Niktorius

Na Bod obnovy mnozí vyráží jako na mimořádnou podívanou (s dodatkem "na české poměry"), ukázku nové krve v tuzemské filmařině, seriózní sci-fi přicházející po několika dekádách atd. K mojí spokojenosti s filmem ale asi nakonec nejvíc přispěl fakt, že jsem do kina zamířil bez očekávání (i předsudků) a neměl jsem pak problém s tím, že jsem dostal typickou českou detektivku (takovou tu, kde detektiv sám nic nevyřeší a je závislý na tom, co mu prozradí podezřelé osoby) vsazenou do lehce cyberpunkového prostředí. Fotogeničnost a sošnost Andrey Mohylové mi stačila k tomu, abych se moc netrápil s křečovitým dialogy (úvodní rozhovor u klavíru!) a orientace vyprávění na hledání pachatele zase pomáhá tomu, abych si nedělal velkou hlavu s tím, že v charakteristice fikčního světa zůstává mnoho mezer, a více či méně skřípajících prvků. Některé jsou závažnější (film se vůbec nevěnuje společenským dopadům zálohování, které muselo zásadně proměnit jednak každodenní chování lidí, jednak podobu kriminality), jiné zase méně podstatné (ve světě, kde existuje potřeba stavět výškové budovy v historickém centru Prahy, má obyčejná policistka nebývale prostorný byt a ulice působí spíš vylidněně). ______  Následující není výtka, ale spíše poznámka: Ačkoli tvůrci v rozhovorech říkali, že chtěli, aby měl film český ráz a nebyl jen odvarem vysokorozpočtových zahraničních vzorů, reálně v Bodu obnovy nevidím mnoho prvků, jimiž by se jasně odlišoval od vizuálních konvencí cyberpunku, které vznikly už v 80. letech; tedy ještě předtím, než se velká část štábu narodila. Vynechali vlastně jen inspiraci Tokiem, Hongkongem a obecně východní Asií, jinak by podoba města, futuristických aut i kostýmů klidně zapadla do mnohem starších filmů. Cyberpunkové vize budoucnosti zrozené v 80. a raně 90. letech ovšem reagovaly na tehdejší společenské klima. Bod obnovy to nedělá a je ukotvený čistě v popkulturním světě.

Největší hardcore masala nářez od dob 24. ________ Jawan rozhodně není film, který by se extra snažil zaujmout globální publikum. Vlastně ani nevím, jestli zaujme to severoindické, protože jde o bollywoodský film spíš papírově. Ano, hraje v tom Shahrukh, produkovala to jeho společnost Red Chillies Entertainment a mluví se tam hindsky, ale má to formu jižanského masala filmu, který navíc každou chvíli odkazuje k nějakému jinému snímku. Jednou je to Lví král :) , ovšem převažují aluze na filmy jihoindické + ty bollywoodské s jižanskými prvky. Někdy jde jen hlášky, ovšem třeba jedna z akčních scén je otevřenou citací Rajamouliho Vikramarkudu. ________ Nejde o to, že by divák ke své spokojenosti musel všechny ty odkazy pochytat. Jde o to, že ten film prostě je typicky jižanský v mnoha ohledech – je nadprůměrně násilný, epizodický, stylisticky ultra-excesivní a nedělá si velké starosti s motivovaností hudebních scén (nebo zkratkovité milostné linky). I ústřední motiv byl často zpracovávaný právě v jižních filmech, třeba těch Shankarových. ________ V propagačních materiálech se člověk nedozvěděl nic o ději a z šíleného traileru se vyčíst nedal. Dokonce se šířily mylné informace o tom, jaké postavy (jo, je jich víc) hraje Shahrukh. Což je pochopitelné vzhledem k tomu, že Jawan vyloženě stojí na tom, že o postavách i situacích neustále předhazuje nějaké nové informace a chce diváky překvapovat. Několikrát je pointa určité sekvence jasná dopředu, ale přesto je tenhle postup docela efektní. ________ S čím jsem měl problém? Režisérovi Atleemu (ano, je z jižní Indie) nikdo nemůže vyčítat, že by neuměl cool záběry, jenže je to prostě spíš klipař. Takže Jawan je rozhodně film pro velké plátno (fakt vypadá velkolepě a draze a i ty hudební scény, které se na Youtube nezdají nijak mimořádné, na plátně vynikají), ale také je svou cool efektností za každou cenu docela únavný a hrozí přetížením smyslů. Těžko jsem si užíval akční scény jako atrakce, protože jednak jsou často natočené jako ty špatné hollywoodské (s nepřehledným rychlým střihem a roztřesenou kamerou) a jednak prostě nemůžou působit příliš mimořádně ve filmu, který potřebuje zpomalené záběry a poskočný střih i na scénu, v níž si postava nasazuje brýle. ________ Spokojenost přesto bohatě převažuje, takže dávám 9 falešných pleší z 10.

