Shizle

Damien Chazelle ve filmování = Gene Kelly ve stepování, ani jeden nešlape vedle. A Damien nešlápl vedle ani v tomhle ambiciózním, vysoko rozpočtovém, tříhodinovém eposu. Óda na kinematografii, která jí vzdává poctu nejen významově, ale i technicky. Protože řemeslo, které v Babylonu celý štáb vykazuje, předčí nejednoho legendárního tvůrce. Film protíná osudy známého, prvoligového herce, jedné začínající a jedné známé herečky, nekompromisní filmové kritičky, nadaného černošského hudebníka, a začínajícího asistenta. Všechny postavy se během filmu poznávají, a okoušejí všechno zlé i dobré na Hollywoodu, který byl tenkrát ještě v plenkách. Psaní mezititulků, přechod z němého na zvukový film, více i méně noblesní večírky, přetvářka, rasová netolerance, úspěšné i neúspěšné natáčení, bolestivé premiéry, ale hlavně, proměnlivost a rychlý chod Hollywoodu, který nebere ohledy a na nikoho nečeká. Jack Conrad (Brad Pitt), jako ukázka vrcholového herce, který může za titěrný okamžik, dřív než vůbec přijde na to proč, spadnout až do nejbéčkovějšího zákoutí LA, a Elinor St. John (Jean Smart) jako pozorovatelka a kritička, která nejen Jackův pád, rozebírá do nejbolestivějších detailů. Lady Fay Zhu (Li Jun Li) jako všestranná, talentovaná performerka, která i přes svůj talent, skončila jen u psaní filmových mezititulků a Sidney Palmer (Jovan Adepo) jako černošský jazzový hudebník, který zjišťuje, jestli mu peníze a věhlas stojí za ponižování, postavené na barvě jeho pleti. A jako poslední, Manny (Diego Calva) a Nellie (Margot Robbie), jako neustále kolem sebe kroužící, místy ubohá, romantická dvojice, která je sama sobě hned tím druhým největším prokletím, které je v životě potkalo. Největší prokletí má totiž celá hlavní šestice společné, a tím je film. V průběhu filmu Chazelle plynule přebíhá mezi komedií a dramatem, jako by se nic nedělo, a kdykoliv může, tak vytáhne z rukávu nějakou popkulturní, nebo historickou referenci. Do toho mu opět hraje Hurwitz, a opět skvěle (dokonce tak skvěle, že jsem si pro jednou koupil i vinyl). Cirkusový, občas hodně agresivní soundtrack přesně atmosfericky sedí do jednotlivých lokací, ať už k nejrůznějším roztočeným setům, nebo k dekadentním večírkům, anebo do temného, podzemního sídla Tobeyho Maguira. Babylon tak úspěšně tři hodiny za pomocí hudby graduje, aby na konci dokázal vybouchnout, jako ohňostroj. Protože úplný závěr filmu, kdy Manny sedí v kině a sleduje Zpívání v dešti, to je scéna, kterou nikdy nebudu moct věrně popsat. Zdaleka mě to přesahuje, a pokaždé, když ji vidím, emoce ve mně lítají stejně jako v Mannym. Babylon naprosto a z celého srdce miluji, a má pro mě obrovský význam, který zvysoka zastiňuje pojem „film“, a spíš se přibližuje synonymu slova „kinematografie“. I ALWAYS WANTED TO BE PART OF SOMETHING BIGGER, SOMETHING THAT LASTS, THAT MEANS SOMETHING.

