Shizle

Damien Chazelle ve filmování = Gene Kelly ve stepování, ani jeden nešlape vedle. A Damien nešlápl vedle ani v tomhle ambiciózním, vysoko rozpočtovém, tříhodinovém eposu. Óda na kinematografii, která jí vzdává poctu nejen významově, ale i technicky. Protože řemeslo, které v Babylonu celý štáb vykazuje, předčí nejednoho legendárního tvůrce. Film protíná osudy známého, prvoligového herce, jedné začínající a jedné známé herečky, nekompromisní filmové kritičky, nadaného černošského hudebníka, a začínajícího asistenta. Všechny postavy se během filmu poznávají, a okoušejí všechno zlé i dobré na Hollywoodu, který byl tenkrát ještě v plenkách. Psaní mezititulků, přechod z němého na zvukový film, více i méně noblesní večírky, přetvářka, rasová netolerance, úspěšné i neúspěšné natáčení, bolestivé premiéry, ale hlavně, proměnlivost a rychlý chod Hollywoodu, který nebere ohledy a na nikoho nečeká. Jack Conrad (Brad Pitt), jako ukázka vrcholového herce, který může za titěrný okamžik, dřív než vůbec přijde na to proč, spadnout až do nejbéčkovějšího zákoutí LA, a Elinor St. John (Jean Smart) jako pozorovatelka a kritička, která nejen Jackův pád, rozebírá do nejbolestivějších detailů. Lady Fay Zhu (Li Jun Li) jako všestranná, talentovaná performerka, která i přes svůj talent, skončila jen u psaní filmových mezititulků a Sidney Palmer (Jovan Adepo) jako černošský jazzový hudebník, který zjišťuje, jestli mu peníze a věhlas stojí za ponižování, postavené na barvě jeho pleti. A jako poslední, Manny (Diego Calva) a Nellie (Margot Robbie), jako neustále kolem sebe kroužící, místy ubohá, romantická dvojice, která je sama sobě hned tím druhým největším prokletím, které je v životě potkalo. Největší prokletí má totiž celá hlavní šestice společné, a tím je film. V průběhu filmu Chazelle plynule přebíhá mezi komedií a dramatem, jako by se nic nedělo, a kdykoliv může, tak vytáhne z rukávu nějakou popkulturní, nebo historickou referenci. Do toho mu opět hraje Hurwitz, a opět skvěle (dokonce tak skvěle, že jsem si pro jednou koupil i vinyl). Cirkusový, občas hodně agresivní soundtrack přesně atmosfericky sedí do jednotlivých lokací, ať už k nejrůznějším roztočeným setům, nebo k dekadentním večírkům, anebo do temného, podzemního sídla Tobeyho Maguira. Babylon tak úspěšně tři hodiny za pomocí hudby graduje, aby na konci dokázal vybouchnout, jako ohňostroj. Protože úplný závěr filmu, kdy Manny sedí v kině a sleduje Zpívání v dešti, to je scéna, kterou nikdy nebudu moct věrně popsat. Zdaleka mě to přesahuje, a pokaždé, když ji vidím, emoce ve mně lítají stejně jako v Mannym. Babylon naprosto a z celého srdce miluji, a má pro mě obrovský význam, který zvysoka zastiňuje pojem „film“, a spíš se přibližuje synonymu slova „kinematografie“. I ALWAYS WANTED TO BE PART OF SOMETHING BIGGER, SOMETHING THAT LASTS, THAT MEANS SOMETHING.

