evapetra

Ústřední hudební motiv mě chytl nejvíc. Ten by si zasloužil 5*. Jinak vnímám tuto kriminálku mezi dalšími zástupci té doby jen jako průměr. A co se tématu filmu týká, přemýšlím o tom, že generační problém je pořád stejný. Mladé generaci vždycky vadila usedlost a rezignace na ideály mládí u té starší a sama toužila žít jinak a lépe. Naštěstí se ne všichni nespokojenci rozhodnou k lepší budoucnosti prostřílet. Nebo alespoň ti z naší kulturní oblasti.

Těch napínavých francouzských thrillerů s politickým pozadím ze sedmdesátek je tolik, a zároveň je jich tolik dobrých, že mám stále  co objevovat, což mě tedy velmi těší. A Není kouře bez ohně patří k těm nejlepším svého žánru, i díky účasti skvělé Annie Girardot. Byla jsem velmi spokojena i přesto, že čím dál méně vyhledávám dabing. Tady to jinak nešlo a vůbec mi to nevadilo, protože byl dokonalý.

Režisér Mocky vymýšlel nebo si vybíral opravdu nápadité náměty ke svým filmům.  A tady mě po celou dobu bavilo i to provedení. Sice jsem se nemlátila smíchy od začátku až do konce, občas mi nějaký ten fórek přišel trochu laciný, nicméně chvíle, kdy to trochu drhlo, hned zase vyvážila svižná Roubaixova muzika. Přikláním se tedy ke čtyřem hvězdičkám a přemýšlím o tom, proč se snímek jmenuje Velké prádlo. Asi se zeptám Willyho Kufalta.

To se J. P. Mockymu povedlo. Řehtala jsem se jako kůň. Z toho filmu přímo tryská bezstarostná nálada ztřeštěných komedií, točených v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy nic nebylo tabu a nikdo si nemusel moc dělat problémy, aby náhodou někoho něčím neurazil. Francouzští hřebci nabízejí lechtivé téma, ale bez vulgarit a střílejí se ze všeho a ze všech, ovšem s předstíranou vážnosti, která je na tom právě k popukání. Líbila se mi i Roubaixova hudba a úvodní koňské titulky.

Nemám, co bych vytkla. Sellers i děti byli perfektní. Všechny polohy jsem jim věřila. Smutek, radost, touhu po dobrodružství, po přátelství a pozornosti druhých. A za takového dědu, který dokáže dětem něco opravdového ze života předat, mohl být jejich věčně zaměstnaný taťka jenom vděčný.

Hlavní hrdina byl neskutečný borec, který udělal maximum pro to, aby sám přežil. Klobouk dolů nad jeho houževnatostí, i když, abych pravdu řekla, nějak příliš mi tento geroj k srdci nepřirostl, možná to bylo výběrem herce, nevím.  Někteří komentátoři ten Baalsrudův  příběh srovnávají s Maresjevovým, jasně, byl velmi podobný, nicméně ve všech nezištných a obětavých lidech, kteří za záchranu jednoho lidského života nasazovali v strašlivých podmínkách životy vlastní, vidím ty „člověky“ nejopravdovější.

Asi tak do poloviny filmu nebo i trochu déle jsem si libovala, že Norové zvolili trochu jiný způsob provedení katastrofického filmu než Američané. Tedy, že se dívám na poutavý, napínavý příběh bez přehnaného tlačení na pilu v podobě na poslední chvíli záchrany nezachranitelných či dramatické oživování těch, co vypadali, že už se ocitli v náručí smrti. Nicméně norská příroda je překrásná a pohled na malebné přírodní scenérie bere dech i tomu, kdo zrovna nezápolí s problémem ubývajícího kyslíku.

Politování hodné selhání americké FBI, jejíž představitelé se projevili jako ještě větší magoři než David Koresh. Jelikož se děj zaměřuje jen na samotné obléhání a téměř nezabíhá do doby před ním, působí těch šest dílů příliš natahovaně. Ráda bych se dozvěděla více podrobností o tom, jak žil Koresh před založením sekty a o době jejích začátků. Takhle zbylo opravdu zajímavého materiálu spíše jen na delší film.

Snad poprvé jsem viděla film, ve kterém nebyla žádná nesympatická postava. Asi jsem se na všechny dokázala dívat očima policisty Azulaie, který neměl problém najít v každém to dobré a nedokázal si tak hrát na četníky a zloděje doopravdy. Dobře se mi poslouchala i příjemná závěrečná píseň, která mi připomínala francouzské šansony té doby.

Umělci to měli a mají těžké. Pohybovat se neustále na hraně mezi uspět, tedy vyhovět poptávce publika či mecenášů a mezi touhou po kvalitní tvorbě. S těmito dilematy si Jean Yanne  pohrává velmi dobře. Jeho filmová show průběžně pobaví, zaujme, přinutí k zamyšlení a nakonec nechá ten původní pobavený úsměv ztuhnout na rtech.