Scorseseho výlet na dekadentní a špinavé ulice osmdesátkového Manhattanu, očima málo chápavého a nezpůsobilého sociopata Travise, který po návratu z Vietnamu pracuje jako noční taxikář a zároveň se snaží začlenit zpátky do společnosti. Travis má díky vojenské službě pevně nastolené hodnoty v popředí se smyslem pro řád a pořádek, proto je pro něj také složité zkousnout situaci, v jaké se tehdejší New York nachází. Kriminalita na vzestupu a na každém rohu stojící vrah, pasák, děvka nebo násilník. Zmatený Travis, kterému vojenská služba sebrala veškerý kulturní přehled (do kina chodí jen na porno, neposlouchá hudbu, nezná programy tamních politiků, atd.), se rozhodne vzít situaci do vlastních rukou... Osobně beru Taxikáře jako vůbec ten nejdospělejší film, ze všech podobných obrazů nezpůsobilých sociopatů. Pomalé tempo a táhlé záběry mohou být pro někoho sice obtížné na strávení, film však v průběhu veškerý divákův investovaný čas zúročí v nevšedně náročný zážitek. Spousta nestárnoucích záběrů a hlášek, v čele s naprosto autentickým De Nirem, který prostřednictvím Travise kreslí až děsivě věrohodný portrét, na první pohled jednoduché, ve svém jádru však nesmírně složité a společností zničené postavy. Tíhu snímku zároveň nepodtrhuje jen skvělá kamera a nenápadná paleta barev, ale hlavně naprosto geniální hudba Bernarda Herrmanna, která i po více než padesáti letech dokáže v člověku hravě rozeznít husí kůži. Závěrečná msta třem z milionu manhattanských zvířat působí díky svižnému střihu hrozně osobně, surově a uvěřitelně. Finální dodatky jsou už jen třešničkou na tomhle nehezkém, ale chutném dortu. Jeden z nejlepších filmů všech dob a Scorseseho vůbec ten nejlepší. ALL THE ANIMALS COME OUT AT NIGHT - WHORES, SKUNK PUSSIES, BUGGERS, QUEENS, FAIRIES, DOPERS, JUNKIES, SICK, VENAL. SOMEDAY A REAL RAIN WILL COME AND WASH ALL THIS SCUM OFF THE STREETS.

Why can't we give love that one more chance? - This is our last dance. Mírně popřeházené lyrics skladby Under Pressure od Queen a Bowieho, které v naprosto geniálně upravené formě zaznívají při posledním tanci Sophie s Calumem. Tyto dva řádky textu popisují ten zdrcující příběh, který debutující režisérka Charlotte Wells v Aftersun vypráví, lépe, než bych sám kdy dokázal. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Každopádně mi to nedá, a musím se i trochu spoilěrově rozepsat. Aftersun vypráví o depresi 30-ti letého Caluma, který už svůj život prohrál, a své poslední finance a energii v přetvařování se investuje do dovolené v Turecku se svou 11-ti letou dcerou Sophie v naději, že si na něj udělá poslední veselé vzpomínky před jeho sebevraždou. Vyprávění nemá lineární schéma, a vlastně začíná samotným koncem, i když o tom v té době ještě nevíte. V tu chvíli již dospělá Sophie, která právě nejspíš „slaví“ své 30-té narozeniny, sleduje záznamy z VHS kamery, které tenkrát s otcem natočili, a zpětně na nich ve vší té čiré radosti a lásce hledá jakýkoliv náznak toho, co se vlastně jejímu otci tenkrát odehrávalo v hlavě. Když se přes spoustu nádherných záběrů, zážitků a konverzací dostane k onomu poslednímu společnému tanci, divákovi všechno začne docházet a společně se slovy Why can't we give love that one more chance? samotného Caluma jeho vlastní hlava stáhne do věčné nicoty a Sophie zůstává jen nekonečné dumání. + Scéna, kdy Calum vejde do moře, nemusí být chronologicky seřazena, a je možné, že se stala až po odletu Sophie, kdy on sám ve skutečnosti nikdy Turecko neopustil a ve finále svůj život skutečně takto ukončil. ++ Píseň Under Pressure je při posledním tanci Sophie s Calumem upravena tak, že Bowie nedoříkává své věty, to může symbolizovat všechny ty obrovské otázky, které po Calumově smrti zůstali Sophie znít v hlavě, a na které nikdy nebude znát přesnou odpověď. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Geniální film a obrovský praporek pro indie tvorbu. Charlotte Wells vypráví z části biografický příběh a jde poznat, že je pro ni výsledek nesmírně důležitý. Paul Mescal i Frankie Corio jsou neuvěřitelní, plynulá, experimentální kamera spolu s překrásnou hudbou také. A24 kraluje a já brečím. WHEN YOU WERE 11, WHAT DID YOU THINK YOU WOULD BE DOING NOW?

