Niktorius

O jedné z nejvýznamnějších postav klasického hindského filmu jsem psal původně do doktorandského semináře. Myslel jsem, že text použiju jako biografii na CSFD, ale nakonec z toho vylezlo něco mnohem rozsáhlejšího... Celý text si můžete přečíst tady.

V posledních měsících vznikala na 25fps pod mým vedením tematická série článků věnovaná indické kinematografii, která letos slaví 100 let své existence. Pročíst si ji můžete zde.

Nový turecký film není jen o Nuri Bilge Ceylanovi. Kromě něj působí v Turecku celá řada zajímavých filmařů - a jeden z těch úplně nejzajímavějších, Reha Erdem, je letos hostem na Filmovém festivalu v Karlových Varech. Při této přiležitosti jsem o něm a jeho filmech napsal tento článek. 

Po dlouhé době jsem se rozhodnul vrátit se ke svému opuštěnému blogu o indickém filmu. Počítám teď s kratšími, byť podstatně frekventovanějšími aktualizacemi. Delší texty se budou nadále objevovat na 25fps.cz a na mém blogu na iDnes.

 

Předávání oscarů zase oživilo debatu o nejlepších snímcích minulého roku, čehož jsem se rozhodl využít a zmínit filmy, který mne z loňské produkce nejvíc zaujaly. Jako první bych zmínil geniálně zrežírované a poutavé Drive, dále pak neméně geniální Rozchod Nadera Simin, který velmi autenticky a napínavě ukazuje důsledky špatné mezilidské komunikace a musím též konstatovat, že si mě navzdory opovržlivému bučení mas získal i Spielbergův Válečný kůň. Nejvíce bych ovšem vyzdvihnul širším diváctvem poněkud opomíjené mistrovské dílo tureckého auteura Nuri Bilge Ceylana jménem Tenkrát v Anatolii. Na to jsem si blíže posvítil v recenzi, jejíž text můžete najít zde.

Oscara pro íránský 'Rozchod Nadera a Simin' pravděpodobně nikdo nepřehlédl, ale jistě mohla snadno zapadnout informace, že svého prvního Oscara se letos dočkal dočkal i Pákistán - obdržela jej novinářka a dokumentaristka Sharmeen Obaid-Chinoy za středometrážní dokument Saving Face. Čtyřicet minut trvající snímek natočený v americké koprodukci se věnuje obětem kyselinových útoků (které jsou v Jižní Asii bohužel dosti rozšířenem zločinem páchaným žárlivci a samozvanými ochránci rodinné cti) a pokusům chirurga Mohammada Jawada o rekonstrukci jejich znetvořených obličejů.

Do soutěže o nejlepší zahraniční snímek Pákistán letos žádný film neposlal, oscarovému klání se ostatně trvale vyhýbá už od roku 1963. Svého zástupce ovšem letos neměla ani Bangladéš, jejíž filmová tvorba je povšechně plodnější. Indie vyslala malajalámsky mluvený snímek Adaminte Makan Abu, který posbíral několik domácích cen, ale americké kritiky ani oscarovou porotu nezaujal.

Muslimové znamenají pro Bollywood totéž, co Židé pro Hollywood. V oranžovém hinduistickém moři tvoří ani ne 14% menšinu, která je navíc znatelně marginalizovaná a v téměř ve všech státních institucích disproporčně málo zastoupená.  Ve filmovém průmyslu je ale situace zcela opačná a více si o tom můžete přečíst zde.

Nedávno se objevil první trailer k indickému muzikálnímu dramatu Rockstar od poměrně známého režiséra Imtiaze Aliho. Film je pro místní patrioty jistě zajímavý tím, že se částečně natáčel v Česku a představitelka hlavní ženské role, debutantka Nargis Fakhri, je poloviční Češkou. Jelikož je Rockstar bezpochyby áčkovým titulem (rozpočet přesáhl 13 milionů USD), jde dosud o nejlepší důvod, proč by se měli Češi před indickými filmovými fanoušky pnout hrdostí. Neí to ovšem důvod jediný. Původem česká modelka Jana Synková, známá pod pseudonymem Yana Gupta, je už v Indii relativně populární osobností a ztvárnila menší role v několika regionálních snímích; v těch významnějších si alespoň trochu zatančila. V roce 1998 v lokacích matičky Prahy tančil sám Shahrukh Khan, když natáčel komedii Duplicate. Českou studentku hindšitny pak v ulicích českého hlavního města balil hlavní hrdina artistního snímku Meenaxi. Tvůrci velkolepého (leč nablblého) Drony do prostředí Prahy a Tábora dokonce zasadili několik akčních scén a ještě k tomu přibrali do herecké party Táňu Fisherovou. A samozřejmě - ve stovkách indických filmů můžeme pozorovat vozidla značky Škoda (v 'Oye Lucky, Lucky Oye'  si hrdina dokonce prohlíží jejich katalog) a zářivé obchůdky s cedulkou 'Baťa'... 

