Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Akčný
  • Animovaný
  • Krimi

Recenzie (482)

plagát

Keď Harry stretol Sally (1989) 

Celkově vzato asi nejlepší romantickej film, kterej znám. Dobrejch jich znám dost - třeba trochu přeslazenou Lásku nebeskou, lehce morbidní Harold and Maude, americký Nesvatbovy, klasický Prázdniny v Římě nebo Allenovu Půlnoc v Paříži (spoustu dalších teď ani nezmiňuju), ale vždycky mi tam k absolutnímu dojmu něco (často málo, ale přece) chybělo. U Harryho a Sally jsem ale od začátku s otevřenou pusou sledoval, co za film mi to až doteď unikalo - a celou dobu sledování jsem z filmu měl tak obrovskou radost, že si ani nepamatuju, kdy naposled jsem takovýhle nadšení v tomhle žánru cejtil. O dokonalym kontrastu cynicky skeptickýho Harryho a naivně náročný Sally tady píše každej druhej, kromě toho mně ale přijdou dvě věci jako naprosto zásadní - dvě věci, který se povedly téměř dokonale a bez kterejch by ten film nebyl, čim je: Scénář a dialogy. Dialogy v tom smyslu, že od začátku až do konce je skoro každej rozhovor nebo replika tak skvělá, že by se dala klidně tesat (navíc evidentně psaná člověkem, kterej má ve vztazích nějaký zkušenosti a ví, o čem mluví), a scénář v tom smyslu, že nejde o žádný hloupý dějový klišé typu "on jí chce a ona jeho ne, pak ona ho chce a on jí ne, a na konci je svatba" - je zajímavej průběh filmu, různý životní období H+S a jejich postupně odlišující se životní situace a pohledy, a zajímavej je i ten konec. A úplnou korunu tomu nasazuje skvěle zvolená forma - zčásti sice vychází ze scénáře (vždy bloky po jednotlivých setkání), ale ono je to všechno navíc výborně sestříhaný, dialogy na sebe parádně navazujou, úžasný jsou třeba i ty scény s rozdělenou obrazovkou, Crystal i Ryan hrajou oba úžasně, a nádherný byly i ty rozhovory/vstupy s těma reálnejma manželskejma párama - všema typama od wtf bizáru přes prášilovský kecálky nebo poloznuděný důchodce až po učebnicově navoněnou lovestory... Jsou filmy, kde to všechno prostě funguje nějak dohromady a souběžně, vzájemně se to doplňuje a umocňuje a kde je z toho nakonec takovej svébytně živej a unikátní tvar - něco jedinečnýho, co jinde a jinak už nikdy napodobit nepůjde. A pro mě je Harry a Sally jednim z přesně takovejchhle filmů.

plagát

Lovec jeleňov (1978) 

