Kráľ komédie

Paradoxně jsem po čtyřech setkáních s duem Scorsese - De Niro až u tohoto filmu (nejhůře hodnoceného z těch čtyř) přišel jejich společné práci opravdu na chuť. Neříkám, že by Taxikář nebo Zuřící býk byly špatné filmy, to ani v nejmenším. Jen mě prostě nenadchly tak jako Král komedie. A také mi přijde (a to už je asi hodně odvážné tvrzení), že De Niro nikde nehrál líp. Viděl jsem většinu jeho zásadních filmů, Lovce jelenů, Kmotra, Tenkrát v Americe..., a vždy jsem si řekl jen - ,,jo, je to skvělý herec". Ale co předvedl tady, to je vážně mistrovství, dokonalé převtělení. Nemohl jsem z něj spustit oči. Jeho gesta, chůze; intonace, dělá si prostě z divákem, co se mu zachce - teď se smějte, teď se bojte, teď mě litujte... Ostatní mu v tom zdatně sekundují, hlavně fan(t)a(s)ticky věrná Sandra Bernhard. Král komedie je po celou dobu zajímavě napínavý - od prvního záběru víme, že Robert Pupkin (to jméno se často plete) je pošahaný, ale s každým dalším záběrem jsme překvapení, jak moc. Jak to skončí? Jako tragédie nebo jako komedie? Nebudu prozrazovat, řeknu jen, že konec je to krásný. (18.02.2011)

Tak trochu jiný Scorseseho snímek s tradičně nezapomenutelným (a opět zcela jiným) De Nirem v roli neúspěšného stand-up baviče ve středních letech. Scorsese zdatně kombinuje výplody Pumpkinovy psychózy s realitou, takže se ani nedivíte, proč je Robert tak skálopevně přesvědčen, že je s televizní celebritou velký kamarád. O ději nemá smysl mnoho prozrazovat, ale nejde v něm pouze o nahlédnutí do zákulisí televizního showbyznysu, jak by se mohlo zpočátku zdát. Pokud si k snímku v poněkud zmatečném začátku najdete cestu, tak výsledek nezklame. A ještě vám bude v hlavě nějakou dobu vrtat nádherný "happy-end". (11.01.2007)

Zaujímavý snímok teraz už legendárneho režiséra s excelentným Robertom De Nirom. Záverečné scény len dotvárajú absurdnosť a zhovadilosť mediálneho priestoru, keď sa z kriminálnika stáva celebrita. Vyzdvihol by som aj disciplinovaný výkon Jerryho Lewisa, ktorý je síce u nás pomerne neznámy, ale v 50-60 tych rokoch bol vo svete známy ako komediálny herec. (18.09.2021)

Martin Scorsese ve svých filmech většinou ukazuje nezáviděníhodný osud člověka, který převyšuje své okolí a potýká se s problémy vlastní seberealizace a smyslu svého konání (Zuřící býk, Poslední pokušení Krista). Podobně rád Forman vypráví o géniích nepochopených svým okolím (Amadeus, Muž na měsíci). Kam se ale poděl příběh mnohem častější, obyčejnější a nám všem mnohem bližší? Kam se poděl příběh nenadaného, ale zoufale o svém talentu nepochybujícího, individua, které by hrozně rádo dostoupalo svých vysněných výšin? Napadá mě snad jen Čapkův Život a dílo skladatele Foltýna. No, pochopitelně. Režiséři samozřejmě točí o tom, co je zajímá, trápí, a k čemu mají blízko. A kdyby jim skutečně scházel talent, nikdy bychom se s jejich díly nesetkali, anebo pokud jim talent opravdu chybí a oni se nějakým omylem dostali až za kameru, zase si tento nedostatek rozhodně neuvědomí a ani je nenapadne, aby se něčím takovým zabývali. Proto jsem s nadšením přivítal Krále komedie, když jsem vycítil, že by mohl tento problém řešit (Přece jenom myslím, že jsem dosáhl sebeuvědomění alespoň na úrovni Gavrily Ardalionoviče). Scorsese si však ze mě a z podobných průměrných nýmandů škaredě vystřelil a ukázal, že když ne komik, alespoň psychopat může být každý. Stokrát mu za to hanba!!! (25.12.2004)

Jak jednou napsal Oscar Wilde „Somehow or another I'll be famous, and if not famous, I'll be notorious.“ A ačkoliv to samozřejmě nebylo myšleno doslovně (protože zrovna Wilde si svoji slávu zasloužil úctyhodným talentem), od dob televizní zábavy se tento postoj stal, nebál bych se říci, motem obyčejného „západního“ člověka. Čím více se pak rozšiřuje počet platforem, které jsou na reprezentaci založeny (např. facebook, instagram, atd.), tím více se stává podobná problematika „vše pro pohledy druhých“ aktuální. Nejen, že dobré věci musejí být vidět, ono musí být viděno úplně všechno. Už nezáleží takříkajíc na obsahu, ale na sledovanosti. Avšak, domnívat se, že sám předmět prezentace bude této nenasytné touze po pozornosti ušetřen, by byl na druhou stranu omyl. Protože mnoha věcem (a řekl bych, že i samotnému lidskému charakteru), prospívá spíše tiché dozrávání než velkohubá halasnost. Právě snaha o viditelnost za každou cenu devalvuje mnoho věcí, které sami o sobě nesou pozitivní konotace. Vezměte si jen ty davy tvůrců, jejichž potřebou již není tvořit, ale mnohem spíše být při tvorbě obdivován (nebo ještě lépe vůbec netvořit, ale mít pouze umělecké manýry). Jak k takovému umění, které ztratilo cele svoji původní funkci přistupovat? Nebo, abych uvedl ještě jeden příklad, taky se ve vašem okolí množí počty bojovníků za lidská práva, jejichž snaha o pomoc druhým začíná (a často i končí) u pouhého ústního projevu o jejich vlastní solidaritě? Vtipné. (06.10.2016)