First Man je pro mě sice zatím jediný, neplnohodnotný Chazelle, pořád se ale jedná o moderní životopisný klenot, který stejně jako přecházející La La Land (2016), jasně ukazuje Chazellovu žánrovou versatilitu. Životopis prvního člověka, který kdy vkročil na měsíc, šel uchopit mnoha způsoby, akčně, dramaticky, poučně,... First Man ale vykazuje špetku z každého z těchto prvků, a tuhle výslednou směsici ještě výrazně doplňuje o motiv rodinných problému, které vznikají, když je jeden z rodičů astronaut a u každé další mise hrozí, že už se k rodině nikdy nevrátí. Právě vztah dvou hlavních partnerů (Ryan Gosling a Claire Foy) je pro mě na celém filmu to úplně nejzásadnější. Zároveň postupné prozkoumávání lehkých interních změn samotného Neila, pokaždé, když mu někdo z kolegů zemře, je pro mě fascinující, a je to jedna z věcí, nad kterou přemýšlím ještě dlouho po zhlédnutí filmu. Moc si Chazella a Singera vážím i za to, že Armstronga nevykreslili jako bezchybného člověka, ale právě jeho "chladným" chováním vůči manželce a dětem ukázali i negativní dopady, takhle nebezpečné a zodpovědné práce, na samotný charakter člověka. Jediná věc, u které si nejsem úplně jistý, je samotné vyobrazení vesmíru. Celá ta "vesmírná mise" filmu je u mě zdaleka zastíněna právě tou rodinnou, intimní částí. Což úplně nevím, jestli jsem od životopisu Armstronga chtěl. Každopádně ta veleznámá, dějiny píšící věta je tady použitá výborně, a to i přes to, jak přirozeně a neepicky je podaná. Technická stránka a autentičnost filmu jsou opět bez nejmenší chybky. Znova, se jedná o velkou frajeřinu a další skvělý Chazellův film... A opět až nečekaně smutný ;)

La La Land u mě ze čtyř Chazellových filmů, které jsem viděl, drží hned dvě fiktivní prvenství, a to i přesto, že Whiplash (2014) i Babylon (2022) stavím jako celistvé filmy ještě o trochu nad něj. Zaprvé, La La Land soundtrack mám ze všech Hurwitzových úplně nejradši, všechny písničky mi přijdou chytlavé a skvěle otextované, to je u muzikálů ve výsledku taky naprosto zásadní. Celá úvodní sekvence s písní Another Day Of Sun je naprosto geniální, a to i přesto, že se nejedná o ryzí one-take, na který to na první pohled může vypadat. Ale genialita choreografie zde zdaleka nekončí, scény se Someone In The Crowd, nebo A Lovely Night jsou toho příkladným důkazem. Svoji muzikálovou úlohu odvádí La La Land naprosto výtečně, a to jak hudebně, tak technicky. Příčinou je i to, že Chazelle má v muzikálové historii přehled a ve filmu to dává nejednou znát, například několika referencemi na legendární Singin' in the Rain (1952)... A kamera? u Whiplash jsem si ji nemohl vynachválit, ale tady je ještě o kus lepší, a finální close-up je opět naprosto zdrcující. Druhým "Chazellovským rekordem", který La La Land drží, je "Nejkrásnější film". Já nejsem na romantické filmy a ani jsem nikdy moc nebyl, ale to, jak intimní, lidský a hlavně uvěřitelný vztah tady Ryan Gosling s Emmou Stone prožívají, to je pro mě něco lidsky hrozně důležitého. A i když konec zabolí, je to život, a občas to bolet musí. Každopádně tímhle tvrdým koncem Chazelle opět ukazuje vyspělost jeho snímků, ve scéně v planetáriu zase odvahu stylisticky experimentovat a celým La La Landem odvahu experimentovat i na pomezí žánrů. Nezapomenutelná pocta muzikálům, kterou si chci pouštět znova a znova, a fakt se těším na dny, až La La Land bude pokládán za novodobého vůdce tohoto "vymírajícího" žánru.