La La Land u mě ze čtyř Chazellových filmů, které jsem viděl, drží hned dvě fiktivní prvenství, a to i přesto, že Whiplash (2014) i Babylon (2022) stavím jako celistvé filmy ještě o trochu nad něj. Zaprvé, La La Land soundtrack mám ze všech Hurwitzových úplně nejradši, všechny písničky mi přijdou chytlavé a skvěle otextované, to je u muzikálů ve výsledku taky naprosto zásadní. Celá úvodní sekvence s písní Another Day Of Sun je naprosto geniální, a to i přesto, že se nejedná o ryzí one-take, na který to na první pohled může vypadat. Ale genialita choreografie zde zdaleka nekončí, scény se Someone In The Crowd, nebo A Lovely Night jsou toho příkladným důkazem. Svoji muzikálovou úlohu odvádí La La Land naprosto výtečně, a to jak hudebně, tak technicky. Příčinou je i to, že Chazelle má v muzikálové historii přehled a ve filmu to dává nejednou znát, například několika referencemi na legendární Singin' in the Rain (1952)... A kamera? u Whiplash jsem si ji nemohl vynachválit, ale tady je ještě o kus lepší, a finální close-up je opět naprosto zdrcující. Druhým "Chazellovským rekordem", který La La Land drží, je "Nejkrásnější film". Já nejsem na romantické filmy a ani jsem nikdy moc nebyl, ale to, jak intimní, lidský a hlavně uvěřitelný vztah tady Ryan Gosling s Emmou Stone prožívají, to je pro mě něco lidsky hrozně důležitého. A i když konec zabolí, je to život, a občas to bolet musí. Každopádně tímhle tvrdým koncem Chazelle opět ukazuje vyspělost jeho snímků, ve scéně v planetáriu zase odvahu stylisticky experimentovat a celým La La Landem odvahu experimentovat i na pomezí žánrů. Nezapomenutelná pocta muzikálům, kterou si chci pouštět znova a znova, a fakt se těším na dny, až La La Land bude pokládán za novodobého vůdce tohoto "vymírajícího" žánru.

Stejně jako Osvícení naprostý kult a stále víc chápu proč je Kubrick považovaný za filmového génia. Detaily, jakože Alexův dům je šíleně barevný a příjemný na rozdíl od léčebny která je ponurá a šedá až ke kontrastu, že Alex a jeho násilničtí kolegové mluví naprosto spisovně, místy až divadelně, jsou přesně ty věci, které oddělují kultovní filmy od filmů, které zapadnou. Také představitel Alexe (Malcolm McDowell) zde dal nejspíše svůj životní výkon a každý výraz obličeje je naprosto přesný a všechno mu věříte. Dále musím vypíchnout dvě scény se znásilněním, scénu, kde se Alex musí koukat na násilné filmy nebo chvíly, kdy se hlavní protagonista setká s manželem bývalé oběti a dochází mu, u koho v domě se to vlastně ocitnul, to jsou všechno hrozně silné momenty a udivuje mě, že jsou všechny přirozeně použité v jednom filmu. Geniální film s nadčasovou stylizací.

