Offside

O ženách, které v Íránu nemohou na fotbal a o tom, jak se mnohé z nich snaží zákaz obejít. Překvapivě lidské ve smyslu, že ne všichni íránští muži jsou fanatici bez pochopení. Ze strany režiséra zajímavé tím, že vlastně na otázky neodpovídá (a ani nemá ambice hledat "kdo za to může"), pouze ukazuje stav (a každé z postav poskytuje miniaturní prostor na příběh nebo vývoj). Velmi sportovní, velmi "blízké" (při pohledu na nervy, které hrdinové tohoto filmu mají, nedá nevzpomenout si na vlastní občasné sportovní emoce). Pokud navíc doopravdy točili během zápasu Írán : Bahrajn, pak uznale kývu hlavou za autentičnost. (03.07.2012)

Íránské ženy to nemají jednoduché, pokud se rozhodnou jít na stadion a fandit, ale mnohé z nich moc dobře ví, že je to úplně o něčem jiném, než se na něj dívat doma v telce. Když jsem byla takové náctileté kuře jako tady děvčata z Teheránu, tak jsem byla to samé, ale měla jsem tu výhodu, že jsme na stadion neměly zakázaný přístup a nikdo nám nehrozil mravnostním oddělením a je to tak - sláva Čechům, dodnes. Tam jsme se patřičně vyhulákaly i když jsme občas nevěděly, která bije:) Neměli to tady kluci jednoduché těch pár děvčat uhlídat, ale mně se moc líbilo, že to bylo takové fajn přirozené a děvčata si to patřičně užívala (myslím po herecké stránce). A i když je to svým způsobem smutné téma, tak Jafar Panahi ví přesně kdy a jak to trochu odlehčit. Argumentace, proč Japonky můžou v Íránu na fotbal byla špičková. Jak tady už někdo píše, je to opravdu profesionálně zvládnuté píchnutí do vosího hnízda i když se přiznám, že Bílý balonek se mně líbil o chloupek víc. (06.08.2013)

41st KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2006 - HORIZONS - Horizonty + 36. LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA UHERSKÉ HRADIŠTĚ 2010 - SPEKTRUM - Fotbalová horečka (Offside / OFFSIDE / Offside) - Příklad toho jak může být film o fotbale (i z pohledu ženské) strašně krásný, milý a chvílema i dojemný... - 2. 7. 2006 - kino Husovka - Karlovy Vary + 25. 7. 2010 - kino Klub kultury - Uherské Hradiště - 90% (21.01.2009)

Krásné holky, poctivá filmařská práce a chytlavé dialogy baví do doby, dokud se íránské fotbalové fanynky špičkují s dozorujícími vojáky, žel jakmile se film i s hrdiny ke konci přesune mimo stadion, ukáže se, že Panahi má problém jej nějak efektivně uzavřít. Využít k natáčení čas skutečného zápasu íránského národního týmu s obávaným Bahrajnem byl ovšem skvělý nápad - při scéně, kdy jeden z vojáků (následován ruční kamerou) vyběhne ze záchoda na ochozy obřího stadionu plného skandujících lidí, jsem si musel podepírat bradu, aby mi nespadla čelist na zem (a nevyrušila tím diváky na LFŠ 2010). (02.08.2010)

Na západě oslavovaný a ve své rodné zemi perzekuovaný tvůrce Jafar Panahi založil svůj pátý celovečerní film na nápadu o možnosti natáčení v reálném čase v průběhu fotbalového zápasu mezi Íránem a Bahrajnem o postup na Mistrovství světa v Německu - a to přímo na inkriminovaném stadionu. Kvůli tomuto omezení točil pravděpodobně většinu scén na první pokus a film tak poskytuje skrze ruční digitální kameru kýžený dotek reality, což podporuje i obsazení všech rolí přirozeně se chovajícími neherci. Díky této jasně dané koncepci je tak předávané poselství o „íránských ženách mimo hru“ podáváno překvapivě lehce a nenásilně, i když občas možná až příliš přímočaře. Závěrečná epizoda v autobuse pak působí poněkud nastavovaně, jelikož důležitá zpráva je dávno předána a film potom už, podobně jako samy íránské fotbalové fanynky, pouze nervózně přešlapuje na místě a čeká na vytoužený postupový konec zápasu. (02.12.2013)