Rozklad osobnosti - rozklad rodiny, vztahu, lidskosti, společnosti. Spíš než jako válečnej film vnímám Lovce jelenů jako psychologickej film o tom, jak moc válka člověka rozežere, rozleptá a zničí (a ilustrovaný to máme na třech typovejch kamarádech - na jednom, co z toho vyjde "nejlíp" - fyzickejch šrámů jen pár, psychický trauma ale samozřejmě nevyhnutelný; na druhym, kterej to odnes hlavně fyzicky - i když s následnym životem válečnýho kripla se samozřejmě váže x dalších duševních problémů, a na třetim, kterej to nakonec nedal hlavně mentálně - nebo to, co ho dodělalo, bylo následný hazardní psychoživoření v Saigonu?). Paradoxní a podle mě zajímavý přitom je, že z války ve filmu neni vlastně vůbec nic (resp. možná tak 5 minut), a z ruský rulety v zajetí, která ve filmu byla ale katalyzátorem všech předešlejch a nezobrazenejch událostí, možná tak 10 minut - zbytek těch tří hodin je buď "civilní" předehra, nebo "kriplovská" dohra. A další zajímavou otázkou, která mi teď krouží v hlavě, je to, proč zrovna Mike (DeNiro) byl tim, kdo to psychicky ustál nejlíp; proč byl Nick (Walken) tim, kdo se v chýši při rulětě zvládal ovládat nesrovnatelně víc než Steve (Savage - kterýho musel Mike uklidňovat, aby se tam nezhroutil úplně), a proč to byl nakonec ale právě Nick, koho to pozdějc v Saigonu dohnalo k pokusům o sebevraždu a do stavu mentálního kómatu... Jeden /Steve/ byl při útěku ze zajetí odkázanej na pomoc druhýho, další se musel kromě sebe starat i o kamaráda /Mike právě o Stevea, přestože původně nechtěl/ potom, co jejich třetí kamarád se jako jedinej dostal do vrtulníku, a poslední /Nick/ zas právě musel žít s tim, že svoje zbylý dva kamarády nechal za sebou v džungli, zatimco on sám seděl v "teple" vrtulníku na cestě do nemocnice - určitě tohle všechno dělá dohromady koktejl, kterej nakonec skončil tim, čim skončil, mě ale nedá nepřemejšlet o tom, jestli se Cimino právě třeba De Nirovou postavou snažil říct něco konkrétnějšího o tom, jak velkej vliv může mít třeba charakter na osobnost, která je vystavená svýmu rozkladu. // Mně se náhodou na těch starších filmech líbí, že si dovolej nikam nespěchat - že si dovolej strávit polovinu (válečnýho) filmu vykreslováním honu na jelena nebo svatební veselky, vzájemnym a "nedůležitym" škádlením se kamarádů (ať už na začátku toho nevinnějšího - včetně už vyhrocující se scény se zapomenutejma Stanleyho botama, nebo pozdějc toho nemilosrdnějšího - Mikeův krásnej fuckoff Stanleyho po tom všem jeho přiblbym šaškování s tou pistolkou)... - že si dovolej bejt dlouhym filmem, ze kterýho neni cejtit ani tendence (kvůli divákům) jít co nejdřív do akce, nebo naopak co nejvíc to (kvůli "artovosti") natahovat. U Jelena mně osobně stopáž asi taky přišla lehce delší než bejt musela, ale nevadí mi to a fakt to mám v zásadě rád - a je pravda, že neumim zhodnotit, jak jinak by film působil, kdyby právě na těch zdánlivejch maličkostejch a nedůležitostech čas netrávil (tady se mi vybavuje třeba Trierův Dogville - tam jsem po první hodině myslel, že to snad i vypnu, pozdějc se ale každá jedna minuta toho zprvu "nezáživnýho" začátku mnohonásobně zúročila a v rámci celku se ukázalo, že ten začátek je stejně důležitej jako konec). Za mě je to zajímavej válečnej?/psychologickej film, kterej asi nestavim úplně na vrchol, za pozornost ale jednoznačně stojí - i kvůli skvělem výkonům De Nira a Streepový, ale i Walkena, Cazaleho atd.

plagát

The Wire - Špína Baltimoru - Série 1 (2002) (séria) 

K první sérii Wiru mám celkem problematickej vztah - zasek jsem se na tom na x měsíců, musel jsem s k tomu dokopávat, vlastně mě to za celou dobu nestačilo nijak zvlášť chytnout. To je samozřejmě nic než subjektivní, ale i tak je to pro mě nezvyklá situace, mě totiž normálně dokáže bavit téměř leccos (natož takovejhle kult jako je Wire). Z čistě pocitovýho hlediska bych to teda ve svym žebříčku nijak vysoko nestavěl, na druhou stranu je ale nezpochybnitelný, že autenticita a syrovost zobrazovanýho je maximální a obdivuhodná(!), herci jsou taky skvělí (často spíš lidský než sympatický nebo příjemný na koukání, takže vytvořit si k nim nějakej upřímnej vztah /snad s výjimkou Jimmyho McNultyho/ pro mě bylo další problematickou věcí) a to uliční prostředí drogovýho baltimorskýho podsvětí je neuvěřitelně opravdový, nestylizovaný a jakkoli nepřikrášlovaný - ty scény, lidi nebo prostředí jsou proto fakt hnusný; ne efektně hnusný, filmově hnusný nebo zajímavě hnusný, ale prostě jenom hnusný. Což je na seriálu vlastnost skvělá a já jí tomu upřít nemůžu, jen si s dalšíma sériema budu muset počkat na to, až se k nim fakt a opravdově znovu odhodlám - protože takovejhle serál tu plnou pozornost (aspoň u mě) nekompromisně vyžaduje.

plagát

Od súmraku do úsvitu (1996) 

