sportovec

Klasické ztvárnění jednoho z nejlepších románů Alexandra Dumase staršího plně postihuje základní romantickodobrodružnou linii stejnojmenné literární předlohy. Asi nejlepší Mareho herecká kreace v celé jeho kariéře se stala ztělesněním ideálu romantického hrdiny bez bázně a hany, který si však za všech okolností zachovává schopnost věcného uvažování a nadhledu. Scény z vězení, tragédie napoleonské Francie, pohyb na hranici tehdejšího polosvěta i podsvětí, k němuž pairové orleánské Francie nemají zase tak daleko, ideál lásky, ale i projev praktického života, to všechno se ve velkém kaledoiskopu střídá v dovedně aranžovaném pásmu scén, strhujícího děje i tajemných kulis. S jistou nadsázkou lze říci, že míra nadčasového prolnutí románu a filmu je plně srovnatelná s proslulými českými adaptacemi Verneových děl z šedesátých až osmdesátých let minulého století. (Osobně si myslím, že by se v tomto případě jednalo o příiš přemrštěnou nadsázku).

Skvělý rozjezd, který charakterizuje nezapomenutelný - naštěstí neberlusconiovský - italský seriál, jej přiřazuje především v jeho první řadě ke skvostům italského neorealismu (srv. např. opět Damianiho DEN SOVY). Zdá se ovšem, že zadání první řady a její divácký úspěch si vynutily prodlužovaná pokračování. Zprvu byla nesena původním záměrem, od zhruba čtvrté řady se ovšem syžet i scénář viditelně začínají drolit. Mnohé asi naznačil Placido, když se pro jistotu scénáristicky nechal zavraždit ve 24. díle CHOBOTNICE. Bez ohledu na to však v trvalé paměti zůstávají jak skvostné herecké výkony Michele Placida, Patricie Millardetové nebo Barbary de Rossi, tak hloubka a procítěnost popisů prostředí italské "nóbl" i "méně nóbl" společnosti včetně podsvětí. A cesta seriálu směrem k dnes již také historické akci italské justice MANIPULITE (Čisté ruce) dodatečně oslabuje mnoho z mých výhrad. A tak se loučím ve znamení znělky, která je víc než evergreen. Je totiž tento seriál sám.

Při posuzování kvality této klasické detektivky hodně záleží na zvoleném úhlu pohledu. Typově a žánrově je jasným předchůdcem Moulinů, Navarrů a dalších zcivilňujících seriálů z přelomu století na jedné a paralelně současníkem společenskokritických thrillerů typu ČERNÝ TALÁR PRO VRAHA na straně druhé. V specifických delonovských filmech patří DAREBÁK k tomu nejlepšímu. Abstrahujeme-li od všech těchto východisek, vidíme slušně natočený, nápaditý film z rozhraní lehčího ("béčkového") a vlastního uměleckého žánru hraného filmu. I tak ovšem nabízená výpověď odpovídá rázu doby a hranicím možností jedince. Český dabing té doby opravdu byl třídou už proto, že byl profesionálně zadáván a také profesionálně odváděn. Angažovali se v něm špičkoví herci se zájmem odvádět i zde špičkové výkony. Ve filmu nejenže neruší, ale naopak navozuje poměrně přesvědčivě dojem, že Delon natočil pro potřeby našeho diváka zvláštní českou mutaci francouzského originálu. Dobré řemeslo je ve výsledném účinku vždy lepší než nezvládnutá umělecká ambice. Pohled filmu na společenskou skutečnost je pohledem "preapostmodernitním".

Detektivní hraný film to nikdy nemá lehké. KLAN po desetiletích, která upynula od jeho premiéry, rovněž. Platí to tím spíš, že je dobře zvládnut režijně, fantasticky obsazen velmi dobře hrajícími francouzskými hereckými špičkami a má co nabídnout i dramaticky stupňovanou atraktivní podívanou s dobrým scénářem. Z minima je tu opravdu využito více než maximum. Jako každá dobrá detektivka i tento film přesahuje do společenské reality prvních let francouzské Páté republiky. Řekl bych, že je nadčasový právě pro ten přesah a pro to velmi neokaté prezentování tohoto nečítankového subžánru jako skutečné kvality hraného filmu. I po desetiletích nemůže nezaujmout. Je škodou pro nás všechny, že dosud nebyl digitalizován. Pozitivní fakta, která uvádím, by byla ještě více průkazná.