Pro všechny tří hvězdičkáře, kteří dodnes brečí, že komiksové filmy jsou furt to samé. Marvel, DC, a až na pár vyjímek nic nového, co by posunulo laťku zfilmovaných komiksů na další úroveň. Můžete si za to sami. Protože Scott Pilgrim, kterého slova originalita a nápaditost doslova definují, to v roce 2010 udělal, ale i přesto v kinech neuspěl... Pro mě se však dodnes jedná o definici kvalitních komiksových filmů. Špičková vizuální komedie, působící jako vystřižená z šestice Scottových sešitů, a hromada scén, které jsou dokonce nasnímány v měřítku téměř 1:1 vůči jednotlivým komiksovým panelům (viz. fight s #1 - Matthew Patelem). K tomu spousta dalších referencí (viz. pee bar, pac-man, několikrát v pozadí použití sedmi křížů, atd...), jenž doprovázejí vizuální efekty, nad kterýma se dodnes s úsměvem pozastavuju. Vždyť to vypadá tak dobře. Každý nápis KO, každá hudební bitva, nebo jen efekty, když si Scott oddechne… Na takové úrovni, a tak věrně zfilmovanou komiksárnu, jsem dodnes nikde jinde neviděl. Také je nutno podotknout, že přetvoření příběhu nevyšlo jen po vizuální stránce. Edgar Wright totiž dokonale pochopil předlohu a z filmu dokázal vypustit všechny nepotřebné situace. Naopak, veškeré pro příběh důležité scény tu zanechal, a to bez ohledu na to, jak složité či finančně nákladné to bylo na zfilmování. Fiktivní, alternativní rock hrající kapela Sex Bob-Omb, která tu s občasným proložením běžné, lehce arkádové hudby hraje, zapadá do atmosféry zimního Toronta z pohledu mladých lidí na výbornou, a nejeden track mi doteď zůstal v hlavě (+ geniální Black Sheep v podání Brie Larson, hrající do dnes už legendární střihové sekvence). A přes hudbu se rovnou dostávám ke castingu, který nemohl dopadnout lépe. Michael Cera jako Scott je naprosto riskantní volba, která se ale ve finále svojí přirozeností a komičností totálně vyplatila. Teď už si v úloze Scotta nikoho jiného představit nedokážu. A to platí i pro zbytek castu. Mary Elizabeth Winstead jako Ramona, Kieran Culkin jako Wallace, Ellen Wong jako Knives, atd... Každá postava je tu skvěle obsazena. Největší poklona ale patří samotnému Edgarovi, který je pro mě pořád jeden z nejvíce podceňovaných režisérů a mistr vizuální komedie. Jediná věc, kterou můžu s čistým svědomím vytknout, je rozdílné tempo obou polovin. Ta první, pomalejší půlka, mi prostě sedne o trochu víc a stojím si za tím, že druhou půlku mohli tvůrci klidně o pět až deset minut protáhnout. Bez téhle drobnosti je Scott Pilgrim vs. The World popkulturní masterpiece a pro mě pořád tak trochu zázrak, který můžu vidět milionkrát a stejně se u něj usmívám od ucha k uchu. SCOTT PILGRIM VS. THE WORLD RUINED A WHOLE GENERATION OF WOMEN!