Film dvou naprosto rozdílnejch půlek. Skoro jako kdyby každou točil jinej režisér... Ta první mě bavila strašně a byl jsem z toho tak nadšenej, že bych tomu klidně byl ochotnej asi dát i pětihvězdu - momentem proměny prvního upíra (mimochodem Salmy Hayek) v Titty Twisteru se z toho stane ale úplně něco jinýho, a v tomhle jinym stylu už film i skončí. První půlka má jednu z nejlepších filmovejch dvojic, který jsem kdy viděl (Tarantina a Clooneyho), druhá půlka (už vlastně bez Tarantina) ničemu takovýmu ani nedává prostor. První půlka má nádhernej bizarně zvrácenej humor, kterej jsem si užíval mnohem víc než třeba i v tom Desperadu a kterej by předčil i leckterýho (režijního) Tarantina, druhá už od bizáru a "inteligentní" konverzačky sklouzává spíš k béčkový nářezový řachandě (hlášky typu "Vítej mezi otroky!" - "Ne, díky - já už ženu mám" nebo třeba nejistá otázka po jednom z prvních probodení kolíkem "Neměli by teď shořet, nebo tak něco?" jsou sice super, je to už ale úplně jiná úroveň a styl než ta polovina první). První půlka má zajímavě rozehranej děj (přestože neni nijak podstatnej a spousta toho vysvětlená nebyla), zajímavý postavy a zajímavý scénáristicko-režijní zvraty (hned první scéna v liquor storu, úřednice v kufru auta i pak ten její konec s Tarantinem u televize, nasranej kazatel, kterej v Boha věřit nepřestal, ale už ho nemiluje(!) - se svym obytňákem a dětma na útěku před předchozim životem...), druhá půlka z tohodle ale nemá vlastně vůbec nic - kromě teda pár dobrejch nápadů typu chlápek stavějící si domino, Clooneyho sbíječkovej motokolík na upíry atd. Neni to ani tak o tom, že by druhá půlka byla nějakym odpadem, jen pro mě neni vlastně nijak zajímavá (o to spíš v kontrastu se skvělou první půlkou) - a to už vůbec nemluvim o pochybný práci maskérů (explicitnost, krev, utrhaný ruce, nohy, hlavy nebo srdce, to je jedna věc a s tou problém nemám, jen houšť!, to ale, že to celkově působí hůř než třeba masky v Buffy, to už je věc druhá). Na polovinu devadesátek to byl asi nářez a pecka, jenže dneska se už na to dá jen těžko podívat stejnejma očima - a tim mířim znovu i na Salmu Hayek, která mě osobně teda nijak neodpálila ani v Desperadu, a nijak zvlášť jsem z ní teda neslintal ani tady; asi tak každá druhá kozatka tancující na stolech Titty Twister klubu mi přišla i zajímavější než právě nejočekávanější, zato ale jako jediná celou dobu vlastně nepatřičně oblečená (vzhledem k charakteru scény i klubu jako takovýho) "pekelná" Salma. Celkově vzato je to ale super oddechovka - i když bohužel ne tak super, jak bejt mohla. Je ale pravda, že z perfektní "zničehonic" hlášky nevinně koukající Juliette Lewis "Ritchie, byl bys tak hodnej a vylizal mi kundu?" mi doslova zaskočilo. Za mě mezi 3 a 4*.

plagát

Labyrint - Série 3 (2018) (séria) 