Vím, že je Marwan Hamed relativně šikovný režisér, ale na film mě nalákal především příslib "egyptského RRR". Toto přirovnání docela sedí, pokud řeč o ději - v obou filmech najdeme inspiraci reálnými událostmi, dva charakterově odlišné revolucionáře, karikaturně naduté a kruťácké Brity a jednu hodnou / nadrženou Britku, kterou se revolucionáři snaží využít. Dávám půl bodu za to, že ta zdejší není blondýnka (hraje ji Arabka se světlou pletí a nejvíc britskou angličtinou v historii britské angličtiny). _______ V rovině filmové formy už ale mnoho podobností identifikovat nelze. Kira & El Gin drží vesměs seriózní tón a snaží se být lokální odpovědí na výpravné hollywoodské spektákly do takové míry, do jaké mu to egyptský rozpočet umožňuje. Nadsazenost (ale ta hollywoodského typu) se projevuje hlavně v četných kontaktních soubojích a přestřelkách. Na těch se podíleli maďarští filmaři a kaskadéři a je z nich cítit, že všichni zúčastnění by jednou rádi natočili něco jako "Džán íbn Wick". _______ Že nejde Kiru & El Gina jednoduše srovnávat s RRR, je pro něj dobře, protože se ani vzdáleně nechytá na strukturní i inscenační důmyslnost indického blockbusteru. Takže třeba akční scény jsou si vlastně vzájemně podobné a mají minimální význam pro vyprávění. Velkým emotivním momentům (tm) zase obvykle chybí patřičný build-up, takže většina z nich dostatečně nevyzní. _______ Kira & El Gin je ovšem vlastně emblematickým filmem pro současnou egyptskou audiovizi, které prezident as-Sisí vládne tvrdou rukou propagandisty a cenzora. Na jednu stranu sledujeme vymizení dříve částečně přípustné kritiky aktuálních poměrů, jíž nahrazuje důraz na sebeoslavná nacionalistická témata. Na straně druhé vidíme sympatické pokusy filmařů jít za hranice banálních, stylisticky fádních komedií a vztahových melodramat a nabídnout jiné druhy žánrových podívaných. _______ Dávám 3 fezy a 1/2 z 5.

