Černé muzeum (S04E06)

Tak tohle měl být jednoznačně poslední díl celého seriálu. Tolik nostalgicky povědomých artefaktů z předešlých dílů... až srdíčko zaplesalo. V tomto triptychu mě nejvíce zaujal příběh Jacka a Carrie. Klidně z něj mohli udělat samostatnou kapitolu (černá sousedka přišpendlí plyšovou opičku ke zdi a vyhrožuje jí: Poslyš, ty mrcho! Hahaha). Opět super jízda. (05.12.2019)

Oproti nápadově minimalistickýmu Metalhead je tenhle díl nápadama doslova natřískanej. Ten koncept s muzeem je podle mě skvělej - myšlenka víceméně nevydařenejch, určitě ale temně děsivejch (pseudo)vědeckejch experimentů na lidech vystavenejch v rámci jedný zvrácený expozice někde na opuštěný pouštní pumpě mi jednak přijde skvělá, pak ale taky v rámci jednoho celku samozřejmě dává opodstatnění a prostor víc příběhům - což pochopitelně může bejt kladem i záporem. V Black Museum mi to ale sedlo, a ta určitá (záměrná) zkratkovitost mi vůbec nevadila, i když je samozřejmě i mně jasný, že vlastně každej z nápadů moh bejt rozvedenej v rámci samostatnýho dílu, kde by tak moh bejt prostor pojmout to ještě "líp" nebo "zajímavějc". (POZOR, TROLEJ) Všechny tři příběhy (doktora vypěstujícího si závislost na /cizí/ bolesti, přenesený vědomí matky v komatu do mysli jinýho člověka nebo dokonce do neživýho předmětu, k smrti odsouzenej vězeň uchovanej jako digitální atrakce pro návštěvníky muzea) jsou celkem smysluplně spojený do jednoho celku jak místem (jedno muzeum), tak postavama (vypravěčem/průvodcem a návštěvnicí), nakonec ale i tou pointou - ta navzuje sice jen na jeden z příběhů, tim rozuzlenim a náladou na mě ten konce působil ale až tak trochu dahlovsky (vybavila se mi povídka William a Marie, kde si ženská vydupala z laboratoře manželův mozek s okem ve sklenici, vzala si ho domů a začala se mu mstít za všechno, co on "zaživa" dělal jí). Něco mi připadalo už trochu přehnaný (třeba ty medailonky se zachycenym utrpením vězně jako suvenýr), bohatě to ale vynahradí kilotuna dalších nápadů, který mi přšly fakt zajímavý a bavily mě; ať už nápady spojený s námětama samotnejch povídek (závislost na cizí bolesti a utrpení, přímý napojení na mozek umírajícího a plný spoluprožití jeho smrti, uvěznění jednoho vědomí v cizím mozku nebo předmětu - tedy "zachování" života, ale zároveň uvěznění, ztráta soukromí a možnosti realizování vlastní vůle, pak problém utrpení(?) nebo dokonce páchání násilí na takovém vědomí nebo na jeho digitálním obraze... brrr, je toho spousta), tak ale nápadů spojenejma spíš s tim obecnějšim rámcem - myslim tim samotnou myšlenku takovýhodle "hřbitova" nepovedenejch výzkumů a pokusů, problém morální odpovědnost lidí/vědců věnujících se takovejmhle věcem, líbilo se mi i naznačený postupný odvracení společnosti a "slušnejch"(hahaha) návštěvníků od muzea, ze kterýho se tak následně stala mekka úchylů, násilníků a perverzů - a to včetně bezskrupulózního a navšemvydělávajícho průvodce... Takže i když někdo možná bude řikat, že to pro něj byla nesoudržná slepenice všeho možnýho, za mě to fungovalo a ten díl se mi líbil moc - a jak svym pojetim, tak tim svym vyzněnim spadá přesně do toho BM konceptu, kterej mě tak baví. (07.03.2018)

Cesta do pekel je často dlážděna těmi nejlepšími úmysly. /// Uhlazenost vzbuzuje, nebo by alespoň měla, opatrnost. Distingovaní lidé, a mnohá umělecká díla na to minimálně od 20. století opakovaně poukazují, umí být skutečně zlí. Hospodský rváč ti rozmlátí hubu, ale když si to vyříkáte, klidně si s tebou dá panáka a do smrti dobrý. Zatímco tichý, načesaný gentleman může být psychopat bez empatie, citu a svědomí. Douglas Hodge hraje takového uhlazeného stárnoucího muže, kdysi projektového manažera lékařského výzkumu v jedné nemocnici. A když už je v důchodu či co, má své muzeum zločinu na nevadské poušti blízké budoucnosti. A v něm exponáty, o kterých ví opravdu hodně. A neváhá do jejich pohnuté historie zasvětit své návštěvníky. /// Povšimněte si etického vývoje vrstveného příběhu. První lékařský vynález je dobrý, ale nešťastnou náhodou se zvrhne. Člověk má pak motivaci jej zneužít. Druhý už je pochybný od svého začátku a konec je vyloženě děsivý. Skafandr a motýl. Třetí je morálně ospravedlnitelný a ve starších dílech BM byl použit jak dobře, tak zvrhle. Ale jeho role ukazuje na morální zvrhlost jedince, který jej od počátku bez skrupulí používá k extrémně nemorálnímu jednání navíc za účelem mrzkého zisku a ne s nějakou řekněme pochopitelnou motivací naplnění potřeb drogově závislého, jako bylo pozdější použití emočapky a čipu. Zároveň je na dílu, jako už v BM tolikrát, děsivá neschopnost společnosti a legislativy reagovat na nové hrozby. A když už reaguje, může to mít ještě děsivější následky (nelegální výmaz opičky). /// Silný díl, který "baví" po celou dobu, proplétá BM universum do povedeného spletence a nabízí i dříve nevídanou katarzi. Na konci jsem já i syn očekával, že vezme do ruky mobil a matku vypne. Možná škoda, že to neudělala. Závěr by tak byl správně ambivalentní. Takto je až moc "happy", dá-li se to tak říct. (26.07.2023)

Víceméně druhé White Christmas, tentokrát navíc plné easter-eggů. Jednotlivé příběhy a náměty jsou fajn (zejm. ten druhý, byť recykluje již mnohokrát použitý motiv digitalizace vědomí), ale lepší by bylo dát každému příběhu vlastní epizodu. Black Museum totiž (podobně jako White Christmas) působí poněkud nesoudržně. Speciální pochvalu si však zaslouží Douglas Hodges za skvěle zahraného slizouna. (03.01.2020)

Podobně jako u Arkangel jsem zde cítil, že scenáristé se inspirovali hlavně sami sebou - v prvé řadě opět nejlepším dílem White Christmas, poté pár nápadů z dalších dílů, zejména Playtest. Ačkoli jsem místy cítil drobnou kostrbatost, ve výsledku do sebe vše zapadlo krásně a děsivně. Takže opět jeden z nejpůsobivějších dílů, na který jistě budete myslet i následující večery po projekci. 9/10 (11.06.2019)