Adramelech

Film ukazuje, že cenzura internetu, která se praktikuje ve všech totalitních režimech, nejen omezuje práva občanů na šíření informací a na svobodu projevu, ale škodí i samotným cenzorům, kteří musí užívat antidepresiva a stejně občas některý z nich spáchá sebevraždu. Holka ve filmu cenzuruje videa na nějaké sociální síti a maže scény se sexuálním nebo násilným obsahem. Vybavilo se mi, jak u nás na Seznamu nedávno referovali o tom, že v USA jakási celebrita na podporu Donalda Trumpa ukázala prsa. Fotka tam byla, ale prsa cenzoři rozmazali. Co má co kdo podporovat Trumpa, který netancuje podle Sorosovy muziky? Nejenže přežil dva atentáty, ale teď mu ještě nějaká ženská vyjadřuje morální podporu tím, že při jeho projevu ukazuje kozy. A protože je mé veliké, jedná se o velikou podporu. To by Sorosovy pohůnky z Bruselu nepotěšilo. „Hybaj, cenzore! Rozrastrovat!“ – Mimochodem by mě zajímalo, jak jsou na tom s užíváním antidepresiv a se sebevražedností cenzoři na Seznamu, kteří mažou názorově nevyhovující příspěvky v diskusích k článkům. Spějí dobře? Nestraší je duchové? Netrápí je výčitky svědomí? Neděsí je představa, že až EU a s ní i tenhle režim padne, tak by třeba mohlo dojít i ke zúčtování s jeho poskoky?

Není to film úplně podle mého vkusu, ale oceňuji jeho sociálně-kritické aspekty. Nevím, proč američtí gangsteři nemohou mrtvoly, které při své práci vytvoří, zakopat sami. Vnímají to snad jako podřadnou práci, že si na ni najali dva ilegání migranty? V tomto případě se jim to nevyplatilo, protože čmoudi, nejsouce hloupí, pochopili, že v jámě, kterou kopou, mají skončit i jejich těla, takže se to rozhodli včas pořešit, od čehož se pak příběh dál odvíjí. Osobně se domnívám, že kriminální živly by měly zůstat v zemích svého původu a vyvíjet trestnou činnost ve své vlasti, pokud jim to zákony a bezpečnostní složky v dané zemi nezatrhnou. O kulturní obohacení tohoto druhu žádný stát nestojí, ani USA ne, které jsou i bez toho co do míry zločinnosti celkem na špici.

Film má český dabing, ale na začátku se tam chvíli mluví rusky, což mě trochu zmátlo, ale rozumět se tomu dalo. „Koukni, Juriji, létající talíř, copak nám asi chtějí?“ říká žena. „Nejspíš nás budou ukecávat, abysme si založili účet u nějaký jejich posraný banky,“ míní Jurij. Ale spletl se, bylo to ještě o krapet horší. Pak se rozjede vlastní děj filmu, který se zpročátku jeví jako celkem slibný, ale postupně sklouzne pod hranici průměru. Škoda, čekal jsem od toho víc.

Z filmu plyne důležité ponaučení. Žena by měla mít víc milenců, aby když jeden z nějakého důvodu vypadne, byli v zásobě další. K etické stránce věci se svého času vyjádřil duchovní mistr Frater Rajsuthaja, který praví, že žena může mít víc milenců, pokud je má všechny ráda. Já pouze doplňuji, že žena by měla dbát na to, aby udržela věci pod kontrolou a neměla ve svých milencích zmatek. Onehdy jsem jedné kamarádce věnoval za tímto účelem diář, což ji docela rozesmálo.

Docela příjemný a zábavný film, který ukazuje, jak těžké by bylo změnit budoucnost, i kdyby ji člověk předem znal. Zmiňuji aspoň jednu scénu, která s hlavní dějovou linií bezprostředně nesouvisí: Mladá slečna má přítele a je už rozhodnutá přijít s ním o panenství. Mládenec jí ukazuje, že koupil celé balení prezervativů. Ona: „Ty se tedy cítíš.“ Zbývá dořešit organizační drobnosti, totiž kde to dělat. Mládenec navrhuje, aby slečna šla hned teď k němu domů. Ona: „Máš rockerský povlečení a nad postelí modely letadýlek!“ Z toho je patrné, že ženy, a to i velmi mladé, mají estetické cítění, které by muž měl respektovat.

