Shizle

Highlight: tleskající Messi

Pes Zachránce je důležitý hlavně po straně příběhu. Jako první totiž využívá zvíře, konkrétně psa, jako hlavního hrdinu filmu a zároveň bývá citován jako první snímek, který přinesl emotivní rozměr do kinematografie. Další ojedinělostí vzhledem ke své době, kterou Rover přináší, je typ střihu, který na sebe navazuje, a tak se tvůrci daří velice věrně popsat lehce repetitivní cestu živého stvoření z bodu A do bodu B.

Rok po francouzské Cestě na Měsíc přišla Amerika s Velkou Železniční loupeží. Obrovský hit a zároveň prapočátek westernu, který byl na svou dobu velice akční a lehce experimentoval s kamerou. Krásné kulisy, ucházející příběh a finální probourání čtvrté stěny v podobě střelby do kamery, dělají ze snímku další malý krůček v květnaté historii filmu.

Do roku 1902 se po skoro celém světě experimentuje s "filmem" jak jen se dá. Bratři Lumiérové a pár dalších nadšenců vytváří nekomerčně a s čistým úmyslem nejrůznější "pra-filmy" vyobrazující běžné činnosti (lidi vycházející z továren, běžící lidi, běžící zvířata, lidi v zahradách, přijíždějící vlaky,...), které ale postrádají veškeré aspekty toho, co my dnes nazýváme filmem. Tyto dokumentární snímky totiž nemají téměř žádný scénář, tudíž žádnou zápletku ani náznak jakéhokoliv děje. Právě proto pro mě osobně s největším pokrokem v kinematografii přichází až francouz Georges Méliès, a to právě v roce 1902 s prvním nedokumentárním sci-fi snímkem, Cestou na Měsíc. Já jsem viděl ručně barevnou verzi filmu, která byla v roce 1993 nalezena na jednom francouzském statku poté, co si všichni mysleli, že je nenávratně ztracená. Po nalezení byla deset let restaurována a následně slavnostně promítána na festivalu v Cannes. K mému překvapení jsem měl při sledování i po neuvěřitelných 122 letech od vzniku filmu husí kůži po celém těle, a to jsem ani nemusel vnímat onen minimalistický příběh. Surrealisticky a snově vypadající prostředí měsíce, které obklopují krásné dobové kulisy, výtečné masky a okouzlující ruční barevnost, je i po takové době zcela odzbrojující ať už svým čistým řemeslem, geniálním nápadem nebo nepředstavitelným historickým významem. A když vezmeme v potaz triky, které zde Méliès použil, nedá se ona zásadnost pro kinematografii popřít ani nijak zjednodušit. + Záběr na měsíc s raketou/patronou v oku je jedním z nejlepších, co jsem kdy viděl.

Obrovský Scorseseho mafiánský epos, ukazující jak světlé tak primárně stinné stránky této nevšední "profese", a až strašidelně svižnou proměnu nejlepších přátel ve vaše vlastní vrahy. Samozřejmě je tu celá řada nestárnoucích scén a hlášek, ale to, co nejvíce odlišuje Goodfellas od obdobných filmů, je do nejmenších detailů vystižený vývoj od narození nemorálně přemýšlejících postav. De Niro je v průběhu filmu stejně jako Liotta čím dál tím víc paranoidní, oba se ke své paranoie ale staví úplně jinak. Jimmy zabíjí koho může, zatímco Henry lehce ukvapeně napráská celou "rodinu", a když k tomu připočtete výtečnou past na Tommyho (Joe Pesci), který se nikdy ničeho nebál a nad ničím moc nepřemýšlel, vyjde vám Scorseseho detailní zamyšlení se nad psychikou lidí, kteří jsou v mnohém podobní, ale ve finále životně důležité věci řeší naprosto odlišně, a to je ten unikát, který v žádném jiném mafiánském filmu nenajdete. Dohromady s vysokou technickou i hereckou úrovní se právem jedná o jeden z nejzásadnějších snímků všech dob. Filmy jako Goodfellas prostě nestárnou. NEVER RAT ON YOUR FRIENDS, AND ALWAY KEEP YOUR MOUTH SHUT.

