Shizle

Přiznám se, že mě napoprvé film svou přirozeností tak okouzlil, že jsem si ho dal hned po pár dnech znova, jenže podruhé už to úplně bezchybné nebylo. Po lehkém zvažování pořád ale zůstávám u pěti hvězd, jelikož jediné co můžu v rámci případné debaty o mínusech filmu tak nějak pochopit, je pomalejší a pro někoho zdlouhavé tempo. To ale já neberu jako čisté mínus, protože napoprvé jsem to ve špatném slova smyslu nevnímal. The Holdovers mapuje klasický příběh dvou naprostých protikladů, které dostanou možnost se poznat a následkem toho zjišťují, že si jsou v jádru podobnější, než čekali. Úzkoprsý, a v rámci možností přísný učitel Paul (Paul Giamatti) dostane za úkol hlídat pětici chlapců o zimních prázdninách. Díky otci jednoho z nich Paulovi na starost nakonec zbyde jen jeden žák, problémový, avšak citlivý a chytrý Angus (Dominic Sessa). Tyto dvě tvrdohlavé osobnosti spolu vedou intimní, charakterní boj, v rámci kterého jeden druhého vyvádějí z milných představ a navzájem si nastavují osobnostní zrcadlo. Jejich vzájemnému vztahu dělá rozhodčí zdrcená matka Marry (Da'Vine Joy Randolph), která v nedávné době přišla o syna, a díky své smutné situaci zvládá s přehledem Paula i Anguse usměrňovat, sama se však také bez jejich pomoci neobejde. Spojením takto intimního příběhu, minimalistického vizuálu, klasické a country hudby, technicky nádherných záběrů, skvělých herců, chytrých dialogů a bravurní režie, vzniká originální přírůstek do záložky vánočních klasik, který ve vás dokáže hodně věcí zanechat, pokud mu ale odpustíte lehce pomalejší tempo. Úžasné herecké výkony musím zmínit ještě jednou, protože Paul Giamatti a Da'Vine Joy Randolph jsou oba naprosto špičkoví a právem nominovaní na zlatý glóbus, zároveň Dominic Sessa je pro mě absolutním objevem roku a naprosto nechápu, že ho tvůrci našli mezi skutečnými studenty. Minimálně v tomhle je film opravdu kouzelný. MONET, MANET, PICASSO.

Na jednu stranu stylisticky zajímavý a i docela poutavý životopisný film, který hravě zvládá odvyprávět těžce uvěřitelný příběh vytrvalostní plavkyně tak, aby si neznalý divák dokázal přehledně představit tu "obtížnost a velikost" daného výkonu. Na druhou stranu ale taky místy lehce nezáživná dvouhodinová rutina, která propaguje ty nejvíce klišé a ohrané myšlenky, na které já už prostě nedokážu slyšet. Takže poté, co se po pátém pokusu doplahočí šedesáti letá Diana na pláž, potom co právě bez přestávky uplavala 160 kilometrů, a první věty které řekne jsou typu "nikdy se nevzdávej a nikdy nejsi starý na to abys šel za svými sny", snímek pro mě automaticky ztrácí podstatnou část sympatií. Jak už jsem napsal, technicky i herecky fajn, ten patos mě místy ale fakt srážel. Zároveň i ten značně viditelný chtíč tvůrců po všelijakých oceněních je mi bytostně nepříjemný.

Jeden z nejnovějších A24 filmů, který v zámoří sklízel vesměs pozitivní ohlasy, a zároveň se o něm mluví jako o velkém comebacku pro Nicholase Cage k rolím ve "kvalitnějších" filmech. Comeback pro Cage se určitě vyplnil, i když mám pocit, že je u něj docela běžné, že se jednou za rok objeví v podobně kvalitním snímku s výraznější rolí (2022 - TUWOMT, 2021 - Pig), takže mi Dream Scenario nijak zvlášť z téhle v posledních letech tvořící se škatulky nevybočuje, i když je tu Cage vážně výborný. Film jako takový má docela silný start a příběh o muži, který se zničehonic začne zjevovat lidem ve snech, ze začátku šikovně balancuje mezi komedií a thrillerem a divák si tak přemítá v hlavě všechny možné scénáře a situace, které mohou v takhle neobvyklé situaci nastat. Zejména snové sekvence jednotlivých lidí a Paulova (Nicholas Cage) monotónní role v nich zvládne pobavit skoro pokaždé. Bohužel mám ale pocit, že v jistém bodě ztratili tvůrci kontrolu nad zvoleným způsobem vyprávění a z krásně přehledného a důvtipného příběhu se stal dokola opakujicí žertík, ze kterého se film vymanil až ve chvíli, kdy se lidem začali zdát místo snů noční můry. Finále pak umí zaujmout co se vizuálu týče, bohužel už ale následkem předchozích událostí ztrácí téměř veškerou tíhu. Hudba také není nijak výrazná a ani myšlenky, které chvílemi haní korporace a chvílemi běžné lidi, nerezonují v divákovi po skončení příliš dlouho, nebo alespoň ve mně ne. Nakonec mi příjde, že film zněl na papíře lépe, než jako hotový produkt. Pokud jste ale fanouškem A24, Borgliho, Astera nebo Cage, směle do toho, očividně jsem tentokrát já tou výjimkou. Btw. to, že film z části produkoval Ari Aster, začne dávat po skončení filmu smysl.  WHY AM I ALWAYS JUST STANDING THERE?

