Adramelech

Kdyby byl Stephen King Rus, byl by autorem literární předlohy tohoto filmu. Jinak řečeno tento film by byl trochu chaotickou a mírně osekanou verzí jeho skvělého románu. Jedná se o horor, který asi nejvíc ocení děti, jež budou při jeho sledování vřískat hrůzou, chci říci nadšením, ale ani dospělého diváka – milovníka hororů toto filmové dílo rozhodně neurazí.

Nastavovaná kaše. Možná už nastal čas natočit další díl, kde vrah i oběť, o jejíž bezživotí vrah usiluje, budou ve věku 90+ a oba se budou pohybovat na invalidních vozíčcích. To bude teprve vzrůšo!

A co ta kočka? To její duše (astrální tělo, perisprit, eidos, esence, bytnost – nebo jak bych to nazval) uvízla na věky ve virtuálu a její hmotné tělo dožilo v kómatu na nějaké veterinární LDN? Tomu neříkám dobrý konec.

Kdyby mi bylo tak deset let, určitě by se mi ten film líbil víc.

Normální nanicovatý český film, jaké se u nás dnes točí. Pustil jsem si ho kvůli Chýlkové, jenomže buď nějak zestárla nebo byla mizerně nalíčená a navíc dostala roli, kde prakticky neměla co hrát.

Docela slušné krimi. Jenom nechápu, proč do toho zamíchali fašistickou minulost jednoho z detektivů, když to s hlavní dějovou linií nijak nesouviselo. Možná tím mělo být řečeno, že schopný člověk se uplatní za každého režimu, a to nejen ve Španělsku.

Film o dětské šikaně v americké škole. To, že se sklon k šikanování spontánně projevuje už u dětí, nevypovídá o lidské nátuře nic dobrého. Časem se u člověka sice vytvoří určitý kulturní nátěr, ten je však velmi tenký a může se za vhodných okolností snadno sloupnout, viz např. někdejší šikanování „bažantů“ na vojně. Pak se naivní lidé diví, že o práci dozorců v koncentračních táborech byl vždycky dostatek uchazečů. Zlo je v lidské povaze od přírody pevně zakořeněné a je pouze otázkou okolností, jestli se projeví jen v mírné podobě nebo ve vysloveně bestiální formě. Připojuji text o tom, jak jsem byl svědkem dětské šikany a jak jsem výchovně zasáhnul. - - - Malá bojovnice - - - Jednou jsem stál před domem a kouřil jsem. Kolem mě přecházela skupina školních dětí asi tak ze čtvrté nebo páté třídy základní školy. Jeden z chlapců zatahal jedno z děvčátek za vlasy a okamžitě se dal na zbabělý útěk. Holčička se však nerozplakala, jak jsem čekal, nýbrž zařvala „Ty debile!“ a mrštila po prchajícím chlapci prázdnou plechovku od Coca-Coly, kterou držela v ruce. V duchu jsem ocenil jak razanci, s níž byl předmět vržen, tak přesnost zásahu, ale hlavně se mi líbila pohotová reakce malé bojovnice. „Správně, holčičko,“ pochválil jsem děvčátko. „Od debilů si člověk v životě nesmí nechat nic líbit. Příště ale raději použij dlažební kostku; myslím tu malou z chodníku, tu uneseš, podívej, tady se zrovna jedna válí… On si pak bude, debílek, líp pamatovat, že si na tebe nemá dovolovat.“

V polovině šedesátých let se do kosmu létalo poměrně často. Investovala se do toho spousta peněz, protože se věřilo, že je to obor, který má budoucnost. Každý, kdo tehdy pracoval v nějakém kosmodromu, si jistě vzpomene, že součástí posádek běžně bývaly i ženy. Záhy se totiž přišlo na to, že čistě mužská posádka má sklon propadat po nějaké době depresím. Ženy na pracovní pozice kosmonautek byly vybírány co nejpěknější, aby při případném setkání s mimozemšťany důstojně reprezentovaly lidskou rasu. Pak byly zaškolené, aby uměly sledovat blikátka a mačkat tlačítka, no a mohlo se letět. Tento film je hranou rekonstrukcí jednoho takového vesmírného dobrodružství, ale může jít i o vymyšlený příběh z oné heroické doby. Když se přišlo na to, že většina mimozemšťanů je ještě horší svoloč než lidé, byl projekt dobývání kosmu potichu zastaven. Vždyť ve vesmíru mohou na člověka číhat takové hrůzy, že si je lidé ani nedokážou představit, i když filmaři dělají co mohou, aby nám je přiblížili, viz třeba kostry antropomorfních obřích bytostí. Dobře je zde ukázaná i další ženská přednost, totiž ta, že žena dokáže v ohrožení hlasitě a pronikavě ječet, což mužské uši nemohou přeslechnout. Kosmonautka stojí na stráži před raketou. Blíží se k ní oblak mlhy a ona začne ječet. Muži rychle přiběhnou a ženu zachrání. Kdyby ji hned neslyšeli a přišli by pozdě, mohla z ní být už zombie či by mohla být posedlá mimozemšťanem nebo by přinejmenším mohla zmizet. Vzato kolem a kolem je tam spousta dobrých scén a překvapení na konci, to vše v nádherném retrovizuálním pojetí.

Začátek filmu je na dnešní dobu dost neobvyklý. Ukazuje se tam skupina čtrnáctiletých děvčat, všechny hulí cigarety. Je zřejmé, že polovina z nich si kouřením tabáku léčí akné a druhá polovina holek kouří preventivně, aby akné nedostaly. Staré indiánské tradice jsou jim bližší nežli protikuřácká štvanice bláznivých gringů a po nich se opičících eurohujerů. Příběh pojednává o tom, jak je jedna holka tlustá a ráda by zhubla, vlastně se kolem toho točí celý zbytek děje. Vůbec mě to nezajímalo. Těch několik prvních minut filmu však nevydá ani na jednu hvězdičku.

Účelem filmu je patrně snaha o prosazení nových genderových a rasových stereotypů. Dokonce ani ta dračice není zápornou postavou, nýbrž se jen mstí, protože jí, chudince, lidé ukřivdili. Jedna hvězdička za vizuál.