"Vy nevěříte v Boha. Vy věříte ve svou vlastní představu o Bohu: pomodlim se, budu hodnej, stane se mi něco dobrýho - to neni víra. To je handl." Třetí série je opravdu asi nejsilnější ze všech tří, pořád ale jde jen o (možná mírně nadprůměrnou) mysteriózní vyvražďovací detektivku v českym podání pro televizní masy, a to se všema neduhama a nešvarama, který k tomu člověka tak trochu hned napadaj. Hlavní zápletka tentokrát vlastně zas tak špatně vymyšlená nebyla, to mě upřímně řečeno potěšilo (a některý roviny i překvapily), nejvíc za zlý tomu ve ale výsledku mám, že je to vlastně celý jedna velká bouda na diváka - to byl případ první série, a je to případ teď i týhle třetí: Naprosto záměrně se někdo vykresluje a popisuje tak, aby bylo jistý a vyloučený, že pachatelem neni a ani bejt nemůže (a to i za cenu množství logickejch chyb), aby nakonec největší překvápko mělo bejt právě v tom, že se ukáže, že pachatalem nakonec ve skutečnosti přesto je. To pak pro mě ale neni překvapení, jako spíš výsměch - zcela jistě je to moment, kterej si mě nijak nezískává a zanechává ve mně nakonec ze všeho nejvíc právě pachuť, přestože ne všechno bylo takhle laciný a celkově tam byly i dobrý momenty. Seriál je totiž nadprůměrnej možná zpracováním, rozhodně ale ne scénáristicky - a bohužel i nejsilnější, třetí řada Labyrintu dokazuje, že kvalitu předevšim nejstarší Ďáblovy lsti Strach už znova (ani s neporovnatelně vyššim rozpočtem a možnostma) asi jen tak nepřekoná. Obecně vlastně platí pořád to samý, co u prvních dvou řad a co jsem psal obzvlášť k tý druhý - hystericky tajemná a návodná Brzobohatýho hudba, zoufale hrající přepíčená random girl (já nechci bejt zlej, ale to je postavička fakt jen na okrasu - Kánocz v s01, Vilhelmová a Kajnarová v s02, a teď naposled Nesvačilová v s03: Je to pořád ten samej epizodní model předůležitý krásky, která je tam vlastně scénáristicky úplně zbytečná, zato se ale každou druhou scénu tváří, jak kdyby sežrala hovno moudrosti) a kilotuna hlopoučkejch wtf, který jen zalepujou prvoplánově budovaný tajemno. Kromě ní (Nesvačilový) se mi ještě nelíbil třeba mladej Pánek, tradičně skvělej je ale Donutil, a samozřejmě taky Taclík a Řezníček. Ve skvělym výčtu všech možnejch failů tentokrát téměř dokonalou práci odvedl sorrow, takže já už jen (klasicky) něco málo za sebe - WTF moments: (POZOR, TROLEJ) Hned první rvačka - zbušení Adama v hospodě: Divnej, špinavej, zkrvavenej kluk přijde do hospody, takže první smysluplná věc, co dva štamgasti maj udělat, je, že ho začnou mlátit? Nebo třeba princip, kdy se (to je právě ta televiznost, o který jsem psal k s02 - ne z hlediska rozpočtu, ale z hlediska stylu tvoření) přijede např. na místo činu (nebo se něco zjistí), načež třikrát někdo nejdřív řekne "doprdele", dva lidi přepadnou mrákoty, jeden dostane málem infarkt - a až teprve potom se ukáže i na kameru, co že se to vlastně stalo. Příkladem týdle televiznosti jsou třeba i nepřirozený rozhovory v kanceláři - kde si každej do svý promluvy hned pateticky stoupá a nesmyslně přechází někam na druhej konec místnosti, asi aby to bylo dynamický a důležitý. Nebo (už klasický) scény, kdy policajti, který už věděj, kdo je pachatel a že za nim do jeho hradní psycho mučírny jedou už najisto, nevolaj posily, ale kvůli budování napětí se tam pro jistotu nejlíp vydaj sami ve dvojici bez jakýhokoli echa ostatním. Mertlova přítelkyně má scénářem nepozchybnitelně danej jasně upřímnej zájem o blaho a zdraví Stolařový - přitom sama osnovala brutální vraždy jinejch nevinnejch lidí z čistě a nic než zištnejch důvodů (nereálnej osobnostní nepoměr mající jen mást diváka). Nebo třeba imbecilní způsob, jak se nechal nachytat bohorovně si sebejistej a policejníma zkušenostma ostřílenej Marek Doležal/Řezníček - přesně tou nejočekávatelnější klasikou, že ho někdo přepadne na cestě od auta do baráku (!?) navzodry tomu, že je vědomou (a očividně nehlídanou) volavkou. Rostislav Jarolím vs. jeho občanka se jménem Petr Jarolím. Divnoscéna, kdy Doutil na psychouše v kápi hodí petrolejku - čeho tim jako chtěl dosáhnout? V seriálu si nakonec díky tomu Švehlík sundal masku, což mi teda jako moc autentická a předpokládatelná rekace nepřijde - je mi ale záhadou, co tim Oliva chtěl sledovat jinýho; naději, že by ho timhle zabil, si přece dělat nemoh, zato ho tim celkem jistě musel nasrat, což byl vzhledem k vrahově nevypočítatelnosti dost nesmyslnej krok a zbytečně vyvolaný riziko, že se na nich Jonáš ještě začne mstít. Kluk, kterej se nakonec zázrakem dostane z cely, o který už ví, že je vlastně čekárnou na smrt, nehledá cestu co nejrychlejc ven, ale v klidu si tam prohlíží mučící místnost?! A nakonec celej balík nonsenců k Jonášovi: Co maj celou dobu jako bejt ty runy, kterejma tam tak z fleku a suverénně píše? Úsměvný je už jenom to, že jde o opuštěnej hrad, na kterej je ale vzhledem k situovanosti vidět na kilometry daleko (nejbližší baráky jsou mimochodem vidět hned v podhradí, takže o žádnou samotu fakt /ani ze seriálovýho kontextu/ nejde), a on si tam ve svý rádoby tajný pracovně svítí jak kdyby se nechumelilo - bez obav, že by si jeho jako slunce svítících oken kdokoli v dohledný vzdálenosti musel za tmavejch nocí okamžitě všimnout? Už první díl se nás scénárista snaží faulama přesvědčit, že Švehlík s tim nic společnýho mít nemůže: Je v hospodě v tu samou dobu, v kterou kamera ukazuje pošahance v kápi na hradě, nezištně a zdopovědně se navíc v hospodě u piva zastává Koláčnýho (nespravedlivě lynčovanýho za něco, co nakonec měl páchat v bestiální míře sám Švehlík/Jonáš - a tahle nespravedlnost Jonáše autenticky rozhořčuje - wtf?). Největší divnost byla honička Jonáše s mužem v masce - to měl honit sám sebe? - nějak to celý nedává smysl (miniálně ne uvěřitelnej). Nepochopitelnej byl taky telefonát se skřekama z podsvětí (to si měl volat sám sobě, nebo jak?), smysl nedává ani to dopravování a aranže mrtvol do kostelů atd. (to to jako měl dělat sám? - viz naposled toho Mertla přivázanýho k srdci zvonu bez vysvětlení, jak se to Jonášovi mělo podařit), dál třeba Jonášovo záměrný vykreslení jako milujícího manžela, kamaráda a upřímnýho, poctivýho a čestnýho policajta (znovu jen vábnička mající za cíl zmást diváka - přitom tenhle nesoulad dvou rovin jednoho člověka je fakt neuvěřitelnej). Nebo ještě jedna "kulisová" - když na Švehlíka v hradní síni klepe Taclík, ten to slyší a hned mu jde otevřít - přitom za otevřenou bránou je vidět modrá obloha, rozhodně tedy nejde o tu síň, na kterou měl Taclík jakože klepat a kde předtim Švehlík stál u těla svý manželky. Hned, co Švehlík bránu zavře, už je zase v tý síni, která ale ve skutečnosti za tou bránou nebyla.