!SPOILERY! Saltburn dělá výtečný první dojem. Dekadentní příběh vyprávěný prostřednictvím jedněch z nejtalentovanějších herců mladé generace v popředí s Barry Keoghanem, který jako obvykle hraje naprosto neskutečně. Největší předností Saltburnu je ale scénografie. Skoro každá scéna je pečlivě naplánovaná a film díky tomu vypadá neotřele a ojediněle (+ doslova si ho můžete kdekoli stopnout, vyscreenovat a máte novou tapetu). Příběh jako takový je skoro stejně nápaditý jako technická stránka filmu. Nenápadný a tichý student Oliver se díky "shodě náhod" dostane na obrovské panství bohaté rodiny a dostane možnost strávit tam letní prázdniny. Ze začátku film působí jako typický gay-romance příběh typu cmbyn, ke konci však přijde docela originální zvrat a z Olivera se vylíhne vychytralý "zlatokop", který se zvládne zbavit majitelů panství Saltburn a následně jej převezme do své moci. Veškeré čaro mi ale kazí finální potřeba tvůrců všechno vysvětlit do posledního puntíku a divák poté nemá skoro žádný prostor pro přemýšlení a vytvoření si svých vlastních poznatků. Bez finální retrospektivní sekvence by na mě film působil lépe, takhle mám pocit že se tvůrci chtěli na sílu zalíbit co největšímu počtu diváků, což je na jednu stranu logické, na druhou ale v rozporu s ujetým a pro řadu lidí nechutným předchozím rázem filmu. Až na tuhle výtku jsem ale ze Saltburnu nadšený a doufám, že se konečně jedná o tu break-out roli, kterou si Barry Keoghan tak moc zaslouží, jestli ne, je na stole pořád Joker. LOTS OF PEOPLE GET LOST IN SALTBURN.

Filmové překvapení roku. Dvou a půl hodinové, těžkotonážní drama, odehrávající se převážně na dvou lokacích, ve kterém hrají docela neznámí herci a překypuje dialogy, může zprvu působit jako náročný kousek, pro mě se však jedná o pravý opak a film mi utekl jako voda. Věcné dialogy, které uvěřitelně popisují úskalí vztahu dvou kreativních a komplikovaných charakterů. Zároveň film staví diváka do atraktivní a docela nezvyklé situace, kdy v průběhu celého soudního procesu nezná skutečnou pravdu a pouze se na základě nově prokázaných skutečností přiklání k jedné z několika možných verzí. Samotný soudní proces poukazuje nejen na problémy tří hlavních postav, ale také na řadu společenských stigmat, zejména - nerovnost pohlaví, tíhu viny a následné vypořádávání se s ní, obezřetnost společnosti před silnou a emancipovanou ženou a zároveň souznění té samé společnosti se slabým a nevyváženým mužem, význam psychologů, atd. Onu emancipovanou ženu v Anatomii pádu naprosto výtečně hraje Sandra Hüller, letos jsem rozhodně neviděl lepší ženský herecký výkon. Dost podobně bych ale mohl mluvit i o zbytku herců. Samotná zápletka je bezchybná, hrozně lidsky odvyprávěna a díky tomu i uvěřitelná. Scénáristům tleskám a všem lidem kterým nevadí absence akce výměnou za pár životních pravd a řadu výborných hereckých výkonů doporučuji. SOMETIMES WE FIGHT TOGETHER AND SOMETIMES WE FIGHT ALONE, AND SOMETIMES WE FIGHT AGAINST EACH OTHER, THAT HAPPENS.

