Helmutek

První série je za mě jedna z nejlepších seriálovejch věcí (kór MCU), který kdy vznikly. Druhá... už jen dojíždí setrvačností v tom, co rozjela první, a i když nijak špatná neni, tak extra výjimečná nebo zapamatovatelná bohužel taky ne. Jediný pojítko na tý tvůrčí úrovni zůstalo ve skvělý hudbě, která sice líp fungovala v S01, ale v S02 jí aspoň furt dělala stejná skladatelka - Lokiho znělka je ve spojení s atmosférou jedničky něco naprosto neuvěřitelnýho, úchvatnýho a fantastickýho. Jinak ale za mě má smysl mluvit hlavně o tý jedničce - ta kombinace fantasy, sci-fi, podivně dystopickejch sedumdesátek, hnědý barvy a tak trochu futuristickýho "analogovýho" světa, fenomenální hudby a znělky, a skvělejch herců (Di Martino - ach!, Hiddleston - ach!, Wilson, ale i nakonci bizarně/creepy jeblýho Majorse), ale i Ms. Minutes a celýho konceptu TVA - tohle všechno dalo dohromady tak úžasnej koktejl, že jsem se bál, že už to nejspíš nikdo nikdy nemůže napadodobit nebo v tom nějak pokračovat. Fakt to tak bylo - je to škoda, ale svět takhle získal aspoň tu jednu sérii, která podle mýho nemá obdoby.

V životě bych nevěřil, že sto(!) let starej, němej film může bejt takhle zábavnej - a to ne tim grotesknim způsobem, kterej bych tak nějak nevzdělaně čekal, ale scénářem, akcí a efektama. Kolik do tohodle muselo zahučet peněz, to si ani nechci představovat - ale je to prostě vidět; ty scény působěj opravdově, protože opravdový jsou. Keatnovy kousky působěj uvěřitelně, protože je prostě fakt dělal (blázen - divim se, že už u první scény neumřel. Já bych umřel). Ten film mě fakt opravdovsky a upřímně bavil způsobem, kterej už jsem dlouho nezažil - a funguje to i po těch sto letech, aniž by člověk musel dělat nějaký kompromisy. Tohle je pro mě fakt objev roku.

Po prvních cca třech dílech jsem byl zralej na to to smazat, zapomenout a už si to nikdy nepustit. Od čtvrtýho dílu dál je to lepší... za mě ale rozhodně ne skvělý. Spousta věcí tam pro mě byla buď na sílu (jako třeba konec), případně byly zbytečný, nebo mi to prostě nepřišlo zas tak vtipný. Zdaleka ne všechny dialogy a scény fungovaly a byly uvěřitelný, i s hercema a jejich přehráváním jsem občas měl problém (za všechny např. Zlatohlávková). Samozřejmě pořád bojuju s tim, že to vyrobila ČT a že je to na český poměry furt slušná věc - aspoň něco se dělá, aspoň je tu snaha nerecyklovat pořád dokola ty samý témata a lidi, aspoň je tady chuť nějak vířit vodu a něco zkoušet. Ale pro mě se znovu potvrzuje, že Prušinovský je prostě nejsilnější s Kolečkěm - ta tvůrčí "podoba" s Trpaslíkem tam za mě prostě je; takovej Okresní přebor, Most nebo Čtvrtá hvězda jsou prostě někde úplně jinde.

Za mě nejmíň zajímavá série. I tady po fargovskym způsobu absurdní a bizarní náhody ovlivňujou celý dění, což je super leitmotiv celýho "universa" - tzn. filmu i seriálu (jako třeba rozpoutání války gangů dětskou flusačkou, projímadlo v koláči a dojezd při bankovní loupeži...), a jsou to přesně tyhle bizarnosti, který na tom mně osobně přišly nejzajímavější. Ke zbytku jsem si už ale takový pouto nevytvořil - kromě teda fyzickýho odporu k psycho sestřičce Oraettě, který jsem upřímně přál, aby nějak pomalu a bolestivě trpěla. Fajn bonbónkem pro mě byla role Andrew Birda, jehož písničky miluju.

Nejslilnější stránka netflixovskýho Zaklínače je podle mě jednoznačně Henry Cavill. Všechno ostatní je buď lehce nadprůměrný (první série), nebo průměrný až nezapamatovatelný.

