Spievanie v daždi

Přiznám se, ze začátku jsem tomu nevěřil. Ale v průběhu filmu to na mě spadlo - ta krásně uvolněná atmosféra, ta nápaditá choreografie (kolik dnešních českých muzikálů má takhle skvělou choreografii? Odpověď je samozřejmě žádný! Trochu zarážející, ne?), ty skvělé písničky! Singin' in the Rain je vlastně takovou muzikálovou verzí Americké noci. Vidíme proces výroby filmu/muzikálových čísel, dabingu, taky se mi líbila ta narážka, že zvukový film prakticky "zabil" některé herce z němé éry, respektive jejich kariéru… Jo, tenhle film není jen přehnaně optimistický muzikál. Je to film s velkým F, je to klasika s velkým K a je to jeden z nejpozitivnějších snímku, co jsem za svůj (poměrně krátký) filmový život viděl. Je to perla starého Hollywoodu, je to neskutečně hravý film, je to… je to… prostě pokud jste tento snímek neviděli a písničku Singin' in the Rain znáte jen z Mechanického pomeranče, rozhodně si tento film sežeňte! 100 %. (14.12.2010)

Rozhárané až na nebeskou půdu. Nesourodá sbírka televarietních pěvecky-stepovacích segmentů, které spolu dohromady neštymují, byť většina je sama o sobě vynikající ukázkou umu dua Kelly-O´Connor. Jakoukoli spojitost či relevanci pro děj u čísel nehledat (v čele s "Broadway Ballet", to je segment jak z úplně jiného filmu i doby), prostě měl Kelly nápad na další opulentní číslo, tak si ho tam na sílu zakomponoval. V celém filmu jsou přesně dvě čísla, která rozvíjí postavy/posouvají děj, zbytek je čistě "poslouchejte a čučte, co a jak umím, a pak se vrátíme k filmu". A že Gene i Donald sakra že umí. A to tak, že chuděra Debbie je během vystoupení do počtu (až na "Good Morning"). Dějová linie mimo "stopněte příběh filmu, teď si chvíli zatančíme" je klasicky vystavěná screwball comedy. Bohužel trestuhodně bez chemie mezi Genem a Debbie (krom úvodních scén, tam to mezi nimi patřičně jiskří). Jean Hagen je použita čistě jako karikatura jednoho vtipu, který přestává být vtipný již během prvního použití. A to jich diváka čeká ještě tak 1623. Jak jsou některá čísla dynamická, hravá a nápaditá (v čele s groteskám holdy vzdávající "Make 'Em Laugh"), tak je tu i unylá zastavovačka času (pocitově tak šest hodin trvající, byť nemá snad ani pět minut) sonáta "You Were Meant for Me". Úvod je dlouho písní prostý (dvě krátké, zakomponované do děje jako divadelní/párty vystoupení) čili se to tváří jako muzikál, který nebude porušovat "realitu", aby následoval segment, kde jedna střídá druhou a narušuje se "realita" jako by se nechumelilo. V podstatě co deset minut to jiná stylizace a jiný samostatně stojící segment. Čili v jednotlivostech právem nadčasové (lepší showreel Kellyho jako tanečníka/pěvce/choreografa/kaskadéra/vizionáře aby pohledal), jako celek nefungující romanťárna/muzikál/hold počátkům zvukového filmu... No, prostě jako film. (03.01.2024)

Jak nemám rád muzikály (což tady zmiňuji poměrně často), tak tohle je další vítaná výjimka, ovšem tentokrát opravdu výrazná a tučná. Základ každého muzikálu, tedy krásný hudební doprovod a taneční choreografie, je tu splněn na sto procent, a navíc podpořený sympatickými herci a tak energickým a veselým příběhem, za který by se nemusel stydět ani Charlie Chaplin v nejlepších letech. Každopádně jsem rád, že jsem našel špičku žánru, kterému nijak neholduji - obdiv směrem k tvůrcům a hereckým výkonům je speciálně v tomto případě oprávněný jako málokde. 95% (22.07.2013)

Vnímat Zpívání v dešti jako muzikál hraničí s krátkozrakostí, poněvadž jde o zástupce „filmu ve filmu", který má mnohem blíž k reflexím Truffauta (Americká noc) a Altmana (Hráč) než k nakažlivému „nakaženému“ optimismu francouzského režiséra Demyho nebo muzikálovým „muzikologickým“ prostocvikům Berkeleyho. Jistě, Zpívání v dešti je muzikálem, nikoliv však prvořadě, protože mnohem víc vypovídá o kinematografii - „pod“ hlavním dějem se pouštějí a natáčejí další filmy, a naopak „nad“ dějem vzniká zvuk, čemuž je třeba se přizpůsobovat. Navzdory těmto komplikovanostem si film zachovává lesk klasického Hollywoodu, protože postmoderna zpochybňující a narušující estetické a etické konvence a nedávající možnost se k těmto konvencím vůbec odvolat (anything goes) v té době ještě nedozrála. (10.09.2008)

Ztělesněná radost ze života… Z mého pohledu ojedinělý muzikál své doby, který neobyčejně reflexivně nahlížel na lesk a bídu filmové práce ze zašlého věku (paralely s pozdějším stavem ani nezmiňujíc). Zpívání v dešti je zároveň živelná a bezstarostná pocta i „dospělejší“ zhodnocení žánrů a jeho možností. Krásně je to vidět v písních, fakt, že u spousty z nich šlo o převzaté šlágry, dokazuje další životnost těchto možná jednoduchých a zapomenutých melodií. Bez původní hodnoty by je ani tento film nedokázal „oprášit“ a znovu jim dát nové místo v srdcích či paměti diváků. Kvůli tomuto propojení samostatných šlágrů zřejmě občas nedává všechno ve filmu úplný smysl, ale zrovna tenhle muzikál má velmi pevný a silný příběh. Všechny odkazy na němou éru, ty sny ze zákulisí i touhu vymáchat otravnou blekotavou hvězdu konečně ve veřejně odhalené pravdě nesouvisí se zpěvem a funguje bezchybně v celé vyprávěcí struktuře. A Gene Kelly zaslouží věčnou poklonu, jestli skutečně trpěl při slavném ikonickém tanci pod nekončící sprchou vody, tak to jednoduše není vidět. Zpívání v dešti je vrcholem profesionality. Neopakovatelné. (25.01.2006)