Pathaan je jednoznačně triumf pro bollywoodskou hvězdu Shahrukha Khana. Jednak si jím splnil sen natočit akční blockbuster v (tak trochu) hollywoodském stylu, ale hlavně jde o jeho spektakulární comeback po sérii komerčně neúspěšných (ovšem vydařených) filmů. Mnozí už Shahrukha odepisovali a na film se dlouhé měsíce snášely okázalé hejty, včetně výzev k bojkotu, které už patří k indickému folkloru. Komerční úspěch Pathaana v indických kinech je ovšem zatím fenomenální a ohlasy diváků i kritiků jsou velmi dobré. V tomto směru může slavit nejen Shahrukh, ale také indická kina, která po covidové katastrofě takové hity potřebují. _____________ Vyplatí se ale film fakt vidět? Za mě ano. Když už na vás nezapůsobí Shahrukhovo charisma (o čemž pochybuju), tak aspoň budete vědět, jak vypadá současný bollywoodský mainstream v plném nasazení. Pathaan je nepochybně jeden z nejakčnějších indických filmů všech dob a zcela určitě je ten nejvelkolepější / nejvíc draze vypadající (u RRR se v médiích vysokým rozpočtem hodně šermuje, ale je třeba vždy dodat, že hodně peněz neskončilo na plátně, ale padlo kvůli covidovým komplikacím). _____________ Kdybych měl Pathaana přirovnat k něčemu hollywoodskému, bylo by to určitě Rychle a zběsile. Akorát bez fetiše na auta, s vlastenectvím místo rodinných hodnot a bez praktických efektů - když je v Pathaanovi třeba něco epicky zdestruovat (což je třeba často), řeší se to vždy přes CGI. A pak je tu ještě jeden rozdíl. Ačkoli Rychle a zběsile je v rámci hollywoodské tvorby stále absurdněji nadsazené, proti Pathaanovi se pořád bere strašně vážně. _____________ V Shahrukhově blockbusteru si postavy dělají legraci nejen z fyzikálních zákonů a míry, do které lze testovat diváckou schopnost potlačit nedůvěru ve fikci, ale také často samy ze sebe. S tím jsou spojené i humorné odkazy na klasické Shahrukhovy filmy, jimiž se mohou bavit znalci. Když třeba divák přemýšlí, proč se postava Rusky jmenuje poněkud netypicky Karen, tak je to proto, že je později třeba udělat vtipnou aluzi na Darr (1993), kde se hlavní ženská postava jmenovala Kiran. Jo a protože v Indii se teď jedou cinematická univerza, tak se tam objevují i postavy / prvky z Ek Tha Tiger (2012) / Tiger Zinda Hai (2017) a v menší míře i z War (2019).  _____________ Lidem, co do populárního indického filmu naskočili nedávno díky RRR, se IMHO Pathaan bude líbit o něco méně. S Rajamouliho majstrštykem sdílí expresivitu i excesivitu, ale už ne inscenační důmyslnost. A v záplavě hollywoodských blockbusterů, z nichž mnohé se přibližují tomu, jak se točí filmy v Asii (viz to Rychle a zběsile), prostě nepůsobí tak svěže a originálně. Ale stejně by si na něj měl zajít každý, kdo chce být nadále považován za kulturního člověka, wtz.  _____________Dávám čtyři vojenské medaile z pěti.

Tento pokus o hinduistický Marvel bohužel skončil spíše jako ruští Zasčitniki. Už při prvních momentech se tvůrci dostávají do křeče i když mají incenovat jednoduchou scénu, kde spolu dva lidé flirtují. To dává tušit, že epická mytologie s velkolepými souboji jim asi moc nepůjde. A vskutku - Brahmastra vypadá, jako by byla natočená jen z nějakého nedodělaného scenáristického prototypu, který si po sobě autor ani nepřečetl. Zákonitosti fikčního světa jsou představovány zcela nahodile a působí nepromyšleně. Některé osamocené scény jakoby se do finálního sestřihu dostaly omylem (telefonát Ranbira s Aliou je vyloženě WTF). Bůhví proč se nás také tvůrci neustále snaží trápit opakovaným ukazováním Ranbirových vizí, což je akorát rušivé a nikdy to nepřináší žádné podstatné informace navíc. Blyštivá reklamní estetika a solidní CGI (byť občas přecházející do digibordelu) dělá lákavé trailery, ale nikoli dobré filmy.