A já tomu tu plnou palbu napařim - ne proto, že by to bylo dokonalý, ale pokud to hodnotim žánrově, tak Sex Education konkurenci opravdu nemá. Ne v osvětě a ve schopnosti předat masám témata a věci, o kterejch se jinde nemluví, byly by na sílu nebo dokonce příliš... explicitní, nebo vodevr. Naprosto úžasnej je třeba rozhovor Erica s jeho respektujícím tátou, nic takovýho jsem nikdy a nikde nepotkal. Skvělá je edukace v sexuální i LGBTQ+ oblasti, seriál se jasně staví k zodpovědnýmu jak sexu, tak přístupu ke vztahům i lidem kolem sebe... Tohle neni něco, na co by jinde byl prostor, a v Sex Education tohle bylo využitý podle mě dobře - určitě mi nepřišlo, že by cokoliv bylo účelový nebo příliš tendenční, že by toho bylo "už moc" atd.; je jasný, že takovou pestrost charakterů, ras a orientací kolem sebe v reálu člověk nikdy nepotká, ale to seriál ani netvrdí. SE si nehraje na to, že by mělo zobrazovat průměrnou školu, rodinu nebo komunitu: z toho širokýho záběru si každej může najít věci a situace, který jsou aktuální pro něj a jeho okolí, což je dle mýho přesně to, kam tvůrci směřovali a včem je SE tak silný. Hlavní herci byli vybraný skvěle, casting snad neměl slabinu (Eric! a Adam!); soundtrack taky skvělej; ukončení taky fajn (předevšim v tom smyslu, že se z toho nestane další protahovák nakonec hroutící se sám do sebe). Mrzelo mě opuštění některejch dějovejch linek před S04 (Ericův otec, Jakob, Ola s Lily...), naopak mě potěšilo zakončení Adama a nakonec asi i Otise s Maeve.

Ten film neni špatnej (je to Nolan, tak jak by moh bejt špatnej), ale jen si ho už asi nepustim nikdy znovu. Jen nenaplňuje to, co by podle mě moh a měl. Jen mi nepřijde dostatečně zajímavej. Je životopisnej, ale přesto zkratkovitej. Je o jednom z nejvýznaměnjších fyzikálních objevů 20. století (co do významu pro lidstvo, výsledek nejzásadnějšího dosavadního války atd.), ale přesto ne dost popisnej nebo edukativní v týhle vědecký části, která by mohla bejt kurva zajímavá - a kdo by k tomu měl mít lepší příležitost než génius Nolan s v podstatě neomezenym rozpočtem? Film je rádoby psychologickej nebo hloubavej, ale ty myšlenky mně osobně přijdou mělký a ne dost zajímavý (problém dvojsečnosti atomovejch zbraní mě samotnýho napad už asi ticíkrát a teď si z toho na zadek kvůli Nolanovi nesednu). Film je rozvláčnej a často příliš doslovnej (záběry na tavící se kůži z obličejů), přesto ale zkratkovitej - což uznávám, že obecně u životopisnejch filmů jinak moc nejde. Rozumim a cenim tu rovinu absurdního kontrastu byrokratický zvůle a vědecký práce geniálního fyzika s možná nejzásadnějšim přínosem jedný individuality celýmu lidstvu v první polovině dvacátýho století (minimálně v kontextu světovýho válečnýho konfliktu a jeho výsledku), ale mě ta cca třetí čtvrtina filmu (u soudu) s dlouhejma a nepřehlednejma replikama, který byly zároveň ale téměř o ničem, vlastně nudila. Rozumim tomu, že pro někoho tohle je hezký a funkční vykreslení těch kontrastů, o kterejch film asi má bejt, ale na mě to prostě nefungovalo. Nehejtuju to ale - beru, že někoho to oslovit mohlo, někoho to možná dokonce i přivedlo na myšlenky, na který do tý doby nenarazil. Všechno tohle může mít objektivní přínos a pokud to jen povede k nějaký obecně větší ostražitosti směrem k např. hromadnejm zbraním, tak neřeknu ani popel. Jen ten potenciál to podle mýho názoru mělo mnohem, ale mnohem větší.

