evapetra

Chvíli to trvalo, než se seriál pořádně rozběhl, poslední dva díly pak byly výborné. Těch dílů poté, co to konečně prasklo, mohlo být i vice, aby bylo možné obsáhnout soudní řízení až do konce. To by ale tvůrci seriálu museli ještě nějakou chvíli počkat a třeba riskovat, že jim téma někdo vyfoukne. Tak jako se obávali investoři, že je u té skvělé spolupráce s Elizabeth někdo předběhne a z toho důvodu horlivě podepisovali smlouvy s neprověřenou laboratoří.

Až skoro do konce to byl moc fajn film. Nelehké sbližování otce se synem, pro které bylo složité k sobě najít cestu, se pomalounku začínalo dařit a celé to působilo uvěřitelně, občas nostalgicky, občas vtipně, bez nějakého sklouzávání do kýče. Až tedy na ten závěr v podobě hromadné reality show.

Snaha vylepšit průměrný western poněkud rozpačitým humorem ve mně příliš nadšené dojmy nezanechala.

Apu by taky raději psal román, než život žil, stejně jako v mládí jeho otec. Ale života běh a lidé okolo něj ho v tom nemínili nechat. Satyajit Ray měl asi hodně rád vlaky. Apu s nimi byl provázaný od okamžiku, kdy v dětství, se svou sestřičkou, obdivoval vlak, projíždějící jejich vesnicí, až po dárek vláčku pro svého synka. I když první díl trilogie pro mě zůstal nepřekonán, užila a prožila jsem si i ty další dva a jsem ráda, že jsem díky uživateli Willy Kufalt režiséra Raye objevila.

Méně poetiky a o to víc smutku, než v prvním dílu. Žalozpěv stezky se mě však dotknul více.

Nic mi v tom filmu nechybělo. A zároveň každým záběrem, každou ze situací, kterých jsem se jako divačka po ty dvě hodiny účastnila, jsem byla zaujata. Lidskost, víra v to dobré v nás, prosvítá skrze celé to utrpení, kterým si musela chudá bengálská rodina procházet. Okolí jim začalo pomáhat, až když bylo už dost pozdě, ale jakousi naději do budoucna ta jeho pozdní účast přece jenom přinesla. Hodně na mě zapůsobila postava staré tetičky, která se provinila tím, že zůstávala dlouho naživu a potřebovala jíst.

Velmi autentické, alespoň jsem měla ten pocit. Taky mě napadlo, že lepší by holky měly se na zápas podívat v televizi, než se tam někde nechat buzerovat vojáky a posléze mravnostní policií, ale samozřejmě jde o princip. Moci se rozhodnout, mít tu svobodu rozhodnutí, jako mají v tomto a jiných případech íránští muži. Nikdy jsem fotbal na přímo na stadionu nesledovala, ale určitě by mě štvalo, kdybych to měla zakázáno. Íránkám nezbývá, než ty svobody vybojovat dalším generacím.

Moje vnímání humoru se bohužel nějak minulo s tím, který se na mě linul z tohoto filmu. Cítila jsem příjemnou atmosféru belgického venkova, herci byli sympatičtí,  nevlastní tetička Sylvia Millecam i krásná, no ale zatímco ve Vesničce mé střediskové mě bavilo pobývat opakovaně, u téhle belgické vísky si s jednou návštěvou vystačím.

Nejvíce na mě zapůsobil ten kontrast. Grotesknost tolika opakovaných pokusů o přepadení versus výše trestů za loupež. Přiznání a lítost pomůže ti leda tak před soudem posledním.  V 19. století očividně nehrozilo přeplnění věznic, s jakým se potýkáme dnes. Ale ta novodobá píseň v duchu svěrákovsko-uhlířovského „severního větru“, která příběh rámovala, mi tam sedla.

Film o hladomoru v Bengálsku. Hm… Přistupovala jsem k němu s celkem lhostejnými a neurčitými pocity. První minuty se mi zdály dost nezáživné. Postupně mě trpký osud vesničanů stále více vtahoval do děje a lhostejnost se měnila v zájem a soucit. Jako by to ani nebyl film, ale autentický dokument, tak opravdově na mě snímek působil.