Hlavní hrdinka je nesmírně působivá. Mladičká zrzka se světle šedýma očima se nevídá příliš často. Věčná škoda, že se stala obětí vraždy. Děj filmu, který se točí kolem její posmrtné existence, je bohužel poplatný představám sluníčkářských esoteriků. Celkový dojem však vylepšuje pátrání po vrahovi děvčete, které holka ze záhrobí sleduje. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu, jednoho z mnoha, jimiž mě mé nevědomí v posledních letech až s únavnou pravidelností obšťastňuje. - - - Sen o záhrobí (v noci z 15. na 16. března 2021) - - -     Nějak jsem zemřel a při té příležitosti jsem na chvíli ztratil vědomí. Proberu se v autě. Je to taková luxusní americká kára, dlouhá, široká a bez střechy. Řídí ji šofér v livreji. Ptám se, kam mě veze. Prý do adaptačního centra, kde zůstanu asi rok, a potom mě odveze dál.      Koukám, že adaptační centrum je penzion obklopený docela malebnou přírodou. Zapíši se na recepci a dostanu klíč od pokoje. Dále se dozvím, kdy se podává snídaně, oběd a večeře a také se mi dostane upozornění, abych se od penzionu nevzdaloval víc než na dohled, protože jinak bych se mohl ztratit. Pomyslím si, že mi to nehrozí, protože stejně budu chodit jenom kouřit před dům.      Pokoj je slušně zařízený a objevím tam i poličku s knihami, které jsem nikdy nečetl: výborná beletrie a pár velmi zajímavých knih o magii. No sláva, aspoň budu mít co číst. Kvalita podávaného jídla mi také vyhovuje. A co osazenstvo? Penzion je poloprázdný, všichni včetně mě jsou ve věku zhruba třiceti let. Je příjemné cítit se po tak dlouhé době zase fyzicky normálně. Navážu pár kontaktů a bavím se s hosty o jejich předchozím životě. Jsou to lidé z různých společenských vrstev a s různými osudy. Nedaří se mi najít žádné styčné body.      Začnu se poohlížet po ženských. Zaujme mě jedna mulatka, snad proto, že jsem v životě žádnou mulatku neměl. Dám se s ní do řeči. Žila v Brazílii a byla vyznavačkou kultu umbanda. Její patronkou byla Pomba Gira. Konečně spřízněná duše! Jak se sem dostala? Přivezl ji nějaký převozník na člunu. Zajímavé. Má v pokoji také nějaké knihy? Ano, jsou to knihy, které napsali orišové. Žena se nechá až překvapivě snadno přesvědčit, aby se mnou šla do postele. Sexuální prožitek je však podivně rozplizlý a neurčitý. Ptám se ženy, jak to vnímala, a ona mi potvrzuje totéž. Vypadá to, ach sakra, že v ráji asi nebudeme.      Zahlédnu oknem auto se známým šoférem. Napadne mě, že asi přivezl nějakého nového hosta, ale ne, přijel pro mě. Říkám, že jsem tady sotva měsíc, a on mi vysvětlí, že v různých místech záhrobí plyne čas různým tempem, zatímco on se řídí tzv. absolutním časem. Následuje výklad fyzikální definice pojmu sekunda. No dobrá, jdu si sbalit věci, moc jich ostatně nemám: pyžamo, kartáček na zuby a ještě pár drobností. Přesto mám pocit, že jsem na něco zapomněl. Nahlížím do polic, otevírám šuplíky, nikde nic. Posléze najdu v krabici od bot klíče od mého pražského bytu. Na kroužku klíčenky je připevněný kus kartonu s nápisem NEZAPOMENOUT! DŮLEŽITÉ! Písmo je moje, ale nevzpomínám si, že bych to psal. Každopádně strčím klíče do zadní kapsy kalhot a kapsu zapnu na knoflík. Můžeme vyrazit.