plagát

5 centimetrů za sekundu (2007) 

Jako romantickej film je to fajn, to ne že ne, ale pro mě, skeptickýho cynika, v tom nikde žádnej větší zázrak teda neni (že něco nekončí hepáčem, neznamená samo o sobě ještě vůbec nic). Animace i hudba jsou ale celkem sympatický, i když pro mě už lehce na hraně kýče (ale to je asi holt ta východní kultura) - z mýho naprosto laickýho a japonskym filmem vlastně nepolíbenýho pohledu mně ale jednoznačně víc sedne nenavoněnej styl animací Mijazakiho Mononoke, Zámku v oblacích atd. První "povídka" byla podle mě nejzajímavější a nejhezčí, z toho zpoždění a Takakiho zoufalství jsem měl krásně beznadějnej pocit, druhý dvě už mě ale teda tolik netáhly. Celkově je to ale příjemnej kraťas, jen teda pro mě žádná top záležitost. WTF moments: Možná to zase souvisí s tim divnojaponskem, ale co to jako mělo bejt to na konci tý první povídky, kde se teda Tataki po asi čtyřhodinovym zpoždění konečně za Akari do tý čekárny dostane, aby tam k ní po tý nervydrásající cestě (kdy jsem spíš čekal, že jako správnej Japonec každou chvíli radši spáchá seppuku) skoro až nezúčastněně a s rukama v kapsách přišel a ona(!), která tam na něj celou dobu věrně čekala, se mu tam skoro na kolenou rozbrečela?

plagát

Lesapán (2015) (študentský film) 