Duo Chazelle a Hurwitz je pro mě asi to vůbec nejatraktivnější, co v moderním filmu znám. Jejich společné projekty pro mě představují něco jako perfektně fungující, ztělesněná umělecká média (Chazelle - film, Hurwitz - hudba), která když sdílejí stejnou vizi, dokážou vytvořit něco tak audiovizuálně svěžího a neotřelého, že by toho jeden bez druhého nebyli zdaleka schopni. Whiplash má sice atmosféricky od slova "svěží" dost daleko, film jako takový má hodně pochmurný nádech, často se odehrává v noci, nebo v temných, malých místnostech a použitá paleta barev se pohybuje někde od žluté, přes tmavě zelenou až po černou. Ale i přes tyto skutečnosti mi slovo "svěží" sedí k Whiplash jako ulité. Svěží je totiž všechno ostatní. Jedním z nejzapamatovatelnějších prvků celého filmu je tisíckrát omílané ztvárnění učitele Fletchera J.K. Simmonsem. Zmínku o něm si ale také neodpustím, protože je v celém filmu neskutečný a jsem si jistý, že nikdo jiný by to jako on nezahrál... Jako bonus za svůj výkon dostal Oskara, což to jen potvrzuje. Další obrovskou předností je kamera, Chazellovy veleznámé close-upy, finální desetiminutový Caravan, nebo hned úvodní sekvence ukazující Andrewa trénujícího double time swing... Prostě hrozně dobře se na Whiplash kouká a jde vidět, že technicky si Chazelle dokáže kameru perfektně pohlídat. To samé platí pro hudbu, Justin Hurwitz je vyloženě geniální tvůrce jazzových soundtracků. To ukazuje jak u tvrdšího a rychlejšího Babylonu (2022), tak u měkčího, muzikálového La La Landu (2016), nebo u  jemného, elegantního First Mana (2018). Svou hudbu dokáže úchvatně přizpůsobit náladě filmu a Chazellově režisérské vizi. Ve Whiplash zase logicky stojí skoro celý soundtrack na bubnech. Možná pro někoho maličkost, já jsem díky ní ale zjistil, že mě i čisté sólo na bicích dokáže bavit víc, než jiné "plnohodnotnější" tracky. Nejdůležitější věcí na Whiplash je však příběh. Popis vztahů nepopulárního, z počátku vyděšeného Andrewa k jeho rodině, přítelkyni a hlavně učiteli. Horská dráha jeho emocí, která se odvíjí od toho, jak se k němu zrovna Fletcher chová, např. když ho pochválí, Andrew dostane kuráž a pozve slečnu na rande, když ho ale Fletcher seřve, tak se s ní naopak rozejde, nebo, když se zrovna daří, chová se Andrew ke spoluhráčům povýšeně, ale když ne, tak jim spíše podlézá. Fletcherova manipulace a emoční nátlak, který na studenty vyvíjí, vychází jen z jednoho důvodu, a to, protože si je vědom skutečnosti, že i když jsou jeho učební metody daleko za nějakou pomyslnou "morální" hranicí, tak studenti jako je Andrew jsou schopni jeho chování přehlížet a ještě se o to víc snažit, aby na něj udělali dojem a dokázali, že jsou lepší než ostatní, za vidinou, že jednou budou opravdu dobří v tom, co od mala milují. Whiplash tímto krásně mapuje pro mě osobně hrozně děsivou realitu "běžných" postupů na uměleckých školách a časté naprosté zoufalství jejich studentů, kteří se kvůli nemožnosti konzistentního nastolení regulace vyučovacích metod u uměleckých předmětů a nemožnosti nějaké ustálené definice osnov, nemůžou proti často nesmyslnému nátlaku ani pořádně bránit. V tomhle směru nedokážu o Whiplash a jeho tvůrcích mluvit jinak, než v superlativech... Bohužel, stejně jako Andrew o Fletcherovi.

