evapetra

Myslela jsem, že dám tento skoro tříhodinový film alespoň nadvakrát, ale dopadlo to tak, že jsem se od něho nemohla odtrhnout a najednou byl konec. Prožívala jsem Olofovy pracovní peripetie, s obzvláštním zaujetím pak všechno, co se týkalo začátků kinematografu. Drsnější a krušnější chlapcovy zážitky, kterých byla většina, dobře vyvažovala hravá kamera a hudba.

Vlastně jsem předem nevěděla, jak to ve skutečnosti dopadlo, tedy jestli bylo přepočítávání nakonec povoleno nebo ne, přesto se mi nepodařilo být u tohoto volebního dramatu patřičně napjata. Spacey dobrý, stejně Laura Dern i další, místy jsem se ale nudila, i když mě jinak příběhy z politického zákulisí baví.

Nikdy mě automobilové závody nezajímaly, nebavilo mě takové soutěže sledovat, proto jsem očekávala, že pokud ty tři hodiny u tohoto filmu celé zvládnu, budu si moci tak akorát pogratulovat za úspěšnou výdrž a pustím si příště raději něco lepšího. Nakonec jsem se ale díky zručné režii a dobře vybraným hercům nechala strhnout, prožívala trať spolu se závodníky a sledovala jejich očima ubíhající metry. Bavily mě i pohledy do zákulisí rychlého sportu, charaktery předních závodníků a jejich partnerek. V reálu se sice ze mě fanoušek formulí nestal, ale na Frankenheimerův film se ještě klidně někdy podívám znovu.

Je pravda, že některé situace nebyly tak úplně a zcela originální, i s přihlédnutím k době vzniku, nicméně film jako celek funguje velmi dobře, postupně si ta zpočátku odpudivá bytost stále více získává srdce nejen Davidgeovo a představa o nadřazenosti jednoho tvora vůči druhému dostává poněkud na frak. A takových poselství, navíc podaných zábavnou formou, není nikdy dost.

Příjemná oddychovka. V takovém nostalgicky bondovském úsměvném stylu, trefně zasazená do aktuální reality. To se týká  hlavně  první poloviny, pak už začíná být ten humor trochu chtěný.

Takových povedených příběhů ze života, k tomu se zvířátkem v důležité roli, není nikdy dost. A tento je navíc moc dobře zpracovaný. Bez přehnaného sentimentu, s přirozeným hereckým projevem lidským i kočičím.

Chvíli to trvalo, než se seriál pořádně rozběhl, poslední dva díly pak byly výborné. Těch dílů poté, co to konečně prasklo, mohlo být i vice, aby bylo možné obsáhnout soudní řízení až do konce. To by ale tvůrci seriálu museli ještě nějakou chvíli počkat a třeba riskovat, že jim téma někdo vyfoukne. Tak jako se obávali investoři, že je u té skvělé spolupráce s Elizabeth někdo předběhne a z toho důvodu horlivě podepisovali smlouvy s neprověřenou laboratoří.

Až skoro do konce to byl moc fajn film. Nelehké sbližování otce se synem, pro které bylo složité k sobě najít cestu, se pomalounku začínalo dařit a celé to působilo uvěřitelně, občas nostalgicky, občas vtipně, bez nějakého sklouzávání do kýče. Až tedy na ten závěr v podobě hromadné reality show.

Snaha vylepšit průměrný western poněkud rozpačitým humorem ve mně příliš nadšené dojmy nezanechala.

Apu by taky raději psal román, než život žil, stejně jako v mládí jeho otec. Ale života běh a lidé okolo něj ho v tom nemínili nechat. Satyajit Ray měl asi hodně rád vlaky. Apu s nimi byl provázaný od okamžiku, kdy v dětství, se svou sestřičkou, obdivoval vlak, projíždějící jejich vesnicí, až po dárek vláčku pro svého synka. I když první díl trilogie pro mě zůstal nepřekonán, užila a prožila jsem si i ty další dva a jsem ráda, že jsem díky uživateli Willy Kufalt režiséra Raye objevila.