Nenechme si namluvit, že indické publikum bollywoodské filmy nekriticky miluje a obdivuje. Některé segmenty společnosti je naopak naprosto ostentativně nenávidí a opovrhují jimi jako druhořadou zábavou, jakou mohou docenit možná tak nevědoucí negramotné masy. Ty, které dobře neznají ten pravý etalon kvalitní kinematografie - "English movies" čili Hollywood. Je poněkud ironické, že Laal Singh Chaddha, ohromně snaživý pokus se ve všech směrech vyrovnat všeobecně milovanému hollywoodskému hitu, se nakonec dostal do kin právě v době, kdy o sobě indičtí hateři Bollywoodu, tentokrát často politicky motivováni, dávají nejvíc vědět. ________ Už z traileru je patrné, že Laal Singh Chaddha v žádném případě není nějakým laciným rip-offem, který se chce přiživit na úspěšném snímku a u diváků budí spíše posměch. Tvůrci se nejen snažili napodobit Forresta Gumpa co možná nejvěrněji, ale zároveň se postarali, aby na plátně byl vidět dostatečně tučný rozpočet i řemeslné kvality. Pečlivě vybrané exteriéry jsou působivé, efekty omlazování postav (herci v hlavních rolích jsou na plátně většinu času mladší tak o 20 až 30 let a pak je vidíme přirozeně stárnout) jsou zdařilé i na světové poměry a válečná sekvence v Kašmíru (který zde supluje Vietnam) je zejména na velkém plátně náležitě adrenalinová.  ________ Jenže to jsou všemožné drobnosti, které činí indický remake oproti své předloze slabším. Třeba přetažené herectví Aamira Khana, ne vždy dokonalé přenesení étosu americké historie do Indie (byť se kulturní adaptace v tomto případě povedla lépe než například v Bharatovi), nebo méně vypointované dialogy.  ________ Zajímavou novinkou je zde náboženská linie, která je však pro mne ne zcela srozumitelná: Laal dlouho odmítá náboženství, protože vede k násilným konfliktům, ale nakonec se k němu přikloní...z úcty k tradici?  ________ Laal Singh Chaddha je solidní a řemeslně vyspělý film. Zároveň však potvrzuje, že Bollywood je nejlepší tehdy, když je sám sebou a nezkouší se poměřovat s filmem americkým.

Začněme tím slonem v pokoji: V obecné rovině souhlasím s kritikou toho, jak seriál přistupuje k milostným vztahům mezi pedagogy a studentkami (úplně asi nejvíc s komentářem Táni Zabloudilové, který vyšel jako první). A ne, nevyvozuji z toho žádné závěry o tvůrcích a jejich názorech. Stejně tak necítím žádnou předpojatou nenávist k žádnému z nich a nejsem zhrzený kvůli tomu, že se seriál odehrává na "mé" univerzitě (jakkoli mi jistý nevyžádaný, reverzní product placement přijde stále kuriózní).  _______  Vzhledem k tomu, že jsem narazil na mnoho diváků, kteří těmto "feministickým" výhradám nerozumí, doplňuji, že rozhodně po seriálu nevyžaduji, aby ukazoval i nějaké nemorální, zneužívající vztahy tohoto typu. Rád bych ale viděl dílo, které se k jakémukoli podobně závažnému společenskému tématu vyjadřuje způsobem, který není tak neuvěřitelně mimoňský.  _______ Karikatury pracují s nadsázkou a zveličením, ale pokud jsou dobré, dokáží tepat do podstaty věci. V Pozadí událostí se to nedaří tak zoufale, že jsme podobnou hrůzu neviděli snad od Ulovit miliardáře. Postava děkanky (a jejího ovčáčkovského poskoka) nám možná může přijít výstižná jako obecný archetyp protivné, pokrytecké rašple, ale jednak vůbec nezapadá mezi spíše uměřené a realistické herectví ostatních (neherectví Katarzie ponechme stranou) a jednak střílí úplně mimo terč jakožto karikatura přehnaně snaživé feministky.  _______ Pozadí událostí je zhmotněním boomerovského bludu, že aktivismus vůči sexuálnímu obtěžování nějakým způsobem souvisí s prudérností, takže děkanka samozřejmě opovrhuje "pornografickou" knihou (ačkoli jsou zároveň diváci opakovaně upozorňováni, že ve skutečnosti je dotyčná kniha chytrou parodií na pornografii; snad aby náhodou publikum nikým nezpochybňované porno přece jen nepovažovalo za něco nepřípustného a akademické půdy nehodného) a vůbec nepřipouští možnost, že vztah pedagog a studentka může být i nevykořisťující. Když probírá zcela relevantní věci, které jsou v takovém vztahu problematické (všichni snad pochopí, že není košér, minimálně ne vůči ostatním studentům, pokud rozhodujete o stipendiu vaší životní partnerky), dělá to tak jedovatým a telenovelovitě protivným způsobem, že s ní stejně nikdo soudný nemůže souhlasit. Minisérie prostě jen zuřivě mlátí do slaměného panáka - záměrně oslabené a snadno vyvratitelné verze tezí, vůči nimž se chce vymezovat. _______ Hřebejk se hájí tím, že první díl nastavuje nějaká divácká očekávání, které další díly podvrací. Ale pokud jde o vyznění "staří muži křičí na mraky", to zůstává napříč všemi epizodami konzistentní. Ano, pedagogové žijící / souložící se studentkami za to dostávají v dalších dílech čočku, ale dostávají ji od postav, které jim vyloženě křivdí (nadto z milostné či profesní žárlivosti) a mají o nich falešné představy. Když třeba děkanka v slzách teatrálně popisuje policistům, jak snadno může pedagog zneužít naivitu křehkého, nevinného děvčete a my jako diváci víme, že reálně po Bohdanovském studentka skočila sama, máme se po stopadesáté ušklíbnout nad její fanatickou zabedněností a ne přehodnocovat nějaké dosavadní názory. _______ Hřebejk opakovaně označuje minisérii za komediální, ale humor se v ní objevuje podobným způsobem, jako se sprostá slova objevují v řeči člověka, co trpí Touretteovým syndromem s koprolálií - série je většinu času seriózní a uměřená dějem i stylem, ale najednou z ničeho nic přijde překvapivý záchvat, ve kterém na nás tvůrci vychrstnou groteskní fraškovité výjevy jako z nějaké italské buranské komedie. Bitka s děkankou a Mrkvičkova exhibice přitom vyloženě patří do zlatého fondu televizního WTF. _______ Je to škoda, protože Hřebejk je skutečně slušný řemeslník a ve vedení herců vyniká. Seznam všech podivností a dramatických kiksů, jimiž je Pozadí událostí prorostlé, by byl ovšem ještě dlouhý.

Režisér S. S. Rajamouli udržel laťku nasazenou Baahubalim, ale jeho nejpromyšlenějším a kompozičně nejsevřenějším filmem pro mě, aspoň v tuto chvíli, zůstává Eega. _______________ Z celé Rajamouliho tvorby se RRR nejvíc odchyluje od konvence, že první cca třetina až polovina filmu je vlastně prolog, kde se divák seznamuje s postavami, dělají se humory a romantika, přičemž zápletka se začne pořádně rozjíždět až později. V Baahubali: The Beginning docela dlouho trvá, než hlavní hrdina (spolu s diváky) vůbec zjistí, že existuje království Mahishmati. V Eeze se od začátku dozvídáme spoustu informací, které vyprávění posléze zužitkuje, ale cca prvních 30 - 40 minut ještě Naani není moucha a místo netypické revenge story sledujeme de facto romantickou komedii. RRR naopak vyloží karty na stůl hned v prvních minutách a od začátku je jasné, co musí hrdinové udělat. Jejich backgroundu se film v dlouhém flashbacku věnuje až v druhé polovině, a to proto, aby změnil dosavadní pohled na motivaci a cíl jednoho z nich.  _______________  Rom-comové sekvence jsou zde poměrně úsporné a jasně podřízené hlavnímu cíli - Bheem se seznamuje s Jenny především proto, že ji chce využít k proniknutí do guvernérova sídla. Stejně tak jediná hudební scéna s tancem (nepočítáme-li titulkovou) je vlastně symbolickým (kulturním) soubojem Britů a Indů.  _______________ Když se film zaměřuje na oba "odlišné a přece stejné" hrdiny a kreativně je propojuje s živly vody a ohně, je super. Problémy nastávají u dalších postav, kterým je věnováno méně péče a pozornosti. Evidentní je to u záporáků. Eega se záporákovi věnuje stejně jako hrdinům. V Baahubalim jde stále o výrazné postavy, s nimiž se poměrně rozsáhle seznamujeme. Suroví Britové v RRR jsou na tom ale podobně jako v Baahubalim "vedlejší zlouni" v podobě Kalakejů - ty nebylo třeba nijak představovat, protože to prostě byli agresivní barbaři ohrožující království a basta. Britové jsou v RRR sadističtí rasisti a basta. _______________ U guvernéra a jeho ženy by asi až tak nevadilo - jsou to jednorozměrné karikatury, hlubší charakteristiku nepotřebují. Ale třeba v případě Jenny by divák docela chtěl vědět, jak se vyrovnává s napětím mezi příslušností a loajalitou k Britům na jedné straně a s odporem vůči britské krutosti a rasismu na straně druhé. To se nedozvíme a Jenny tak prostě jednou (se znepokojeným obličejem) sleduje bičování zajatce a jindy pomáhá protibritským rebelům. Navíc bych řekl, že většina holek by se rozešla i s partnery, kteří by u nich doma předvedli řádově menší rotyku než tu, kterou v půlce filmu rozpoutá Bheem. Film to opět nijak neřeší. _______________ Jistým zklamáním je i finální zúčtování, které nepůsobí jako logický důsledek předchozího dění (když se bude divák snažit, v rámci logiky filmu s nějakým vysvětlením asi přijde, ale film sám mu v tom nejde naproti). Tak jako se během závěrečné honičky v nočním lese náhle rozední a náhle se (s přispěním tradiční indické medicíny) uzdraví Rajuova noha, tak náhle hrdinové přestanou prchat a naopak mohou záporáky celkem snadno vyřídit._______________P.S: Na rozdíl od některých indických komentátorů si nemyslím, že by se RRR vezl na vlně "Hindu supremacist" filmů poplatných současné vládě. Sice se z Rajua na konci stane doslova ztělesnění Rámy, cituje (myslím) Bhagavadgítu a řídí se jejími etickými principy, ale Rajamouli hinduistické motivy do vyprávění zapojuje přirozeně - bez snahy o patolízalské deklamace zjevně odkazující k současné politické situaci. Nakonec RRR jasně ukazuje historické centrum Dillí jako muslimské, což by se v 'modiwoodském' blockbusteru těžko stalo. Rajamouliho filmy (a ty telugské obecně) ostatně s hinduistickými motivy kontinuálně pracují po celou svou historii, zatímco osobnosti typu Kangany Ranaut, Anupama Khera, nebo Akshaye Kumara v sobě okázalý nábožensko-vlastenecký zápal objevily teprve před pár lety. _______________ Většina neeindických komentářů k RRR nějak blíže popisuje jeho excesivnost, což se mi nedělá snadno, protože jsem na ni už zkrátka zvyklý. Není to pro mě nová zkušenost budící nadšení či naopak divácký diskomfort - prostě to automaticky beru tak, že takhle (některé) filmy vypadají a takové věci se v nich dějí.