Duo Chazelle a Hurwitz je pro mě asi to vůbec nejatraktivnější, co v moderním filmu znám. Jejich společné projekty pro mě představují něco jako perfektně fungující, ztělesněná umělecká média (Chazelle - film, Hurwitz - hudba), která když sdílejí stejnou vizi, dokážou vytvořit něco tak audiovizuálně svěžího a neotřelého, že by toho jeden bez druhého nebyli zdaleka schopni. Whiplash má sice atmosféricky od slova "svěží" dost daleko, film jako takový má hodně pochmurný nádech, často se odehrává v noci, nebo v temných, malých místnostech a použitá paleta barev se pohybuje někde od žluté, přes tmavě zelenou až po černou. Ale i přes tyto skutečnosti mi slovo "svěží" sedí k Whiplash jako ulité. Svěží je totiž všechno ostatní. Jedním z nejzapamatovatelnějších prvků celého filmu je tisíckrát omílané ztvárnění učitele Fletchera J.K. Simmonsem. Zmínku o něm si ale také neodpustím, protože je v celém filmu neskutečný a jsem si jistý, že nikdo jiný by to jako on nezahrál... Jako bonus za svůj výkon dostal Oskara, což to jen potvrzuje. Další obrovskou předností je kamera, Chazellovy veleznámé close-upy, finální desetiminutový Caravan, nebo hned úvodní sekvence ukazující Andrewa trénujícího double time swing... Prostě hrozně dobře se na Whiplash kouká a jde vidět, že technicky si Chazelle dokáže kameru perfektně pohlídat. To samé platí pro hudbu, Justin Hurwitz je vyloženě geniální tvůrce jazzových soundtracků. To ukazuje jak u tvrdšího a rychlejšího Babylonu (2022), tak u měkčího, muzikálového La La Landu (2016), nebo u  jemného, elegantního First Mana (2018). Svou hudbu dokáže úchvatně přizpůsobit náladě filmu a Chazellově režisérské vizi. Ve Whiplash zase logicky stojí skoro celý soundtrack na bubnech. Možná pro někoho maličkost, já jsem díky ní ale zjistil, že mě i čisté sólo na bicích dokáže bavit víc, než jiné "plnohodnotnější" tracky. Nejdůležitější věcí na Whiplash je však příběh. Popis vztahů nepopulárního, z počátku vyděšeného Andrewa k jeho rodině, přítelkyni a hlavně učiteli. Horská dráha jeho emocí, která se odvíjí od toho, jak se k němu zrovna Fletcher chová, např. když ho pochválí, Andrew dostane kuráž a pozve slečnu na rande, když ho ale Fletcher seřve, tak se s ní naopak rozejde, nebo, když se zrovna daří, chová se Andrew ke spoluhráčům povýšeně, ale když ne, tak jim spíše podlézá. Fletcherova manipulace a emoční nátlak, který na studenty vyvíjí, vychází jen z jednoho důvodu, a to, protože si je vědom skutečnosti, že i když jsou jeho učební metody daleko za nějakou pomyslnou "morální" hranicí, tak studenti jako je Andrew jsou schopni jeho chování přehlížet a ještě se o to víc snažit, aby na něj udělali dojem a dokázali, že jsou lepší než ostatní, za vidinou, že jednou budou opravdu dobří v tom, co od mala milují. Whiplash tímto krásně mapuje pro mě osobně hrozně děsivou realitu "běžných" postupů na uměleckých školách a časté naprosté zoufalství jejich studentů, kteří se kvůli nemožnosti konzistentního nastolení regulace vyučovacích metod u uměleckých předmětů a nemožnosti nějaké ustálené definice osnov, nemůžou proti často nesmyslnému nátlaku ani pořádně bránit. V tomhle směru nedokážu o Whiplash a jeho tvůrcích mluvit jinak, než v superlativech... Bohužel, stejně jako Andrew o Fletcherovi.