Za mě jeden z nejlepších filmů evr. Ten film má x rovin, ale není jen to jen příběh o Barbínách a Kenech a o tom, kdo zrovna bude vládnout v jejich zemi (což je pohádková rovina, kterou si z toho odnesou třeba děti); je to i víc než jen vztahová komedie o existenciální krizi (což si z toho asi vezme většina dospělejch)... takže je otázka, kterou rovinu nejvíc hodnotěj hejtři. Já jsem zatim neviděl film, kterej by líp vykresloval přesně ty mindsety většiny obránců tradičních hodnot a mechanismů jako typu Dělá se to tak, protože se to tak vždycky dělalo. Protože to je tradiční. Protože se to tak má dělat. Protože seš ženská, protože seš chlap... Asi neznám film, kterej by si hezčím způsobem hrál s rolema, na který jsme v našem společenskym uspořádání zvyklí - a kterej by to zamyšlení měl tak propracovaný, poctivý a co nejvíc (v rámci možností hollywoodskýho dvouhodinovýho filmu) komplexní. Neznám film, kterej by líp a trefnějc formuloval myšlenky, který jsem nikde jinde ani neslyšel - monolog Ferrery (Glorie) o tom, jaký to je bejt ženou a nést s sebou všechny očekávání okolí, to je jedna z nejsilnějších filmovejch scén, který znám. // "Některý z mých nejlepších kamarádů jsou Židi!" Pokud Barbie na někoho působí absurdně a infantilně (a film mu proto připadá kýčovitej a hloupej), pak je to ale nejspíš především proto, jak absurdní a směšný jsou ty naše společensko-genderový role a škatulky maskulinního světa, který jsou pro nás ale tak samozřejmý, že už si jich vlastně moc nevšímáme. Takovej člověk je nakonec podlě mě cílovkou filmu, přestože si to možná jen tak nepřipustí ani neuvědomí. Barbie samozřejmě kýčovitě a bizarně působit má, ale tohle všechno je nástrojem, a ne cílem. A ne, neni to hejt na muže ani útok na naše mužství, nemá to hanět chlapy a glorifikovat ženský, což si zas může myslet jen člověk, kterej si neni jistej sám sám sebou a neni schopnej nadhledu nebo zpochybňování svýho místa ve společnosti/rodině/vztahu/světě/younameit. Stejně totiž jako v našem maskulinním světě je problém nedostatek respektu k ženám, v Barbielandu byl ten samej problém s nedostatkem respektu k můžům. Film nenadržuje ani jednomu pohlaví, ani jednomu genderu nebo roli, spíš se směje každýmu, kdo je zrovna v pozici moci a kdo pro tu svou dosebezahleděnost neni ochotnej dávat prostor ostatním (jako třeba scéna na konci, kdy Kenové prosí aspoň o jedno (sic!) místo v Nejvyššim soudu, a prezidentka jim na to řekne, že to zase úplně ne a ať hezky zatim začnou na těch nízkejch pozicích). Nakonec totiž každej chce jen uznání, prostor a nebejt branej tak nebo onak jen proto, jak se narodí nebo jakou má zrovna společenskou roli - a to je bottom line nejen Barbielandu, nejen Barbie filmu, ale i reálnýho života a samozřejmě se to netýká jen žen, ale úplně stejně i můžů a všech dalších genderů, rolí i orientací. // "Být člověkem může být dost nepříjemné. … Lidé si vymýšlejí věci jako patriarchát a Barbie, a snaží se s tím nějak vyrovnat." Všechno se dá pochopit - muže, ženy, patriarchát, matriarchát, rozdělení moci i nespravedlnost a nerovnost, kult krásy i všechny možný škatulky... Je to nakonec "jenom" naše cesta, jak se vyrovnat s nepříjemností toho bejt člověkem. Jen to nemůže bejt omluva pro to se přestat snažit tu situaci a vztahy narovnávat a vést k lepším výsledkům, než ve kterých jsme vyrůstali my. Nic nevisí ve vakuu, všechno má samozřejmě nějakej důvod a příběh, proč to funguje tak, jak to funguje a ten nikdo nezpochybňuje - ale jen proto by všechno tohle nemělo bejt braný jako status quo, protože v tomhle nikdy žádnej status quo ani neexistoval. A přesně ve vykreslování těchhle věcí neznám nic lepšího než Barbie - a poklonu jí chci vyseknout i v tom, že s timhle stimulujícim tématem byla schopná jít před hollywoodský publikum, tzn. stovky milionů lidí, který se tak nad těmahle věcma možná můžou poprvý v životě zamyslet - i když pak filmu možná ve svatym rozhořčení daj jednu hvězdičku na imdb. Takže za tohle Gerwig i Baumbachovi ticíkrát díky a klobouk dolů!