Volné a ne tak vážné pokračování k filmu The Hustler (1961), do kterého se vrátil Paul Newman jako Rychlý Eddie Felson, tentokrát však ne v roli hráče biliáru, ale primárně v roli učitele. Protipól mu tu dělá mladý Tom Cruise v roli rozštěkaného, ale zato talentovaného kulečníkového hráče. I když na sebe filmy volně navazují, díky dvoum rozdílným režisérským vizím ve finále vyznívají úplně jinak. Scorseseho film datuje o něco delší časový úsek, tudíž se i značně mění celé tempo a film díky tomu působí svižněji. Zároveň je tu použita rozmanitější škála lokací a bohatší, uvolněnější soundtrack. To dohromady dělá z The Color of Money hořkosladký souboj dvou z počátku přátel, později rivalů, kteří si všechno vyříkávají s tágy v ruce. Na rozdíl od předchozího filmu nemá Barva peněz takřka žádný dějový přesah a ani skryté poselství, zato ale zdaleka vyniká po té zábavní a sportovní stránce, a to zejména díky režii, hercům, kameře a hudbě. Na jednu stranu jednodušší, pořád ale kvalitativně velmi podobný film. Jen toho Oskara bych Newmanovi dal radši za již zmíněného Hustlera. MONEY WON IS TWICE AS SWEET AS MONEY EARNED.

Podobně jako Scorseseho Raging Bull, The Hustler spadá primárně do dramatu, než do zajeté škatulky sportovních filmů, pořád je ale ona hra poolu jeden z hlavních motivů filmu a díky výtečné kameře funguje skvěle minimálně jako nějaký cool faktor. Žánrové zasazení není ale jediné, co mají tyto dva filmy podobné, hlavní postava v obou snímcích je totiž docela podobně napsaná. Silně nesympatický, arogantní hrdina, který má ohromný talent, s kterým ale neumí pracovat, a kromě toho má řadu dalších problému. Eddie Felson (výtečně zahraný Paulem Newmanem) není sice takový extrém jako zuřící býk LaMotta, zato ale neumí normálně mluvit s ostatními lidmi a taky neví, kdy má s čímkoliv přestat, ať už jde o alkohol, hraní nebo sázení. Takto nevyspělý charakter se ocitne u biliárového stolu proti přesnému opaku sebe samého, vyrovnanému a uvědomělému Minnesotovi (Jackie Gleason). Ten však i přes veškerou rivalitu není jeho hlavním nepřítelem. Z už tak zajímavé premisy vzniká výborný film o neférové hře, které veškerá faleš odcestuje z kulečníkového stolu mezi aktéry samotné. Konec je už čistá genialita. K pěti hvězdám mi chybí jen silnější cca. druhá třetina filmu a lehce výraznější hudba, s kterou se v průběhu filmu jaksi šetří. SO I GOT TALENT. SO WHAT BEAT ME? - CHARACTER.

After Hours je v rámci dosavadní Scorseseho tvorby rozhodně tím nejunikátnějším filmem, zároveň ale i těžce žánrově definovatelný. Samotná zápletka je docela banální, samotářský úředník Paul (Griffin Dunne) se vydává na noční výlet do okresu SoHo v New Yorku za vidinou nezávazného sexu s dívkou, s kterou se dříve náhodně seznámil v kavárně. Když ale zjistí, že slečna tak úplně o sex nestojí, a že je mentálně nevyrovnaná a zničená, rozhodne se Paul utéct do nočního centra SoHa. Na neštěstí pro něj se ale všechno vyvrbí tím nejbizarnějším způsobem, a až do rána musí Paul překonat nejednu léčku osudu. Film jako takový je od začátku do konce poutavý, a stopáž 96 minut mu sedí jako ulitá. Scorsese ukazuje že dokáže krásně balancovat na pomezí absurdní komedie, a nikdy nespadnout do úplného nonsensu bez hlavy a paty. Také je zde užito spousty chytrých payoffů, viz taxikář, těžítko, nebo samotná socha, které mají největší zásluhu na té komediální stránce. Zároveň film dýchá silným surrealistickým dojmem, a od cca půlky působí jako čistě snová snůška několika ztřeštěných událostí. K tomuto snovému dojmu skvěle dopomáhá práce se světli a kamerou. Noční, dekadentní, ale vcelku klidné ulice Manhattanu, jsou autenticky vyobrazené, a osvětlení zejména pouličními lampami a různými LED panely doplňuje vizuální stránku a elegantně dopomáhá onomu surrealistickému a dekadentnímu nádechu. V pozadí hrající lehce znepokojivé, tlumené tóny v kombinaci s rychlou autorskou hudbou, ozývající se z jukeboxů a nočních klubů, už jen podtrhují finální atmosféru filmu. Pro mě se jedná zatím o největší překvapení v řadě skvělých Scorseseho filmů, a rozhodnout se mezi čtyřkou a pětkou mi dalo celkem zabrat. Nechám to ale minimálně do dalšího zhlédnutí na té nižší hranici. GOOD MORNING, PAUL.