!SPOILERY a SHRNUTÍ PŘÍBĚHU! Mladý Sir Gawain, synovec krále Artuše, chce být chrabrým rytířem kulatého stolu a respekt je pro něj největší ctnost, které může rytíř dosáhnout, jenže veškerý svůj čas tráví vymetáním nevěstinců a pitím vína. Jednoho prosincového dne však uspořádá král Artuš vánoční oslavu, na kterou kromě jeho rytířské družiny pozve právě Gawaina. Všichni společně slaví, když se v tom rozrazí dveře a na koni ke králi docválá jistý Zelený Rytíř, přijel říct králi o své vánoční hře. Její pravidla zní: „Nechť nejchrabřejší a nejdivočejší z rytířů tvých předstoupí, chopí se zbraně své, a pokusí se zasadit mi úder. Kdo způsobí mi byť jen škrábnutí, tomu přináležet bude zbraň má. Sláva a bohatost její budou tvé. Však šampion tvůj zavázat se musí, že pokud zasáhne mě, pak za rok a jedny Vánoce vyhledat mě musí v místě tomto: v Zelené kapli, šest nocí jízdy na sever. Tam nalezne mě, poklekne a nechá se zasáhnout zas ode mne. Ať už škrábancem na tváři či řezem na hrdle vrátím, co jsem dlužen, a v důvěře a přátelství se rozejdeme.“  Potom co rytíř pravidla dořekne, odhodí zbraň a čeká na někoho, kdo přijme jeho výzvu. Mladý Gawain se přihlásí a Artuš mu zopakuje, že je to jenom hra. Gawain následně přiskočí k zelenému rytíři a vybírá si, kam bezbranného protivníka sekne. Nakonec si vybere, a odsekne rytíři hlavu od těla, to se následně skácí k zemi. Chvíli se nic neděje, poté se však tělo začne zvedat, chvíli bezhlavý rytíř si rukama sebere svou vlastní hlavu a se smíchem odjede daleko od hradu. Hodiny tikají a další rok uteče jako voda. Příští prosinec se Gawain vydává na cestu do zelené kaple. Už od odseknutí hlavy bezbranného rytíře je jasné, že Gawain není hoden býti rytířem, a touto cestou se to pomoci několika zkoušek jen potvrzuje. Gawain se z každé pomoci snaží vykřesat něco pro sebe a když narazí na obry, tak se je snaží přemluvit aby ho přenesli na druhou stranu a tím si ulehčit cestu. Ještě je důležité zmínit, že cestou obdrží jistý šátek, který ho má učinit nesmrtelným, ten následně nosí uvázaný kolem pasu. Po několika dnech konečně Gawain dorazí do kaple a odhodlaně čeká na splnění své půlky dohody. Poté co se skloní, a zelený rytíř se nad jeho krkem napřáhne se sekerou, Gawain několikrát uhne, nesundá si šátek, který ho činí nezranitelným a nakonec z pod sekery úplně uteče zpátky do království. Tam ho chvíli před smrtí Král Artuš pasuje na rytíře kulatého stolu a následně zemře. Poté se z Gawaina stane král a jde to s ním jen z kopce. Stává se nenáviděným vládcem a přeruší vztah s jeho láskou z dřívějška, kvůli tomu, aby se mohl oženit s urozenou ženou, a odebere jí syna, který vzápětí umírá v boji. Nakonec umírá i samotný Gawain, a to sám, nenáviděný a bez cti. Ale teď zpět do kaple, jelikož tenhle konec byl jen možností, která by se stala kdyby Gawain z kaple utekl. My teď ale vidíme v kapli klečícího Gawaina, který si sundal šátek a se ctí poklekl před sekerou, připravený zemřít jako rytíř. Finální úder však nepřichází a zelený rytíř se k němu sklání, a s úsměvem říká: „Pryč s tvou hlavou“ a pokládá sekeru. Jak bylo dřív řečeno, jejich souboj byl jen hrou s účelem udělat z Gawaina rytíře. // Artovej film, s neskutečnou kamerou, sound designem, a skvělým dějem, odvyprávěným tak, že možná pramálo komu dojde finální pointa, ale když se to zesumarizuje, tak film dává dokonalej smysl. Film vychází ze staré básně Sir Gawain and the Green Knight, a právě z poezie si mnohé odnáší i její filmové zpracovaní, např. film pracuje se symboly, viz postavy lišky a matky, a v dialozích využívá starou angličtinu, která byla využita i v básni. Na závěr musím vypíchnout královský herecký výkon Deva Patela, a malou roli Barryho Keoghana, kterého vždycky rád vidím. Za mě další skvělej počin studia A24, které se pomalu ale jistě stává mým nejoblíbenějším a jejich nekonvenční styl, výběr filmů a smysl pro detail naprosto obdivuju. Super.