Film bych zařadil do žánru noir, protože kočka, která hrála hlavní roli, byla krásně noir. V anotaci zmiňovaná inspirace povídkou The Black Cat od Poea je velmi volná. Toto filmové dílo však přesto rezonuje více s archetypem démonického zvířete, jak jej literárně ztvárnil Poe, než třeba s líným a cynickým kocourem Garfieldem z komiksu Jima Davise. Motiv kočky má ostatně celou řadu symbolických významů a je snad nevyčerpatelným zdrojem inspirace; namátkou připomínám výtvarné a literární dílo argentinské umělkyně Leonor Fini, dílo, jež, abych tak řekl, opisuje elipsu, v jejímž jednom ohnisku se nacházejí kočky a v druhém lesbická láska. Ale zpět k tomuto filmu, který je prodchnutý svérázným okultismem a traktuje toto téma s až dojemnou vážností. Aby si divák tuto podívanou užil, musí mít tento druh filmů rád, což je podmínka, kterou já celkem splňuji. Ještě bych vyzdvihl scénu, kdy si policista připaluje jednu cigaretu od druhé, kterou právě dokuřuje. Taky to někdy dělám. Německy se takovému člověku říká Kettenraucher, anglicky chain smoker. V češtině pro to nemáme termín a doslovný překlad řetězový nebo řetízkový kuřák se nevžil. Z dalších zajímavých momentů připomínám ještě oběšení kočky a napadení blondýny netopýry. U tohoto výjevu bych se rád na chvíli zastavil. Traduje se, že netopýři se zamotávají ženám do vlasů. Je to pověra. Netopýři mají radar, takže vědí, kam letí, a do něčeho se zamotat by bylo nepříjemné v první řadě pro ně. Akce netopýřího hejna ve filmu probíhá tak, že netopýři nalétávají ženě proti obličeji, ale žádný se jí nezamotá do vlasů ani ji nekousne. Netopýr to pak prostě otočí a celý letový manévr zopakuje s cílem ženu vyděsit a přimět ji, aby začala ječet. Netopýři mohou být nakažení různými infekcemi, především vzteklinou, ale nejsou nakažení politickou korektností ani feminismem, takže se tito tvorové, jejichž mozek by se vešel do náprstku, mohou svobodně a nespoutaně bavit strašením blondýny, která se jich bojí, ačkoli disponuje mozkem větším než oni.

Existují i lepší filmy o mravencích a vůbec lepší horory. Kromě mravenců se to tu jen hemží odbarvenými americkými blondýnami, ale nic proti blondýnám, ať už odbarveným nebo přírodním. Blondýny v tomto filmu ostatně představují nejvýraznější prvek, který divákovi utkví v paměti, tedy aspoň divákovi mého ražení. Dobrá hláška jedné bloncky: „Pojď si zaplavat aspoň ve vodě, než se budeš topit v penězích.“

Filmy o liškách by měli točit Asiaté, nikoli Maďaři, protože Maďaři liškám houby rozumějí. Čínské lišky vykazují výrazně erotický charakter, pěkně o nich píše Pchu Sung-ling v knize Zkazky o šesteru cest osudu. Kdo to neznáš, tak si to tam přečti. Japonské lišky jsou znatelně démoničtější. Ve stručnosti o nich lze říci asi toto: Pravou okultní metlou Japonska jsou lišky, jež v lidových vyprávěních vystupují jako zvířata potměšilá, která lidem provádějí zlomyslné kousky. Rády se proměňují v krásné ženy a svádějí muže. O lišce se říká, že se v padesáti letech může proměnit v mladou ženu, ve stu letech v muže nebo v jakoukoli jinou lidskou podobu. V tomto stáří liška zbělá a má devět ohonů. Od té doby dovede létat oblohou, zapalovat svým dechem trávu nebo selská stavení, zavádí slepce z cesty a její štěkot je předzvěstí nešťastných událostí. Nejhorší ale je, že s oblibou posedává člověka. Vnikne do lidského těla pod nehty prstů nebo v krajině žaludku. Její přítomnost se někdy prozradí nádorem na těle. Lišku je možné vypudit chirurgicky, štěkotem zlého psa, nebo položí-li se nemocnému na hlavu meč, jímž byla už někdy liška usmrcena. Nejčastěji se však liška zaříkává. V exorcismu osob posedlých liškou prý vynikají kněží buddhistické sekty Ničiren. Tato nemoc postihuje osoby snadno podléhající sugesci a je častější u žen nežli u mužů. Nemocný cítí přítomnost lišky ve svých útrobách. Liška v jeho těle žije samostatným životem, její duch mluví změněným hlasem ústy nemocného, hádá se s ním, rozmlouvá, štěká a vyje. Posednutí liškou byla v Japonsku dříve dosti běžná a zcela nevymizela ani dnes. Jde o nežádoucí posedlost na rozdíl od posedlosti šintoistickými božstvy kami, která je vnímána pozitivně. – Nyní porovnejme mytologický materiál s tím, co nám předložili filmoví tvůrci: Mladou maďarskou ženu, která se pokládá za liščí vílu, pronásleduje duch mrtvého japonského popového zpěváka a odhání od ní živé muže, kteří by se chtěli či mohli stát jejími milenci, a pro jistotu je i zabíjí, takže dívka musí čelit podezření ze spáchání několika vražd. Film je slušně natočený, je v něm řada dobrých hlášek a hodně zábavných momentů. Pokud má člověk rád japonskou mytologii, bude se s různými nesrovnalostmi prostě muset popasovat. – Když už Maďaři nutně chtěli natočit něco tohoto druhu, mohli začít třeba takhle: Jedna japonská liška se vydala na zkušenou do Maďarska. Přijala na sebe podobu japonské turistky a snadno se tam dostala letadlem. Jak tak chodila po Budapešti a v jednom kuse cvakala spouští fotoaparátu, potkala dr. K. L. Ten, jsa okultistou, prohlédl její podstatu a řekl jí (anglicky): „Holka, holka, ty jsi ve skutečnosti liška, já jsem tě prokouknul. Co se nám tady poflakuješ po Maďarsku?“ Liška zaklela archaickou japonštinou a pokusila se utéct, ale muž ji chytil za předloktí. Liška se ušklíbla, pak se dematerializovala, během okamžiku muže posedla a vzápětí mu odpověděla jeho vlastními ústy, tentokrát už maďarsky: „Ty mě dokážeš prokouknout, ale já tě dokážu prostoupit. Měl jsi mě nechat na pokoji, blbečku. Teď jsem v tobě i s tím foťákem a vím o tobě úplně všechno. Buddhistickou ani šintoistickou svatyni tu nemáte, takže jsi totálně v hajzlu, je ti to jasné? Začneme tím, že půjdeš na policii a tam se sám udáš, kolik lidí jsi okradl.“ Atd.