The Battle at Lake Changjin patří k dlouhé řadě propagandistických válečných filmů, které vznikají doslova na státní objednávku a jejíž produkci má na starosti Studio 1. srpna provozované Čínskou lidovou osvobozeneckou armádou. Zatímco v 50. letech se v těchto filmech především mocně tlachalo, dnes se sází na akční spektákl plný efektní brutality. _______ Co je však na filmu překvapivého, je skutečnost, že velké vlastenecké vítězství dělá z bitvy, v níž čínští vojáci výrazně přečíslili americké, nedosáhli svých taktických cílů a především utrpěli naprosto katastrofální ztráty. Ze skutečnosti, že čínští vojáci masově umírali nejen kvůli americké palbě, ale také kvůli mrazu, slabé výstroji a nedostatku jídla, se zde dělá součást hrdinství. Otřesné zásobování je samozřejmě jen ranou osudu, nikoli příznakem nekompetence čínské armády. Filmoví Američané jsou naproti tomu mrazuvzdorní a zásobení lépe než pětihvězdičková restaurace, takže s počasím na rozdíl od trpících hrdinů nezápasí a pouze si mezi sebou vyměňují namachrované a přezíravé hlášky.  _______ Smutné samozřejmě je, že se této hloupé komunistické propagandě překrucující minulost a připravující současné Číňany na možnou konfrontaci s Amerikou propůjčili (tedy spíše prodali) tři kdysi obdivovaní a schopní tvůrci. Kaige Chen byl klíčovým představitelem 5. generace, která byla ceněna i za rozchod s estetikou socialistického realismu. Hark Tsui byl samozřejmě jedním z hlavních hybatelů moderní hongkongské kinematografie (nyní již - alespoň v její komerční, žánrové podobě - prakticky mrtvé) a Dante Lam byl kdysi brán za zdatného pokračovatele hongkongské akční školy. Vidět tyto lidi posluhovat Pekingu je bolestivé. _______ Nejhorší však je, že The Battle at Lake Changjin vůbec nevypadá jako dílo trojice kdysi vynikající filmařů. A navzdory rekordnímu rozpočtu neohromí ani jako velkolepá podívaná. Film si příliš neláme hlavu s osobními liniemi postav, takže emoční investice diváka je minimální a umírání postav za tklivé hudby je spíše nechtěně legrační než dojímavé. Bitvy jsou víceméně generickým chaosem plným druhořadého CGI, v nichž chybí prakticky jediný zapamatovatelný moment (tedy zapamatovatelný něčím jiným než absurdní nerealističností toho, co se na plátně odehrává). _______ The Battle at Lake Changjin je tak dalším dokladem toho, že zprávy o novém šovinistickém čínském blockbusteru, který se zařadil mezi nejvýdělečnější filmy roku / všech dob, jsou sice hezké jako kuriozita (vypovídající hlavně o tom, jak Čína stále navyšuje počet kin a jak do nich umí lidí nahnat), ale rozhodně je nelze číst tak, že dotyčné filmy samy o sobě stojí za pozornost.

Že je Shang-chi do velké míry sbírkou snadno rozpoznatelných stereotypů o Asiatech a klišé odkoukaných z čínskojazyčných filmů, nemusí být vůbec problém. V první polovině to rozhodně nevadí, protože tam film pokoukává hlavně po hongkongské tradici městských akčních filmů a dokáže ji přenést do západního prostředí podobně sebejistě jako se to ve své době povedlo Kurýrovi. Servíruje tedy choreograficky zdařilou, přehlednou a úctyhodnými kaskadérskými výkony opepřenou akci (bitka v autobusu a na lešení patří k tomu nejlepšímu, co Marvel fanouškům filmové akce nabídnul). Jenže jakmile se v druhé polovině film přesune do fantasy světa zabydleného draky, devítiocasými liškami a jinými mytologickými pišišvory, najednou už výsledek nepřipomíná hongkongské akčňáky 80. let, ale spíše současné pevninské blockbustery, které pro všudypřítomné digitální efekty zapomínají na umění vyprávět. Navíc i kvalita CGI odpovídá spíše čínským filmům, než standardu, kterým nás rozmazlují velkofilmy z Hollywoodu.