Offside
Obsahy(1)
Co je to za divného mladíka, krčícího se v rohu autobusu plného hlučných fanoušků směřujících na fotbalový zápas? Především to není mladík, ale převlečená dívka. V Íránu totiž ženy nesmějí na sportovní stadiony. Hrdinka sportovní tragikomedie Jafara Panahiho ovšem není jedinou íránskou dívkou, která by ráda viděla, jak dopadne kvalifikační zápas na mistrovství světa mezi Íránem a Bahrajnem. A není ani jedinou íránskou ženou, která se v mužských šatech pokouší proniknout mezi diváky a je kvůli tomu zatčena… I když jde především o vyprávění o jedné mladé ženě, a nikoli o příběh politické aktivistky, dotýká se Panahiho snímek boje za ta nejzákladnější ženská práva v náboženskými předsudky tísněné íránské společnosti. Přestože Panahi si jako hrdinky svých předchozích filmů často volil ženy, nikdy k nim nepřistupoval s takovou uvolněností a spontaneitou jako nyní. Atmosféra fotbalového stadionu ho strhla k bezmála dokumentárnímu pohledu na realitu (v němž hraje důležitou roli ruční digitální kamera i neherečky v hlavních rolích). Příběh, který by v realitě určitě neměl komediální ladění, tak získává svěží, silné vyznění. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Videá (1)
Recenzie (33)
Velmi autentické, alespoň jsem měla ten pocit. Taky mě napadlo, že lepší by holky měly se na zápas podívat v televizi, než se tam někde nechat buzerovat vojáky a posléze mravnostní policií, ale samozřejmě jde o princip. Moci se rozhodnout, mít tu svobodu rozhodnutí, jako mají v tomto a jiných případech íránští muži. Nikdy jsem fotbal na přímo na stadionu nesledovala, ale určitě by mě štvalo, kdybych to měla zakázáno. Íránkám nezbývá, než ty svobody vybojovat dalším generacím. ()
Íránčanky se do pozice v ofsajdu už rodí a stadióny nejsou jediným místem, kam tyto chuděry nesmí. Jako vášnivá fotbalová fanynka soucítím s tímto konkrétním strádáním a obdivuji jejich odvahu a vynalézavost ve snaze přelstít primitivní zákazy. Ve skutečnosti ta situace asi zdaleka tak odlehčená nebude, proto Panahiho satirické píchání do vosího hnízda často hořkne v ústech. Idea využít živého sportovního zápasu k spontánnímu natáčení filmu je opravdu originální a tak mě napadá, jaký by byl asi konec, kdyby Írán uhrál jiný výsledek. ()
O ženách, které v Íránu nemohou na fotbal a o tom, jak se mnohé z nich snaží zákaz obejít. Překvapivě lidské ve smyslu, že ne všichni íránští muži jsou fanatici bez pochopení. Ze strany režiséra zajímavé tím, že vlastně na otázky neodpovídá (a ani nemá ambice hledat "kdo za to může"), pouze ukazuje stav (a každé z postav poskytuje miniaturní prostor na příběh nebo vývoj). Velmi sportovní, velmi "blízké" (při pohledu na nervy, které hrdinové tohoto filmu mají, nedá nevzpomenout si na vlastní občasné sportovní emoce). Pokud navíc doopravdy točili během zápasu Írán : Bahrajn, pak uznale kývu hlavou za autentičnost. ()
Krásné holky, poctivá filmařská práce a chytlavé dialogy baví do doby, dokud se íránské fotbalové fanynky špičkují s dozorujícími vojáky, žel jakmile se film i s hrdiny ke konci přesune mimo stadion, ukáže se, že Panahi má problém jej nějak efektivně uzavřít. Využít k natáčení čas skutečného zápasu íránského národního týmu s obávaným Bahrajnem byl ovšem skvělý nápad - při scéně, kdy jeden z vojáků (následován ruční kamerou) vyběhne ze záchoda na ochozy obřího stadionu plného skandujících lidí, jsem si musel podepírat bradu, aby mi nespadla čelist na zem (a nevyrušila tím diváky na LFŠ 2010). ()
Dobře natočené i zahrané (hlavně fotbalové fanynky) komediální drama o tom, že ženy nemají v Íránu přístup na fotbalová utkání, což rozhodně neznamená, že se na ně nepokusí dostat. V závěrečných titulcích je uvedeno, že hráli i diváci utkání Írán – Bahrajn, takže to vypadá, že podstatná část filmu opravdu vznikla během jednoho podvečera. Klobouk dolů! ()
Galéria (17)
Zaujímavosti (1)
- Ceny: MFF Berlín 2006: Stříbrný medvěd (Jafar Panahí), MFF Gijón 2006: nejlepší herečka (kolektivní cena pro představitelky dívek). [LFŠ 2010] (Krouťák)
Reklama