Typický příklad toho, co se odbornou terminologií označuje jako WTF film, což je zkratka slov, která anglicky mluvící divák pronese po shlédnutí takového filmu. Česky: „Co to bylo za blbost?“ Jednu hvězdičku dávám za představitelku hlavní role, která se jmenuje FKA twigs. Působí to jak jméno androidky osazené umělou inteligencí. Ale co když tomu tak vskutku je? Holka má kukuč a postavu, jako kdyby ji navrhl špičkový designér. Drobná je proto, že syntetický biologický materiál je zatím ještě velmi drahý. Přičmoudlá je kvůli politické korektnosti. Už před nějakým časem jsem v reálu viděl jiný prototyp androidky. Bylo to takhle: Jednou jsem si usmyslel, že si koupím nové kalhoty na doma, protože ty staré už dosloužily. Měl jsem zcela konkrétní požadavek: černé, bavlněné, spíše z tenčí látky a klasického střihu. Nejprve obešel secondhandy a pak vietnamské prodejny, ale nenašel jsem nic, co by se mé představě byť jen vzdáleně blížilo.      „Copak v tomhle státě nesežene člověk kus černého bavlněného hadru v podobě kalhot?“ vztekal jsem se a vyrazil jsem do značkových prodejen. V jedné prodejně módy pro mládež jsem sice jakési kalhoty objevil, ale ty byly bokové. Necítil jsem se v nich pohodlně a při pohledu do zrcadla jsem usoudil, že v nich vypadám jak debil. Nicméně jsem se nevzdal a zkusil jsem obejít prodejny oděvů na Václavském náměstí. V jednom obchodním domě s textilem upoutala moji pozornost překrásná prodavačka nápadně drobné postavy. Stála v koutě a nepřítomně zírala před sebe.      „Máte nějaké pánské černé bavlněné kalhoty?“ otázal jsem se jí.      „Já nevím,“ písklo děvče, aniž hnulo brvou nebo změnilo polohu. Melancholicky jsem pokýval hlavou a beze slova jsem odešel. Představoval jsem si, jak skupina špičkových světových módních návrhářů dostala za úkol navrhnout ženu. Vložili do toho skutečně maximum své invence a dovednosti a výsledek tomu odpovídal. Když už byl návrh prakticky hotový, tak se některý z nich, možná Galliano, zamyšleně podíval na navržený model a prohlásil: „Je moc dokonalá.“ Potom si nasypal na dlaň trochu pih a fouknul je děvčeti do obličeje.      „To je ono! Tohle to chtělo!“ zajásali ostatní. Podle navrženého modelu byl pak vyroben prototyp ženy. Protože příslušná technologie je dosud v počátcích a syntetický biologický materiál je hodně drahý, udělali jenom drobnou dívku vysokou sotva 160 centimetrů a poslali ji na vyzkoušení do Čech. Pravda, prototyp má ještě některé mouchy, ale vcelku se osvědčil. Zatím si aspoň nikdo nestěžoval. – Takže to existuje, a ne, že ne.