evapetra

Pokud si někdo pustí film proto, že se chce zasmát při další z  francouzských komedií, bude s největší pravděpodobností zklamán. Diváka čeká drsná realita ze života lidí, pečujících o malé, velké i věčné děti s vážným psychickým postižením. To, co měl film sdělit, tedy objasnit problematiku, svízele a těžkosti, s jakými se rodiče a organizace při každodenní práci s těžce hendikepovanými potýkají, se povedlo velmi dobře. S kritikou vůči nechápající společnosti a s laskavým nadhledem ke klientům pečující neziskovky. Všichni herci hrají jako o život a Vincent Cassel tady předvádí zřejmě jeden ze svých nejlepších výkonu. Ta role mu ohromně sedla.

Nejzábavnější na sledování filmu o fanoušcích amatérsky zkopírovaných videokazet s rychlodabingem mi přišly právě ty pasáže o dabování. Jak tomu dabující občas více či méně nerozuměli a vytvářeli tak svým pohotovým vymýšlením vlastní obsah. A hlavně jak Ondřej Neff vyprávěl, že u jakési britské akční komedie nerozuměl vůbec nářečnímu dialektu a celý ten dabing si vlastně vymyslel. Docela ráda bych se zrovna na toto vylepšené dílko podívala.

Srbové mají zvláštní smysl pro humor. Nutno dodat, že zároveň velmi povedený. Když jsem si před filmem četla obsah, říkala jsem si, že něčemu takovému se přece smát nebudu, to už je trochu moc. Zasmála jsem se od srdce a taky si libovala v té hrabalovské poetice, která si linula celým filmem. No a ta umíněnost starého dobrého Iliji byla dobře odkoukaná ze života.