Dosud platilo, že pokud už šli indičtí filmaři do koprodukcí, většinou si jako partnery volili své kolegy z USA nebo Evropy (dříve také ze Sovětského svazu), či pomáhali daleko méně rozvinutým kinematografiím sousedních zemí jako je Bangladéš nebo Šrí Lanka. Se zeměmi Blízkého východu, kde jsou bollywoodské filmy oblíbené, se do spolupráce prakticky nepouštěli. Teď se však rodí první kontakty s nejfilmovější zemí, jakou lze v prostoru mezi Indií a Evropou najít - Tureckem. Více zde.

Hrdinové indických akčních filmů sice často vykazuje různé nadlidské schopnosti, ale superhrdinský subžánr v Jižní Asii tradici nemá, nepočítáme-li různé humorné písňové vložky. Dva indičtí superhrdinové sice existují, ale s jejich schopnostmi to není valné - Mr. India se umí jen zneviditelnit a Krrish se zase víc než bojování věnuje svádění lepých děv. Nový vítr by na scénu mohl vznést G.One v podání přeslavného Shahrukha Khana, který bude hlavní kladnou postavou chystaného spektáklu Ra.One. Film, který Khan i produkuje, má dějově odkazovat na indickou mytologii (bystřejší již jistě pochopili, že konkrétně na epos Ramajána), ale zároveň se po v mnohých ohledech silně inspiruje současnými hollywoodskými akčňáky. Shahrukh je totiž jejich velkým fanouškem a to se promítlo i do faktu, že krom amerických trikařů si na tvorbu Ra.One najal i hollywoodského skladatele Hanse Zimmera. Film za 20 milionů USD momentálně přirozeně patří k nejočekávanějším bollywodským projektům a jediné (zato dost oprávněné) obavy budí obsazení režisérské stoličky, na níž usedl Abhinav Sinha - muž, jehož tvorba byla dosud kvalitativně...ehm...pochybná.

Paňdžábská kulturní metropole Láhaur (Lahore) byla kdysi jedním z nejvýznamnější center indického filmu a tamní filmový průmysl, nazývaný též "Lollywood", si svůj význam dokázal udržet i poté, co město po roce 1947 připadlo nově vzniklému Pákistánu. Žel netrvalo dlouho a Lollywood se začal rozpadat spolu s celým pákistánským státním zřízením. Dnes jsou filmaři z první islámské republiky na světě odkázáni na práci v ryze partyzánských podmínkách a mohou jen snít o zkušeném štábu, moderní technice, nebo snad státní podpoře (hahaha).

Poslední "velký" pákistánský film natočil v roce  2007 Shoaib Mansoor. Jmenoval se Khuda Kay Liye a opíral se rovným dílem jak do pákistánských islamistů, tak do zahraničních islamofobů.  Režisér si jím vysloužil nejen pochvaly diváků a kritiky, ale bohužel také výhružky smrtí od muslimských radikálů, jenž mají v zemi stále znepokojivější podíl na moci. Mansoor se ale nenechal zastrašit a přichází s dalším (relativně) vysokorozpočtovým snímkem narážejícím na palčivá témata. Detaily děje sice stále nejsou známy, ale tvůrci v rozhovorech již prozradili, že si posvítili na vztahy sunnitů a ši'ítů (v sousední Indii spolu příslušníci těchto dvou hlavní větví muslimského náboženství žijí v pokoji, ale ne všude je tomu tak) a především na diskriminaci žen. 

Mezinárodní distribuci Bolu si vzal na starost indický filmový a mediální gigant Eros Entertainment a v kinech se, po několika dlouhých odkladech, objeví 24. června tohoto roku. Vzhledem k předpokládanému kontroverznímu obsahu mohou být autoři rádi, že jejich dílo posvětila i pákistánská Rada filmových cenzorů. Ta má totiž nůžky dobře nabroušené a třeba nezávislou komedii Slackistan, která slavila úspěchy na zahraničních festivalech, nepustila do kin jen kvůli tomu, že její hrdinové popíjí alkohol a baví se spolu o homosexuálech a Tálibánu...

P.S: Více o angažovaných filmařích (a hudebnících) v Pákistánu najdete zde. 

O tom, jak dopadlo předávání nejprestižnějších domácích filmových cen v Turecku, si můžete přečíst zde.

Pákistánští filmaři se nám nějak rozjeli, a tak se na poli zajímavě vypadajících apokalyptických filmů s CGI efekty objevila konkurence pro očekávaný Freedom Sound. Půjde o snímek Kolachi, v němž se k tradičním problémům pákistánského přístavního města Karáčí ještě přidá ničivá meteoritová sprška...

V módě je teď sice spíš Şehrazat a jejích tisíc nocí na cestě do srdce a postele pracháče Onura, ale i tak věřím, že se najdou tací, které bude zajímat pozadí, na kterém vznikla proslavená díla turecké trashové kinematografie, včetně tzv. "Tureckých Hvězdných válek" - sepsal jsem to pro vás zde.

