Niktorius

Verhoeven je blázen a nechápu jak přesvědčil producenty aby mu dali peníze na film, který, pokud by jste jej brali smrtelně vážně. Je blbý až to bučí. Děravý příběh, béčkoví herci, spousta naivity. Starship Troopers ovšem nejsou vážně míněným thrillerem, nýbrž verhoevenovsky svéraznou parodií na vše možné. Parodií plnou brutality, skvělých triků a hlavně úžašně sugestivních scén. P.S.: Heinleinovu knihu mám moc rád, je to opravdu diametrálně odlišná od filmu a neměla by s ním být spojována, ale že se jí nechal Verhoeven inspirovat mi vůbec nevadí.

1.) Ceylanova novinka je v porovnání s jeho staršími díly přístupnější, což ovšem v žádném případě neznamená, že by se turecký auteur zpronevěřil vlastnímu rukopisu a natočil něco banálního nebo explikativního - Tenkrát v Anatolii lze naopak považovat za jeho nejpropracovanější a nejpůsobivější film. _______________ 2.) Značná část divácké potěchy, které Tenkrát v Anatolii nabízí nemalé množství, plyne právě z postupného seznamování se s postavami a odhalování jejich pohnutek i životních příběhů. Základním vodítkem jsou v tomto spíše jejich reakce na určité situace a drobné mimické signály, nežli explicitní promluvy a činy. Ceylan se drží daleko od doslovnosti a žádá po divákovi soustředěnou pozornost. _______________ 3.) S přibývající stopáží lze ocenit také promyšlenou koncepci snímku, účinně slaďující všechny jeho stavební prvky. Ceylanova cesta Anatolií vede od mlhavého ke konkrétnímu, od polocelků k detailům, z noci do dne, z nedozírných plání do stísněných prostor pitevny a od snícího prokurátora k chladně analytickému doktorovi. A nezůstává jen u hlavní dějové linky a jejích protagonistů – před divákem se rozprostírá příběh celé Anatolie a jejich společenských reálií. _______________ 4.) Jde o dílo, které není mistrovské tím, že by bylo nějak složitě natočeno či přinášelo významné inovace; jeho síla spočívá v dovednosti všední příběh důkladně protkat podnětnými motivy a symboly, jejichž množství a komplexnost vyloženě vyzývá k několikanásobnému zhlédnutí. Jsem si jistý, že i po mnoha opakovaných cestách do hloubi Anatolie a její duše bude stále co objevovat.

Zatím nejlepší film, v němž se zabitý hrdina znovuzrodí jako moucha a bzučíce křidélky osnuje pomstu... V konceptu zachycení přeměny člověka v Mouchu tedy Rajamouli došel dál než Cronenberg a vylezl z toho zatím jeho nejzdařilejší, nejnápaditější a nejzábavnější snímek. A do Samanthy jsem se asi zamiloval.