Forma skvělá, obsah "jen" fajn - ve smyslu, že moh bejt naplněnější; souhlasim s honajzem, že rozjet se tam toho dalo víc - zvlášť, když film sám se odkazuje na samotnýho Karla Jaromíra. Herci (vlastně jen holčička /Havlíčková/ a hajnej /Pospíchal/) jsou ale skvělí, stejně tak kamera - a na to, že jde vlastně o studenstkej film, tak i výprava a kostýmy. Ten směr a styl je ale víc než sympatickej a kdyby takovejchle věcí vznikalo víc, já budu šťastnej jako blecha - obzvlášť, pokud se Soukup a spol. opravdu těmhle našim hejkalům a spol. hodlaj věnovat hloubš třeba v i rámci nějakýho toho seriálu (jak ostatně už sami předeslali). Kéž by! Jen bych se pak teda přimlouval za "standardnější" distribuci, protože dostat se někde (bez kabelovky) k Lesapánovi je skoro nemožnej úkon.

plagát

Stopy (2013) 

Nádhernej film, kterej zbytečně neřeší, kvůli kterejm vlastně problémům se Robyn k pouti rozhodla, ale místo toho ukazuje, jak těžký (ale i hezký) něco takovýho může bejt - ať už jde o tu cestu jako takovou, nebo o samotu s ní spojenou. Vlastně ani nevim, díky čemu přesně (na mě) ten film funguje tak přirozeně a tak hezky, jak funguje - jestli díky skvěle padnoucí hudbě, dobře vybranejm hercům (Wasikowská reálnou předlohu sice asi lehce přikrášluje, typově to ale sedí hezky - a třeba Adam Driver jako Rick Smolan je naprosto úžasnej, a to včetně toho jeho přerodu z totálního debila na někoho, komu na Robyn skutečně záleží), nebo jestli je to kvůli skvělý kameře a výpravě, díky čemu se na film kouká tak strašně krásně - asi je to všechno dohromady. Sympatický mi bylo i to, jak film nikam nespěchal, a já si tak moh s klidem užívat každou scénu a mít radost prostě jenom z toho sledování samotnýho - v tomhle mi to trochu připomínalo třeba Jarmusche a jeho posledního Patersona. Typickym příkladem tohodle je třeba scéna doprovodu Robyn tim starym aborigincem přes posvátný území - člověk nerozumí vůbec ničemu (to ostatně ani Robyn ne), ale nikomu ani ničemu to nevadí a naopak je z toho jedna z nejhezčích scén. Za mě jednoznačný překvapení a krásnej zážitek.

plagát

Pravdivé lži (1994) 

Neni to tak ztřeštěný jako Johnny English, ani to ale neni tak "vážný" jako Bond - to, co z toho vzešlo, je tak akorát pro to, aby to mohla bejt jak komedie a parodie, tak špoinážní film i pořádně drahej a epesní akčňák (já jsem si řikal, že ty stíhačky vypadaj nějak superrealisticky - ona jim je na natáčení pujčila fakt armáda!). A skvěle to napsal honajz - kde jinde uvidíte honičku motorky s koněm v hotelovym výtahu nebo láskyplnej polibek na pozadí atomovýho výbuchu?

plagát

Desperado (1995) 

Z dnešního pohledu prostě takovej Tarantino z doby, kdy Tarantino teprve začínal. Mě to ale bavilo - překvapilo mě, jak zábavnou a suverénní abusrdně-vtipnou linku si ten film jel od začátku až do konce (třeba tu Banderasovu písničku v baru, kdy během svýho sólíčka sejme kytarou rovnou i jednoho bedesa, tu jsem si vysloveně užíval - stejně jako epizodky skvělýho Buscemiho nebo vtip vyprávějícího Tarantina; bavily mě bleskový a často bizarní smrti kdykoli a téměř kterýkoli z postav /samozřejmě kromě trojice Banderas-Hayek-Bucho/ nebo třeba scény typu vystřílení baru plnýho zlounů pistolí padající ze schodů), a upřímně asi hlavně kvůli tomuhle je film zajímavej i dneska. Protože děj je jinak nijakej až hloupoučkej - o ten ale naštěstí nejde. A asi jsem (jak tak koukám) jedinej, ale mě teda ta Selma Hayek zas tak neuchvátila... Jinak je to každopádně parádně zábavnej film z doby, kdy to ještě všechno umělo trvat jen hodinu a půl a zároveň nic nechybělo. Během sta minut Desperada jsem se fakt nudit nestačil. "Did I thank you?" "No." "I will."