Why can't we give love that one more chance? - This is our last dance. Mírně popřeházené lyrics skladby Under Pressure od Queen a Bowieho, které v naprosto geniálně upravené formě zaznívají při posledním tanci Sophie s Calumem. Tyto dva řádky textu popisují ten zdrcující příběh, který debutující režisérka Charlotte Wells v Aftersun vypráví, lépe, než bych sám kdy dokázal. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Každopádně mi to nedá, a musím se i trochu spoilěrově rozepsat. Aftersun vypráví o depresi 30-ti letého Caluma, který už svůj život prohrál, a své poslední finance a energii v přetvařování se investuje do dovolené v Turecku se svou 11-ti letou dcerou Sophie v naději, že si na něj udělá poslední veselé vzpomínky před jeho sebevraždou. Vyprávění nemá lineární schéma, a vlastně začíná samotným koncem, i když o tom v té době ještě nevíte. V tu chvíli již dospělá Sophie, která právě nejspíš „slaví“ své 30-té narozeniny, sleduje záznamy z VHS kamery, které tenkrát s otcem natočili, a zpětně na nich ve vší té čiré radosti a lásce hledá jakýkoliv náznak toho, co se vlastně jejímu otci tenkrát odehrávalo v hlavě. Když se přes spoustu nádherných záběrů, zážitků a konverzací dostane k onomu poslednímu společnému tanci, divákovi všechno začne docházet a společně se slovy Why can't we give love that one more chance? samotného Caluma jeho vlastní hlava stáhne do věčné nicoty a Sophie zůstává jen nekonečné dumání. + Scéna, kdy Calum vejde do moře, nemusí být chronologicky seřazena, a je možné, že se stala až po odletu Sophie, kdy on sám ve skutečnosti nikdy Turecko neopustil a ve finále svůj život skutečně takto ukončil. ++ Píseň Under Pressure je při posledním tanci Sophie s Calumem upravena tak, že Bowie nedoříkává své věty, to může symbolizovat všechny ty obrovské otázky, které po Calumově smrti zůstali Sophie znít v hlavě, a na které nikdy nebude znát přesnou odpověď. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Geniální film a obrovský praporek pro indie tvorbu. Charlotte Wells vypráví z části biografický příběh a jde poznat, že je pro ni výsledek nesmírně důležitý. Paul Mescal i Frankie Corio jsou neuvěřitelní, plynulá, experimentální kamera spolu s překrásnou hudbou také. A24 kraluje a já brečím. WHEN YOU WERE 11, WHAT DID YOU THINK YOU WOULD BE DOING NOW?

Už když jsem zjistil, že se jedná o 160 minutový snímek týkající se duchovní cesty Ježíše Krista, tak nějak jsem tušil, že to nebude pro mě. A bohužel jsem měl pravdu, dlouho jsem neviděl nic pro mě obdobně náročného. Značnou část filmu jsem se nudil, nebudu lhát, Kristovy monology a zdlouhavá myšlenková pouť, ve které prožívá nejedno pokušení a vnitřní souboj, mi prostě nic moc neříkaly, a neříkaly mi tak moc, že jsem měl pocit, jakoby mě ve finále ukřižovali po jeho boku. A že mě to dost mrzí. Musím ale uznat, že je mi takhle lidské vyobrazení Krista ze všech ostatních zdaleka nejsympatičtější. Výprava je výborná, Scorseseho režie jakbysmet, za mě však na plné čáře vyhrává casting. Dafoe je pro roli Krista jako stvořený. Nic obsáhlejšího však o filmu říct nedokážu.

Jeden z nejnovějších filmů od Netflixu, do jehož křesla zasedl tvůrce, režisér a scénárista mého milovaného Mr. Robota, Sam Esmail, dopadl daleko nad má očekávaní. Netradiční, velice přehledný a nápaditý film, který prozkoumává jednu z možných variant konce světa, nebo v tomto případě minimálně státu. Zde použitá varianta onoho rozpadu společnosti je hodně přízemní a přichází postupně v jednotlivých vlnách, to je taky asi hlavní důvod obecně nižšího hodnocení, za to je ale na rozdíl od většiny podobných scénářů poměrně "dost" reálná/možná. O to víc je taky film ve finále temnější, než se může na první dojem zdát. Hlavní postavy jsou za velmi krátký čas poměrně do hloubky vykresleny a všechny mají mezi sebou navzájem ukázkově vykreslenou atmosféru. Především dynamika a vývoj vztahu mezi Amandou (Julia Roberts) a G. H. (Mahershala Ali), přidává spoustu pointů a metafor, vůči v pozadí se dějícímu útoku. To platí ale i pro všechny ostatní dějové linky. Jednotlivé známky kolapsu společnosti viz pády letadel, náraz lodi, varování zvířat, mezi jazykové bariéry, selhání elektro aut a téměř závěrečná konfrontace dvou ozbrojených ex-přátel, krásně vykreslují závažnost a následky podobných katastrofických událostí a všechny z těchto scén si budu minimálně nějakou dobu přehrávat v hlavě. Výborné téma, které je aktuální víc než kdy jindy. Závěrečný ironický payoff s přáteli je výborný a jsem hrozně rád, že to končí takhle, i když chápu, že to je pro někoho neuspokojivé. Jako poslední musím zmínit jednotlivé gradující sekvence, kterých je ve filmu hned několik, a společně s ťukavou hudbou a skvělým vizuálem jsou ve výsledku na celém filmu asi tím vůbec nejpoutavějším. Esmail je rozhodně zajímavý tvůrce, a už od Mr. Robota jde vidět, že má podobná sociální témata v malíku, a to jak režijně, tak scénáristicky. A CONSPIRACY THEORY ABOUT A SHADOWY GROUP OF PEOPLE RUNNING THE WORLD IS FAR TO LAZY OF AN EXPLANATION... ESPECIALLY WHEN THE TRUTH IS MUCH SCARIER. NO ONE IS IN CONTROL. NO ONE IS PULLING THE STRINGS.