Pokud už se mají vyplnit apokalyptická proroctví neoconů, že Írán brzy zničí svět, tak alespoň doufejme, že nám před tím odpálením jaderných střel Ahmadínežád alespoň pustí nějaký pěkný film. Mohl by třeba sáhnout po první íránské "velkoprodukci" (5 milionů USD; dosud nejdražší turecký film stál čtyřikrát tolik a nejdražší indický dokonce osmkrát tolik) nahlížející na příběh starého dobrého Šalomouna, ehm Sulejmána, muslimskýma očima. Zatím je na světě jen první díl z plánované trilogie, tak snad budou ajatolláhové kolem toho velkého červeného tlačítka lavírovat opatrně a stihneme se dozvědět, jak to celé dopadne. Trailer zde.

Zatímco na udělování skutečných Oscarů si musí příznivci americké kinematografie počkat až do konce letošního února, v zemích, kde má indický Bollywood daleko větší popularitu než Hollywood, už mají o nejlepších filmech minulého roku jasno. A vy můžete mít také, pokud kliknete sem.

Tak ani nevím, jestli mám být překvapený, že je tolik vzruchu kolem faktu, že se naše spolehlivě nejodpadovější televize chystá zařadit do vysílání telenovelu z turecké produkce. Proč ten humbuk? Je to proto, že český  divák už nabyl přesvědčení, že telenovelový formát již na věčně časy odzvoněnoa pohrdá jím? Ne, tím to nebude, protože domácí hrůzy jako VéKáVéčka nebo Růžovka stále patří k největším televizním atrakcím. Tu pozornost zjevně budí země původu. Zdá se , že Turecko je i přes soustavnou (v poslední době značne vychladlou) snahu vstoupit do EU a přes značnou oblíbenost jakožto turistická destinace, pro Čechy stále velmi exotická země a tak nějak se očekává, že v exotické zemi žijí samí exoti a jejich filmy / seriály musí mít podobu, kterou vysoce kulturní český národ nemůže strávit bez dusivého smíchu.

Ano, od ultralaciné telenovely (uvažme, že v Turecku existuje kolem stovky televizních programů, které ze sebe sypou tolik seriálů, že ani Baťa by na to se svými cvičkami nestačil) se kvalita rozhodně čekat nedá, ale všelijaké posměšky, které se už teď začínají z úst Brouků Pytlíků valit na adresu Turků nejsou ničím jiným, než výrazem neznalosti, ignorance a trapného čecháčkovství.

Vzpomeňme si na pár současných tureckých světově uznávaných režisérů, kteří se mohou pochlubit cenami z prestižních filmových festivalů: Nuri Bilge Ceylan, Semih Kaplanoğlu, Reha Erdem, Derviş Zaim, Zeki Demirkubuz a jistě by se našli i další.

Teď si prosím vzpomeňme si na pár současných českých světově uznávaných režisérů, kteří se mohou pochlubit cenami z prestižních filmových festivalů: (...)

Aha, vy jste zhýčkaní komerční diváci a pasete výhradně po velkolepých scénách, střelbě, výbuších a tricích. Tak schválně - kolik vás napadne českých filmů, které se v technických kategoriích mohou vyrovnat třeba těmto snímkům?

http://www.youtube.com/watch?v=q47viQMBPOQ
http://www.youtube.com/watch?v=fQTUcCIU_yw
http://www.youtube.com/watch?v=JWPf4wvj_9s
http://www.youtube.com/watch?v=K5WyLpvCdSY
http://www.youtube.com/watch?v=6l92I_PgQoQ

http://www.youtube.com/watch?v=ZAu5emvyUIc

P.S: Jelikož lidský kokotismus nemá mezí, jeden z certifikovaných oslů z řad KDU-ČSL dokonce přišel s tvrzením, že zmíněná telenovela je dokonce zákeřná islamistická propaganda a srovnává ji s anti-semitskou propagandou nacistického Německa, viz zde: http://david.blog.idnes.cz/c/174832/Nova-uvadi-Fuhrer-daroval-Zidum-mesto.html

Tady pouhé klepání si na čelo nemůže stačit.

Co musí hrdina zajímavě vypadajícího pákistánského filmu znovuobjevit v post-apokalyptických troskách své země, aby jí přivedl (zpět) svobodu a prosperitu?

A.) Korán

B.) lásku

C.) Džinnáhův deník

D.) hudbu

Odpověď naleznete v traileru:

http://www.youtube.com/watch?v=ls678Ma1pso&feature=player_embedded#!

A je to tady - turecký film Kurtlar Vadisi Filistin má na triku první rozzuřené evropské politiky, protože distributor se s premiérou očividně "izraeloskeptického" a zpruzele nacionalistického filmu trefil (nejspíš nechtěně) do dne, kdy se v Německu připomíná holokaust. Tedy ne že mi byly politické názory tvůrců celé KV série zrovna blízké, ale jejich filmům se daří ukazovat pokrytectví politiků, kteří se rádi chovají dle vzoru: "Něco uráží jiné? No, musíme trvat na svobodě slova! Něco uráží nás? Hned to zakažte!"

Více informací zde: http://libicher.blog.idnes.cz/c/164037/Izrael-v-udoli-tureckych-vlku.html