Aktuálně poslední a taky nejhůře hodnocená série Black Mirror. Hodnocení nechápu, každý z dílů má zajímavou pointu a řekl bych, že až na čtvrtou epizodu, jsou i kvalitativně dost konzistentní. Celkově se v šesté sérii pracuje s nepravděpodobnými situacemi, což jsem zjistil, že mi do konceptu BM hodně sedí. Nejvíc kontroverzní díly Loch Henry a Demon 79, trochu obchází pojetí seriálu a vypouští dnes již signifikantní varování před neprozkoumanou technologií, za to jsem však já jedině rád, protože poslední "technologicky zaměřené" epizody mi většinou přišly slabší. Zejména mi vadí občasné čerpání, párkrát až přebírání nápadů ze starších dílů, kterého si v poslední době hodně všímám. Epizoda Beyond the Sea, ve mně dodnes nejvíce rezonuje, a to i přes lehce přestřelenou stopáž. Nejslabší, čtvrtý díl selhává zejména v tempu, události se dějí, a to bez jakékoliv logiky. Příběh a metafora v něm schovaná mě bavila, bohužel však není epizoda technicky zvládnutá a v téhle kombinaci není výsledek něco, co byste si zapamatovali. Celá série za mě ale vyniká hlavně vizuálně a herecky, technická stránka poslední epizody je vrcholem dnešní Netflixovské produkce. Šestá sezóna jako celek je však solidní pokračování seriálu, nedávejte na zdejší hodnocení. Nejlepší epizody: Beyond the Sea, Loch Henry, Demon 79 Nejhorší epizoda: Mazey Day

Striking Vipers, první díl páté série, je super, děj je sice lehce zrecyklovaný z dřívějších epizod Black Mirror a místy trochu skřípe logika věci, ale jinak je epizoda velmi solidní, jak emocionálně, dějově, herecky tak i technicky. Druhý z trojice dílů Smithereens je však už velmi slabý, po cca čtyřiceti minutové výstavbě přichází neuspokojivé rozuzlení s již ohranou pointou (a to i v rámci BM), která ve mně prakticky nic nového nezanechala, a na to od Black Mirror fakt nejsem zvyklý a zvykat si nebudu. Musím ale vypíchnout představitele hlavní postavy Andrew Scotta, který hraje výborně a je ho škoda zrovna do takového dílu. Do třetice tady máme údajného tahouna celé sezóny, Rachel, Jack and Ashley too... Epizoda, na které stálo promo celé páté série ve výsledku působí jako z dílny Disney Channelu... V hlavní roli se ukáže Miley Cyrus, která tu kupodivu vůbec není tím hlavním problémem. Zato herečky dvou sester hrajou velmi průměrně, a ta z nich, která je fanynkou Ashley, až podprůměrně. Děj je plytký, pointa tisíckrát viděná a vyústění není prakticky žádné. Opět něco, co nechci v BM vůbec vidět. Celkově krátká stopáž série s pouze třemi díly mi také nevyhovuje, ještě když jsou dva z nich podprůměrné... Zatím nejhorší série.  Nejlepší epizoda: Striking Vipers Nejhorší epizoda: Rachel, Jack and Ashley too

O poznaní slabší než předchozí série, a to i přesto že tahle obsahuje moji nejoblíbenější epizodu celého Black Mirror, USS Callister.  Bohužel je tu také příšerná pátá epizoda Metalhead, která krásně podkopává nohy celému konceptu BM a bez jakékoliv nové zajímavé pointy převypráví již stokrát viděný příběh. Na sílu depresivní konec, ničím zajímavá hlavní hrdinka a prvoplánová černobílá stylizace tak z Metalhead dělá zdaleka nejhorší epizodu seriálu. Díly Hang the DJ a Black Museum jsou skvělé ve všech směrech, Black Museum nemám ani moc co vytknout a u Hang the DJ mi finální dojem zkazila jen trochu předvídatelná pointa, jinak jsou obě epizody plnohodnotné a skvěle Black Mirror reprezentují. Třetí díl Crocodile měl velký potenciál, způsob sestavování podoby nehody pomoci myšlenkových výpovědí několika na sobě nezávislých svědků je super, ale bohužel zbytek pokulhává a na to jak se první polovina příběhu táhne, tak druhá zase spěchá a výsledná pointa potom nemusí zapůsobit tak silně, jak by mohla. A na konec, druhý díl Arkangel je zcela průměrný, tvůrci recyklovali nápady z předchozích sérií a opět, pointa se dá odhadnout už na začátku dílu. Čtvrtá série má tři skvělý díly, jeden nadprůměrný, jeden slabší a jeden hrozný. Na rozdíl od třetí série, tahle není tak komplexní a kvalitativně hapruje, pořád se ale jedná o kvalitní a ojedinělou podívanou. Nejlepší epizody: USS Callister, Black Museum, Hang the DJ Nejhorší epizoda: Metalhead