U Krále Komedie mě jen udivuje, jak pestrá je De Nirova herecká paleta. V každém Scorseseho filmu hraje tak složitou, špatnými vlastnostmi prošitou postavu, ale vždycky s naprostým přehledem. Rupert Pumpkin, kterého De Niro hraje zde, je naivní, natvrdlý, ale hlavně vytrvalý začínající komik, pro kterého ne není odpověď a věří v sama sebe víc, než kdokoliv jiný. Díky těmto Papkinovým vlastnostem vyeskaluje chtíč po úspěchu začínajícího komika až do naprosto absurdního, na jednu stranu ale geniálního konce. The King of Comedy je prostě další De Nirova one-man show podtržená skvělou Scorseseho režií. K pěti hvězdám mi chybí jen trochu ucelenější příběh, minimálně ze začátku, konec je brilantní a řeč, kterou Pipkin celý večer uzavře, krásně poodkrývá krásu i ošklivost Putkinova charakteru, tím pádem i celou podstatu představeného příběhu. Bohužel, často a neprávem přehlížený film z rozsáhlé Martinovi filmografie. BETTER TO BE KING FOR A NIGHT THAN SCHMUCK FOR A LIFETIME.

Raging Bull není primárně filmem o boxerovi, ale o nepoučitelném a žárlivém člověku, který se v běžných životních situacích neumí ovládat, a tudíž se nejpřirozeněji chová když je zavřený v kleci, jako zvíře, jako býk. A stejně jako býk se Jake Lamotta neumí ovládnout, kdykoliv vidí červenou... Raging Bull je čtvrtou spoluprací mezi Scorsesem a De Nirem, ve které však Robert všechny své předešlé role včetně Travise z Taxi Drivera (1976) zastínil, a nasazení, s jakým se přímo převtělil do Jakea LaMotty, by se mělo studovat. Zároveň se jedná o takové malé vykoupení pro Scorseseho, jelikož jeho předešlý film New York, New York (1977), byl obrovským finančním propadákem, a chvíli to vypadalo, že Martin už nikdy nic dalšího nenatočí... Jak už jsem předtím napsal, Zuřící Býk není film primárně o boxerovi, scény z ringu jsou tu pojaté spíše jako prostředek k mapování průběhu času v Jakeovém životě, jednotlivé zápasy jsou občas nasnímány velmi krátce, jedná se pouze o pár střihů, ze kterých však jasně vyplyne, kdo je vítěz. Což je důležité pro divákovu orientaci v tom, kdy a jak se Jake cítí a jaké chování v běžném životě se od něj dá očekávat. Jakeovi nejbližší, bratr (Joe Pesci) a manželka (Cathy Moriarty), jsou nejen skvěle zahraní, ale v příběhu mají podobně velký význam jako LaMotta samotný, prostřednictvím těchto dvou postav je totiž zaznamenávána postupná změna Jakeova chování, protože veškerý neúspěch si na nich vylije hned při té nejmenší možné příležitosti. Konec konců Raging Bulla neskutečně obdivuji za spoustu věcí, a ze všech Scorseseho filmů, které jsem zatím viděl, je podle mě vůbec tím nejintimnějším, což je trochu paradox, když vezmeme v potaz, že ho původně Martin nechtěl ani točit. Celkové pojetí mi hrozně sedí, a to i přes to, že sport není ve výsledku tím hlavním tématem. Pro mě o to líp. Černobílá kamera a brilantní úvodní záběr na stínujícího Jakea to jenom završují. Geniální dílo a pro milovníky De Nira, Scorseseho nebo LaMotty povinnost. HE AIN'T PRETTY NO MORE.