, který číhá v její blízkosti. Had Evu uštkne a končí to svatbou. Samozřejmě svatbou Evy s Adamem, nikoli jejím sňatkem s hadem, protože scénař nepsali gnostikové. Tak či onak je prvotní hřích dokonán a skrze něj přichází na svět zlo a smrt, viz další děj filmu. Ještě připomínám jeptišku, která okukuje černé stopy na stropě domku a podivuje se originální výzdobě. Je zřejmé, že se jí taková výzdoba nelíbí, protože řádný křesťan po stropě nechodí, zatímco ďábel tak činit může a když chce, klidně tam zanechá i své stopy. Uznávám, že moje interpretace je subjektivní, ale já jsem to takhle pochopil.

Obstojně natočený pochmurný esoterický slaďák. Celé se to točí kolem tématu smrti, tak kdo to nesnáší, ať se na to raději nekouká. To brnkání na emoce je místy trochu nepříjemné. Zaujala mě tato promluva: „Před deseti lety mu zemřel táta. Čekal na vlak jako každý večer. Měl dobrou práci, šťastnou rodinu. A jednoho večera už toho měl dost. A když přijížděl vlak, skočil.“ Že by dobrá práce a šťastná rodina dala člověku natolik zabrat, že by to raději zabalil? Mně se to nějak nezdá. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o mrtvých (v noci z 23. na 24. června 2003) - - -     Přistěhoval jsem se do městečka, kde dochází ke zvláštnímu jevu: jednou za rok se do něj vracejí mrtví. Tento den právě nastal. Lidé mi říkají, že mrtví se domnívají, že žijí v Maroku, a proto přijíždějí lodí. Také se dovídám, že paměť mrtvých je porušena, takže většinou nepoznávají své blízké. Pak někdo volá, že už jedou. Vyhlédnu z okna a vidím, jak vzduchem pluje obrovská plachetnice.      Jdeme ven přivítat mrtvé. Jsou jich plné ulice, ale není je vidět. Z četných stop, které na zemi zanechávají, lze však poznat, že si se zájmem prohlížejí městečko i lidi. Teprve večer přicházejí někteří mrtví hmotně a viditelně, vždy po stejné silnici, a štěkotem je pokaždé vítá velký černý pes. Ten je i dnes přítomen, ale chrápe jak zabitý, takže to za něj musí odštěkat nějaký ratlík. Mrtví přicházejí, není jich nijak mnoho, a všichni vypadají dobře a zdravě. Shromažďují se v jakési čekárně. Mluvím s jedním z nich, je to asi pětadvacetiletý muž sportovního typu. Lituje, že nedokáže poznat své rodiče. Pak upoutá moji pozornost asi třicetiletá elegantní žena. Podobá se A. K., kterou jsem před dvaceti lety velmi miloval. Má s sebou jakési okultní komiksy, které si asi vzala jako čtení na cestu. Požádám ji, zda bych mohl do časopisů nahlédnout. Půjčí mi je, ale zklamaně zjišťuji, že je to dost povrchní četba. Ptám se, jaká vážná hermetická díla se studují na druhé straně. Žena si nemůže vzpomenout (ztráta paměti), ale ví si rady. Stočí do kruhu stéblo trávy a dvěma prsty druhé ruky sáhne do prázdného prostoru. Uchopí myšlenku a vysloví jméno, které jsem v životě neslyšel. Jméno však zní podobně jako Aleister Crowley. Ptám se, jestli neměla na mysli jeho. „Ale jistě, že Crowley,“ říká žena, „já jsem to jen nějak popletla.“ Potěší mně, že Therionova díla jsou studována i na druhé straně.      Hovoříme, čas ubíhá a blíží se doba, kdy se mrtví budou muset vrátit. Žena se náhle rozpomene, že by ještě ráda něco stihla, a začne se svlékat. Děj zde nebývá na dramatičnosti a odehrává se v jakýchsi sekvencích. Žena si začne stahovat halenku, obraz na chvíli znehybní, a pak už je nahoře obnažená. Vše vidím chvílemi rozostřeně, chvílemi zase s úžasnou, nadpřirozenou jasností, neboť kolem její postavy probleskuje jakási numinózní záře. Nakonec leží žena na podlaze, nahá a s roztaženýma nohama: není čas na formality.      Docela rád bych jí vyhověl, neboť se mi vysloveně líbí, ale styk s obyvatelkou druhé strany mi přece jen přijde na pováženou. Jdu se tedy raději do vedlejší místnosti zeptat domorodců, jak to v takových případech chodí a co je tady zvykem. „Ale to nesmíš, když jsi s mrtvými v kontaktu poprvé,“ vyděsí se starší muž, jehož žádám o radu, „to bys taky umřel.“ Jde se mnou a vysvětluje ženě, že jsem tedy teprve od března. „A sakra, to jsem nevěděla,“ řekne žena a začne se zklamaně oblékat.

Kdyby byl Stephen King Rus, byl by autorem literární předlohy tohoto filmu. Jinak řečeno tento film by byl trochu chaotickou a mírně osekanou verzí jeho skvělého románu. Jedná se o horor, který asi nejvíc ocení děti, jež budou při jeho sledování vřískat hrůzou, chci říci nadšením, ale ani dospělého diváka – milovníka hororů toto filmové dílo rozhodně neurazí.