Hodnocení tohoto filmu místy více vypovídají o svých autorech než o tématu, ke kterému se vztahují. Mluvit o historickém filmu znamená vědět alespoň něco o době, tématu a postavě či postavách, které jsou předmětem jeho obsahu. Bessonova vůle držet jednotu reality i tradice a jejího francouzského osvojení je pozoruhodná. Mila (Milla) Jovovich, toto slovanské ztvárnění mýtické francouzské národní hrdinky srovnatelné snad jen se stejně legendárním Vercingetorixem, odvádí vynikající herecký výkon přesně odpovídající exaltovanosti středověkého mysticismu (odkazuji na MARTINA LUTHERA a Finniesovy srovnatelné stavy během jeho tápání a bloudění). Že to budí dojem buď přibližování, nebo i přesahování mezí normální psychiky, je zřejmé. Méně zřejmé je se tomu divit, případně to zpochybňovat nebo dokonce podle toho usuzovat na kvalitu hereckého výkonu. V této rovině Bessonovy interpretace je pochopitelné i "černobílé" vidění anglických okupantů (srovnejme to s naším vztahem k Němcům). Za zvlášť zdařilé považuji psychologické scény prvních projevů Janiny-Johančiny rodící se "svatosti", jejích pověstných rozhovorů s "hlasy" podobně jako krajinné záběry kamery. Nepřerývaný, slabiny i stíny neskrývající obraz Johančiny osobnosti i zbabělost, projevená při jejím zajetí a následném křivém obvinění z kacířství, čarodějnictví ve stylu prvních KLADIV NA ČARODĚJNICE, politický proces se stejným zneužitím práva jako nedlouho předtím v Husově případě jsou jen epilogem jejího krátkého, zralého ženství se nedočkavšího života (úplná Johančina rehabilitace proběhla v katolické církvi podle dostupných informací relativně nedávno; jisté je, že z někdejší kacířky se stala v katolické věrouce dneška mučednice a Vatikánem svatořečená světice). Díla, která vyžadují delší zamyšlení, jsou jako plody, které nepřinesou výnos bez náležité péče. Užitek je oboustranný: divák je obohacen nejen myšlenkově, ale i citově, dílo se šíří tam, kde by mohlo - a mělo - být. Čas prověří nejlépe, nakolik se jedná o nadčasový počin nebo naopak dočasný úspěch, jehož případné slabiny budou více patrny našim potomkům než divákům naší současnosti.

Rozměr tohoto filmu je určen jeho úvodní a závěrečnou intimní scénou: v úvodní hledíme na vzájemně odvrácené tváře ležícího páru, který se nahodile seznámil, a řádně uvolněn, vše opravdu "dotáhl"; v závěrečné stejný záběr kamery zachycuje tentýž pár, avšak s tvářemi obrácenými navzájem k sobě. A mezi tím se z drobných nesnází a nárazů rodí cit, který tomu úvodnímu ovlivnění propůjčuje ráz ne příležitostného odskoku, ale čehosi velmi podstatného a jedinečného v každém lidském životě. Oba protagonisté svůj jinak vlastně banální part, tak citlivý na adekvátní ztvárnění, špičkově zvládají na úrovni svých budoucích, mnohem prestižnějších a známějších výkonů.

Evropanství má mnoho silných, ale také řadu napadnutelných a slabých bodů. Důvěrné pohlavno patří mezi ně. Letos je to šedesát let od publikace Kinseyho zprávy. Nebyl sám, kdo toto tabu pomáhal bourat. Film, aniž by sklouzával do lascívnosti, v úrovni, která je v každém ohledu nad průměrem životopisného filmu, v zásadě přesně a výstižně přibližuje tento průlomový krok v jeho celostnosti: přednostech, ale i spíše v náznaku zachycených slabinách. Opakovaně musím ocenit umění maskérů filmu: oba protagonisté až neuvěřitelně mládli a stárli; bylo to naprosto věrohodné. I mne zaujala závěrečná sekvojová scéna; působila na mne přirozeně, vůbec ne "happyendově". Film určitě silný a znovuzhlédnutí hodný.

Důkladná rekonstrukce jedné z nejtemnějších zpravodajeckých praktik Třetí říše ukazuje nemilosrdně skutečné podoby zástupců nejvyššího nacistického vedení. Otevřeným problémem pro mne zůstává, nakolik adekvátní je podaná charakteristika hlavní mužské postavy s živou podobou někdejšího blízkého Heydrichova spolupracovníka Waltra Schellenberga.

Jeden z poslednich Ozerovových režijních činů představuje v rámci ruských poměrů nezaujatý, vyvážený, vlastně evropský pohled na přelomovou bitvu druhé světové války. Právě univerzálnost tohoto záběru víceméně zcela překrývá některé některé nedůslednosti filmové realizace. Je až neuvěřitelné, jak skvěle zastoupil zmizelý starý most zříceniny ruského povolžského historického města.

Przybysewského pohled na protagonisty závěrečné fáze francouzské revoluce, ztvárněný Wajdovou režií, vyvolává mrazení v zádech. Historické postavy, jejichž ztvárnění vévodí Depardieuova kreace, jako by byly živé a současné v postavách a dějích dob nedávno minulých.