Ferrari je stejně jako Ford v Ferrari vysoce kvalitní a autorský film, které oba spojují závody a příběhy závodníků, nebo majitelů největších automobilek. Co se týče zpracování, Mann šel narozdíl od Mangolda úplně odlišnou cestou, a na příběh Enza Ferrariho kouká hodně osobní a pochmurnou rovinou, a než aby oslavoval výhry, do detailu rozebírá prohry, a k tomu zkoumá Enzovu psychiku z pohledu Enza samotného, jeho manželky, milenky, syna, závodníků Ferrari, novinářů i veřejnosti. Osobně mi Mannovo pojetí hrozně sedlo, jednotlivé záběry na závody, kdy červená auta Ferrari projíždí zelenou krajinou, nebo scéna s finální bouračkou, jsou výborné, a to i přes místy viditelnější CGI. Driver hraje po příšerné 65 více než obstojně a jeho italský přízvuk je stejně jako v House of Gucci výborný. Ženská dvojice, Penélope Cruz a Shailene Woodley, jsou taktéž super. Ferrari mě jako neautičkáře (ne)příjemně překvapilo a takhle intenzivní jízdu jsem vůbec nečekal. TWO OBJECTS CANNOT OCCUPY THE SAME POINT IN SPACE AT THE SAME MOMENT IN TIME.

Společně s The Holdovers kralují Minulé Životy letošním filmům, které bych popsal jako filmy "krásné". Příběh bez nějaké výrazné dramatické zápletky, soustředící se na životy pár lidí a jejich problémy, které jsou v obou zmíněných titulech naprosto přesvědčivě a lidsky podány. V recenzích ostatních uživatelů často nacházím výtky typu, že film neklade na diváka téměř žádné nároky, a jen ho nechává žasnout nad "uměle artovou" a "rádoby chytrou" korejskou formou. Nic z toho absolutně nechápu. Celovečerní debut Celine Song, která zvládá na pozadí filmu s na první pohled docela jednoduchým dějem, skrývat obrovské množství reálných mezilidských situací a pravd, a tak srdečně a autenticky je popsat, že by režiséři a režisérky s desítkami odvyprávěných příběhů mohli akorát závidět. A to říkám jako někdo, kdo vyloženě nevyhledává asijskou kinematografii a už vůbec ne romantické filmy. Nejspíš se opět ukazuje výtečná muška A24 na mladé tvůrce. Overall za největší machrovinu na Past Lives považuji charakter Arthura (John Magaro), protože takhle přirozeně vykreslit a napsat onu nepopulární romantickou postavu, která hlavní dvojici nějakým způsobem "stojí v cestě", zároveň z ní ale prvoplánově neudělat záporáka, ale chápavého a rozumného člověka, kterému i přesto zůstávají nějaké pochybnosti, musí být fuška jako blázen a nikde jinde jsem nic podobného neviděl. Minimálně ne takhle vydařeně. Ve finále se jedná o další obrovské překvapení, protože z projektů studia A24 za rok 2023 jsem Past Lives vyhlížel asi nejméně, a nakonec mi bezkonkurenčně sedl ze všech nejvíc (napsáno před zhlédnutím The Iron Claw, The Zone of Interest a Priscilla). Proklínal bych se, kdybych ještě nezmínil naprosto výborné herecké výkony hlavní trojice, jmenovitě Greta Lee, Yoo Teo a již zmíněný John Magaro, plus také mistrovskou kameru, která stejně jako scénář chytře využívá kontrastu rozdílných atmosfér Ameriky a Koreje, a film díky tomu zvládá naprosto přehledně odvyprávět širokou škálu myšlenek a emocí, a postavy k tomu nemusí ani nic moc říct. Vizuální vyprávění na jedničku. Nejlepší romantika a jeden z nejlepších filmů roku 2023. YOU DREAM IN A LANGUAGE I CAN'T UNDERSTAND. IT'S LIKE THERE'S THIS WHOLE PLACE INSIDE YOU I CAN'T GO.