První série má (pak už neopakovanou, a asi ani neopakovatelnou) atmosféru a funguje z celýho seriálu nejlíp. Už tady jsem si postavy oblíbil a právě tahle fungující chemie je obrovsky silnym aspektem, díky kterýmu jsem se na to vydržel (a dokonce rád) dívat až do konce. To, co ještě v první sérii funguje a je vyvážený tajemnym očekávánim dalšího vývoje (profesorovi nějakou záhadou vychází každej jeden detail jeho plánu i v situacích, který dopředu odhadovat nelze, nebo kde by stejně pravděpodobně nastal jeden ze sta dalších možnejch obratů, atd. atd.), tak to už v dalších sériích kulhá na obě nohy a drží to právě hlavně tou skvěle vyladěnou partou. Výplň dalších sérií a nosičem pozdějších zápletek často byly vztahový věci, který ne vždycky fungovaly víc než jen jako ta vycpávka; celym seriálem navíc prostupovaly wtf momenty a laciný nelogičnosti (pozor, trolej) - ať už typu návrat Tokyo do banky přednim vchodem na motorce, případně typu control freak profesora s jeho ďábelsky promyšlenou partií na 1234 korků dopředu, ale kterýho přesto nenapadne nic lepšího než celej projekt ohrozit tim, že od prvních minut loupeže půjde do dobrovolný(!) interakce/konfrontace s vyšetřovatelkou - what could possibly go wrong, žejo, atd. atd. Jako celek sice pro mě nejde o žádnej životní počin, ale stejně se mě na to dívat bavilo a na další série jsem se upřímně těšil i s vědomím, že kvalita prostě dolů jde - takže celkově vzato na večer k popcornu super.

Kdybych to hodnotil jen jako hudební žánr, dal bych tak tři *, protože třeba Webberovy muzikály (např.) jsou muzikálně samozřejmě úplně jinde. V tomhle případě mi ale přijde, že větší roli (aspoň pro mě) tam hraje ten příběh a jeho zpracování na pódiu divadla, tzn. to představení jako takový (jehož je toto "jen" záznam) - a to mi naprosto vyrazilo dech. Jak obsazením a hereckejma/pěveckejma výkonama, tak scénářem - ale i režií/scénou, díky který to za mě nepochopitelnym způsobem drží pohromadě i v neuvěřitelnym tempu, kdy jednu scénu střídá druhá bez jakýhokoliv zaškobrtnutí nebo situací, ve kterejch by se divák přestal stíhat orientovat. Každej herec se pohybuje mezi cca třema rolema a všechny tyhle každej jeden herec dává naprosto fenomenálně... to je prostě úroveň, která (po tý stránce ztvárnění a interpretace) za mě téměř hraničí s dokonalostí. Uzavření leteckýho prostoru po útocích 9/11 a odstavení 40 letadel na kdysi největšim letišti světa u devítitisícovýho měsečka Ganderu znamenalo pro tuhle díru téměř dvojnásobný navýšení populace - a tahle krizová situace a způsob, jak se s ní Kanaďani/hostitelé snažili prát, je dneska (v optice posledních třech let pandemie a ruský agrese na Ukrajině) maximálně aktuální a ty mechanismy jsou vlastně pořád stejný: Lidi v tom prvnim krizovym vzedmutí chtěj pomoc, ale nevěděj jak; nevěděj, kde začít; nejhorší je jen sledování zpráv a nicnedělání; najednou vyplouvaj nový předsudky spojený s novou situací a novym nepřítelem, atd. atd. I ten depresivní návrat do šedý všednosti po tom, co se všechno vrátilo do "normálu", tam byl zobrazenej krásně. I když "do normálu" je špatný spojení - těch cca pět dní, co tam ty lidi strávili, pro většinu z nich znamenalo změnu, po který už jejich život nikdy nemohl bejt a nebyl jako dřív. Některý věci prostě nejdou odestát... I to je podle mě společný se současnou covido-russkou situací. Tldr - pro mě obrovsky silnej zážtitek, kterej si naprosto jistě zopakuju znova.