evapetra

Asi tak do poloviny filmu nebo i trochu déle jsem si libovala, že Norové zvolili trochu jiný způsob provedení katastrofického filmu než Američané. Tedy, že se dívám na poutavý, napínavý příběh bez přehnaného tlačení na pilu v podobě na poslední chvíli záchrany nezachranitelných či dramatické oživování těch, co vypadali, že už se ocitli v náručí smrti. Nicméně norská příroda je překrásná a pohled na malebné přírodní scenérie bere dech i tomu, kdo zrovna nezápolí s problémem ubývajícího kyslíku.

Politování hodné selhání americké FBI, jejíž představitelé se projevili jako ještě větší magoři než David Koresh. Jelikož se děj zaměřuje jen na samotné obléhání a téměř nezabíhá do doby před ním, působí těch šest dílů příliš natahovaně. Ráda bych se dozvěděla více podrobností o tom, jak žil Koresh před založením sekty a o době jejích začátků. Takhle zbylo opravdu zajímavého materiálu spíše jen na delší film.

Snad poprvé jsem viděla film, ve kterém nebyla žádná nesympatická postava. Asi jsem se na všechny dokázala dívat očima policisty Azulaie, který neměl problém najít v každém to dobré a nedokázal si tak hrát na četníky a zloděje doopravdy. Dobře se mi poslouchala i příjemná závěrečná píseň, která mi připomínala francouzské šansony té doby.

Umělci to měli a mají těžké. Pohybovat se neustále na hraně mezi uspět, tedy vyhovět poptávce publika či mecenášů a mezi touhou po kvalitní tvorbě. S těmito dilematy si Jean Yanne  pohrává velmi dobře. Jeho filmová show průběžně pobaví, zaujme, přinutí k zamyšlení a nakonec nechá ten původní pobavený úsměv ztuhnout na rtech.

Myslela jsem, že dám tento skoro tříhodinový film alespoň nadvakrát, ale dopadlo to tak, že jsem se od něho nemohla odtrhnout a najednou byl konec. Prožívala jsem Olofovy pracovní peripetie, s obzvláštním zaujetím pak všechno, co se týkalo začátků kinematografu. Drsnější a krušnější chlapcovy zážitky, kterých byla většina, dobře vyvažovala hravá kamera a hudba.

Vlastně jsem předem nevěděla, jak to ve skutečnosti dopadlo, tedy jestli bylo přepočítávání nakonec povoleno nebo ne, přesto se mi nepodařilo být u tohoto volebního dramatu patřičně napjata. Spacey dobrý, stejně Laura Dern i další, místy jsem se ale nudila, i když mě jinak příběhy z politického zákulisí baví.

Nikdy mě automobilové závody nezajímaly, nebavilo mě takové soutěže sledovat, proto jsem očekávala, že pokud ty tři hodiny u tohoto filmu celé zvládnu, budu si moci tak akorát pogratulovat za úspěšnou výdrž a pustím si příště raději něco lepšího. Nakonec jsem se ale díky zručné režii a dobře vybraným hercům nechala strhnout, prožívala trať spolu se závodníky a sledovala jejich očima ubíhající metry. Bavily mě i pohledy do zákulisí rychlého sportu, charaktery předních závodníků a jejich partnerek. V reálu se sice ze mě fanoušek formulí nestal, ale na Frankenheimerův film se ještě klidně někdy podívám znovu.

Je pravda, že některé situace nebyly tak úplně a zcela originální, i s přihlédnutím k době vzniku, nicméně film jako celek funguje velmi dobře, postupně si ta zpočátku odpudivá bytost stále více získává srdce nejen Davidgeovo a představa o nadřazenosti jednoho tvora vůči druhému dostává poněkud na frak. A takových poselství, navíc podaných zábavnou formou, není nikdy dost.

Příjemná oddychovka. V takovém nostalgicky bondovském úsměvném stylu, trefně zasazená do aktuální reality. To se týká  hlavně  první poloviny, pak už začíná být ten humor trochu chtěný.

Takových povedených příběhů ze života, k tomu se zvířátkem v důležité roli, není nikdy dost. A tento je navíc moc dobře zpracovaný. Bez přehnaného sentimentu, s přirozeným hereckým projevem lidským i kočičím.