Prozatímní vrchol seriálu. Každej z šestice dílů má strašně zajímávej nápad a až na epizodu Men Against Fire jsou pointy skvěle vygradované. Každá z epizod je tak poutavá, že by obstála i jako celovečerní film, což nám se stopáží devadesáti minut ukazuje i poslední díl Hated in the Nation. Tvůrci tu také na rozdíl od dvou předešlých sérií více experimentují a předvádějí nám pestrou paletu žánrů, například v druhém díle máme psycho/horor, ve třetím skvělé drama, ve čtvrtém naprosto okouzlující gay romanci a v posledním abnormálně dlouhou kriminálku se skvělou zápletkou. Tento přístup k Black Mirror je pro mě zásadní a i když ne každý díl je pro mě za pět, tak sérii jako takové plnej počet dám. Ještě musím vyzdvihnout herecké výkony mých oblíbenců Alexe Lawthera a Jerome Flynna ve třetí epizodě Shut Up and Dance, protože jejich vzájemná chemie a pojetí postav mě celej díl ani na chvilku nepustila. Nejlepší epizody: San Junipero, Shut Up and Dance, Nosedive Nejhorší epizoda: Men Against Fire

Po páté sérii za mě osobně druhá nejslabší, ale pořád, až na třetí epizodu The Waldo Moment, solidní sezóna, která stojí za zhlédnutí. Oba "White" díly jsou skvělý, u mě na hranici čtyř až pěti hvězd. Hlavně teda epizoda White Bear, která operuje s myšlenkou vhodného trestu za ty nejhorší možné zločiny viz. vraždy, znásilnění,... Poslední díl, White Christmas, je po celou dobu stopáže poutavý a hodně se snaží překvapovat, bohužel je však trochu překombinovaný a ve finále na mě nezapůsobil tak silně, jak mohl. Epizoda Be Right Back je už pak trochu nešikovně a nezáživně uchopená, emoční ždímačka, opět ale se zajímavou pointou. Jako poslední, třetí díl The Waldo Moment je už čistě nefunkční obraz antisociála, který dostane možnost mluvit k lehce ovlivnitelným masám. Nezáživné, na sílu vygradované, na druhou stranu ale s překvapivým koncem, za který dávám ty tři hvězdy. Obecně jedna z horších sérií, pořád ale většinou solidně napsaná frajeřina, kterou by měl každý vidět. Nebo aspoň většinu dílů. Nejlepší epizody: White Bear, White Christmas Nejhorší epizoda: The Waldo Moment

I po více jak deseti letech zůstává první série Black Mirror jednou z nejlepších, a všechny její díly jsou dnes ještě relevantnější, než tehdy. Trojice epizod je dost konzistentní, a ani jeden není vyloženě navíc. V druhé a třetí epizodě se seriál tak trochu zadefinoval, tvůrci se v nich totiž zabývají strachem z nových technologií a jejich případným zneužitím, tento motiv se později promítá ve všech dalších sériích a pro Black Mirror se stává vlajkovým. Jediný díl, který se této škatuli v první sérii vymyká je The National Anthem. Tady motiv technologií nahradilo vydírání a dopad nevědomosti na faktory rozmýšlení při osudové volbě. Rozlišná epizoda, která však na mnohých i po šesti sériích rezonuje jako jedna z nejvíce. Poslední věc, kterou musím podotknout, je že jsem se tu jako poprvé seznámil s Danielem Kaluuyou, který je perfektní všude, kde se objeví, a tady hraje naprosto špičkově. Miluju BM a první série je výborná. Nejlepší epizody: The Entire History of You, Fifteen Million Merits, The National Anthem